First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

JAROSLAV VELINSKÝ

JAROSLAV VELINSKÝ

BESTIE Z TAMBERKU

1

Najednou jsem uslyšel bzukot much.

Za několika vysokými trsy kvetoucí vrbovky byl palouček jako dlaň, fialový kvetoucím vřesem. Uprostřed ležela žena v letních šatech s širokou sukní. Šaty nebyly strakaté, jak se při pohledu z dálky mohlo zdát; byly žlutobílé s nevýraznými zelenými puntíky. To, co jim dodávalo pestrost, byly rozsáhlé krevní skvrny, už zaschlé, stejně jako na široce rozhozených pažích a nohou obutých do kožených sandálků.

Zlatě plavé vlasy byly slepené a ztmavlé krví; do tváře jsem neviděl, byla odvrácená.

„Nedělá se vám špatně, doktore?“

„Komu by se z těch much neudělalo…“

„Nechoďte sem. Zůstaňte, kde jste. Jestli se vám zvedá žaludek, radši se vraťte.“

„Ale ne… Tak zlý to zas není.“

Opatrně jsem obešel ten vřesový palouček, jenom tolik, abych se mrtvé mohl podívat do obličeje. Ne z morbidní zvědavosti; prostě jsem si chtěl zapamatovat to, co se mohlo změnit dřív, než to stačí zaznamenat fotografie. Jenže na tom, co měla mrtvá místo tváře, se mohlo změnit cokoli; stejně by to lidská tvář nebyla. Dvakrát třikrát jsem polkl, abych zahnal žaludek tam, kam patří.

„Tak co…?“

„Musíme se vrátit na nádraží a zavolat policii.“

„Nechám tady bagáž a doběhnu tam.“

„Ještě vám nedošlo, na co zrovna koukáte? Taky chodila sama po lese.“

„Tenhle typ devianta nevraždí znova po pár hodinách. Někdy mu trvá třeba rok, než –“

„Teorie,“ řekl jsem, snad trochu nerudně.

Ze všech existujících druhů much už tu chyběla jenom tse-tse. Ať už jsem se na to díval z té či oné strany, ten dvacátý srpen ve čtyřiadevadesátém se moc nevydařil.

2

Začalo to dopoledním cestováním, nejdřív metrem ze Žižkova na Florenc a potom autobusem do Liberce. Bylo vedro k umření, lidi větrali a celou cestu mi táhlo na hlavu.

Protože jsem na další přestup musel čekat skoro tři hodiny, šel jsem navštívit pár známých, které jsem ve městě měl z pradávných časů. Samozřejmě jsem ani jednoho nezastihl doma, pokud se už vůbec nepřestěhovali kdovíkam, a tak jsem jen bloumal po místech, která mi měla připomenout vzdálené časy, ale nepřipomněla mi skoro nic. Ty časy byly vzdálené víc než čtvrt století; ani těch pár hospod, které jsem si pamatoval, tu nebylo, nebo se už dávno jmenovaly jinak a hospodám mých mladých let se nepodobaly ani vzdáleně.

Nakonec jsem snědl něco mezi obědem a večeří v nádražní restauraci a nastoupil do jednoho z mála couráků, které na té místní trati zapomněli zrušit. Snad proto, že byla sobota, jsem pak v kupé seděl sám až na jedno děvče s batohem a v riflích s utrženými nohavicemi. Četlo si knížku, při obracení listů po mně vždycky nazelenale mrklo a nejspíš mělo prázdniny.

Měl jsem je taky. Jsem svým pánem a prázdniny můžu mít, kdy se mi zachce. Nejsem na tom jako živnostníci, kteří dřou celý rok od nevidím do nevidím, aby mohli na čtrnáct dní vyvézt rodinu do Itálie, do Řecka nebo k pyramidám. Já svou živnost klidně zabalím a zavřu krám, kdykoli mě práce nebaví.

A proč vás nebaví, divnej pane?

Inu, ne že bych ji neměl rád. Nebaví mě proto, že mě nebaví nic, děvenko; ani to tvoje pošilhávání. Nejspíš jsi praštěná, když si neuvědomuješ náš katastrofální věkový rozdíl. Bylo by náramně snadné propadnout horoucímu blbnutí v bláhové víře, že to bude navěky. Jsme od sebe příliš daleko v čase i prostoru, aby nestačil jeden fešný mládenec na motocyklu, na kánoi nebo v džípu, což je ostatně jedno, a mě to taky nezajímá.

Pravděpodobně by neměl pleš jako já, a pokud by se mu dělaly vrásky, tak nanejvýš z toho, jak svou zánovní kamarádku s dlouhými nazrzlými vlasy, kulatými opálenými kolínky, nevinně necudným (panenským?) poprsím, pihovatým všetečným čumáčkem a trošku potrhlýma zelenýma očima odnaučit všemu, co pochytila od starého pána. Pokud by to ovšem nezapomněla společně s ním, jak už to tak ženské při změně stran dělají – nebo pokud by to naopak nevyužila beze zbytku, jen v jiných kulisách. Či dokonce ve stejných kulisách, což je ještě horší. Ale jo, kotě; právě tak bych potom mohl klnout sám sobě a svému slabomyslnému omylu, že ti imponuje moje práce. Už svými řečmi o ní bych tě nekonečně nudil. Co pravíš, šílená Elvíro? Nějaký Goethe a Ulrika von… To už je tak dávno, že to ani já nepamatuju; a pokud se k nám na Žižkov donesly nějaké drby, tak leda to, že Johann Wolfgang, celkem vzato se štěstí
m, stačil umřít dřív, než mu ta sličná sedmnáctka, která musela být potrhlá stejně jako ty, stačila zahnout s jedním mladým vechtrem na koněspřežce České Budějovice – Linz.

Že ne? Že byla památce géniově věrná až do smrti? No prosím – památce možná.

Vlak vjel do tunelu.

Dám vám dobrou radu: Pokud se vám to stane na trati, kterou moc neznáte, nešťourejte se v nose. Nevíte, kdy se vlak z tunelu zase vynoří. Ta dívka naproti koukala ve tmě přímo na mě a naše pohledy se střetly dřív, než se vrátila ke knížce. Když už jsem ji nachytal, jak na mě zírá, pousmála se a jestli prý jedu taky do Tanvaldu.

Ani nevím, proč jsem jí dal jméno Elvíra. Pokud na ní kromě krásy a toho mírně potrhlého pohledu bylo něco zvláštního, pak leda to, že nečetla Harlekýna, ale notně ošuntělou bichli, která mohla být Goethovým Faustem stejně jako jedním z odeonských vydání TŘIKRÁT TENATEN; a protože tisk byl dost šedivý a písmenka nevelká, ani moje bystré dalekozraké oči nepoznaly, o kterého kolegu jde. Ne že by mi na tom záleželo; byl jsem na to zvědavý stejně málo, jako ona na to, jestli cestuju do Tanvaldu nebo do Šanghaje. Takové řeči se prostě vedou ve vlaku odnepaměti: Tak kampak si to dneska štrádujou s tou Raketou, pane Stephenson?

„Jenom do Lešan,“ řekl jsem.

Zavřela knížku, ale vložila mezi stránky prst. Měla silná zápěstí a ruce pěkné, i když ne právě drobné; zdálo se, že si je často drbe kartáčkem, a nehty si stříhala nakrátko. „Dovolená?“ zeptala se.

„No… Tak nějak,“ řekl jsem. „Jedu na Tamberk.“

„Na vamberk… Tam je to dost snobský, co?“

„Jak kde. Je tam ještě jeden menší penzion.“

„Ten pod vrškem…?“

Přikývl jsem. „A co vy?“ zeptal jsem se. „Prázdniny?“

„Jedu do jedny chajdy… Jestli si to nerozmyslím.“

„A když si to rozmyslíte…?“

„Tak jinam,“ řekla a pokrčila přitom rameny.

„Sama? To se nebojíte?“

Zasmála se. „Čeho? Dneska se u nás přece vražděj jenom podnikatelé, ne?“

Jaké to máš krásné bílé rovné zoubky, Elvíro…

„Co třeba stopařky?“ řekl jsem.

„Stopem nejezdím. Radši dám těch pár káčé za vlak.“

„To je ale omyl, že se vražděj jenom podnikatelé.“

„Snad v tom neděláte?“ zeptala se.

„Jasně,“ řekl jsem. „Podnikám ve vraždách. Dneska je to náramně výnosný zaměstnání bez velkýho rizika.“

Znova se zasmála. „Na to nevypadáte.“

„Žádnej nájemnej vrah nevypadá jako nájemnej vrah.“

„Třeba ne. Ale docela jistě by se o svým džobu nebavil ve vlaku s holkou, kterou vidí prvně.“

„A na co podle vás vypadám?“

A na kolik vypadám. Neboj se, klidně přidej; zasuň si mě ve své nepopsané mysli kamsi mezi australopitéka a Karla Hašlera.

„Na co vypadáte? Asi tak na bejvalýho sportovce. Podle obnošený bagáže a okopanejch adidasek často na túrách. Kolem padesátky…

A nedávno jste prožil nějakej otřes. Třeba vám někdo umřel… Jéžiš, promiňte.“

„Není co. Proč myslíte, že –“

„Protože jste za tu půlhodinu čtyřikrát vzdychnul.“

Zasmál jsem se. „Milá slečno…“

„Lenka Valešová.“

„Otakar Fink. Zatraceně hodně přes padesát. Nikdo mi neumřel, to už mám všechno dávno za sebou. To je Holmes, co čtete?“

„Ne, Chandler… Ve věku by se u vás splet každej. Některý známky sice… Tak třeba ruce a vrásky kolem očí a tak. Ale jinak zase…“

Protože jsem se proti své vůli nejspíš zatvářil pobaveně, vyhrkla: „Dělám sestru na psychárně a tam se naučíte odhadovat lidi. Máte to zapotřebí.“

Její pohled, který se mi zdál potrhlý, ovšem nesouvisel se zakořeněnou představou, že všichni psychiatři jsou šílenci.

Vlastně ani potrhlý nebyl; spíš to bylo tím, jak se z roztěkaného stával utkvělým a naopak.

„Tak to jo… Chápu,“ řekl jsem.

„Neřek jste mi, jak jsem odhadla to ostatní.“

„Povolání se dá uhádnout těžko, co?“

„Jestli jste si nedělal legraci s těma vraždama,“ řekla a vytáhla prst z knížky, „tak byste moh bejt… No, nechtěla bych se vás dotknout.“

„Jsem vyučenej soustružník,“ řekl jsem. „Potom jsem dělal ledacos. Teď jsem v důchodu a občas si přivydělávám nějakým tím hlídáním.“

„Aha. Bezpečnostní služba?“

„Bezpečnostní služba, to je moc vznešený. Spíš občasnej noční hlídač.“

„A přitom přijdete do styku s vrahama?“

Vlak se zastavil v malém nádražíčku. Z vedlejšího vozu někdo vystoupil a pod ohromným batohem se potácel přes koleje. Mladý vyholený přednosta v červené čepici vyšel se svou plácačkou, podíval se doprava, podíval se doleva, mávl na strojvůdce a ukázal mu zelenou.

Hrklo to a jeli jsme dál.

„S vrahama ne,“ řekl jsem. „Ale mám v branži všelijaký známý, to víte.“

„To musí bejt náramný vzrůšo.“

„Chandler to není. A proti těm vašim šílencům je to určitě nuda.“

„Žádný šílenci. Neurotici, psychopati, deprese, nějaká ta schíza… Obyčejný lidi, akorát jim někde v hlavě něco chvílema funguje jinak. Když víte, jak s nima mluvit, tak jsou normální – samozřejmě ve světě svejch představ.“

Vlak projížděl temně zeleným tunelem s okénky nažloutlých pasek a svislicemi kmenů zpustošených smrků, kterým zapadající slunce dalo barvu mědi. Na chvilku jsme se odmlčeli; děvče vstalo a uklízelo knížku do kapsy batohu a já jedním z průseků zahlédl vzdálenou rozhlednu na Tamberku. Kdybych byl na tom místě svých sentimentálních vzpomínek ulpěl zrakem až do chvíle, kdy je znova zakryly stromy, ničeho bych si byl nevšiml; jenže periferní vidění odklonilo můj pohled směrem dolů. Nějaká strakatá skvrna se mihla a zmizela – ale nebyla to jenom strakatá skvrna.

Stáhl jsem okno a vystrčil hlavu. Pozdě, stačil jsem zahlédnout jen nízký špinavý kilometrovník se čtrnáctkou; pak se vlak znova ponořil do lesa. Když jsem vtáhl hlavu zpátky, Lenka se na mě tázavě zadívala.

„Jak jste na tom s první pomocí?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny. „Něco o tom vím a něco s sebou taky mám. Proč, je vám špatně?“

„Ne. Poslyšte… Zahlíd jsem na tý pasece někoho… Já nevím, byl to jenom mžik. Strakatý oblečení, snad nějaká ženská. Ležela tam.“

„A co…? Proč by nemohla –“

„Byla to nejspíš široká letní sukně. Kdopak si asi lehne na pasece v tuhle hodinu? Snad v poledne… Teď už je chladno a zaručeně štípou komáři.“

„Třeba tam nebyla sama… A ten její moh bejt v zeleným, takže jste ho neviděl.“

„Ne. Taky se mi zdá, že ležela trochu divně…“

„Jak divně?“

„Nepřirozeně.“

Věděl jsem dobře, proč se mi poloha té ženské zdála divná. Na všelikých makabrózních fotografiích jsem jich viděl dost, ale bavte se o tom s hezkou (notabene živou) holkou, ať už čte Chandlera, nebo ne.

„Jak dlouho jste na ni koukal?“ zeptala se.

„Vteřinu dvě.“

„A za vteřinu nebo dvě jste si stačil všimnout, že ležela nepřirozeně? Co když vůbec neležela, třeba se zrovna obracela nebo vstávala… No jasně. Nejspíš šla po nějaký cestě, chtělo se jí – to, ne? A najednou jede vlak.“

„Ne. Tak to nebylo.“

„Prosím vás… A byla to vůbec ženská? Nebyla to jen zapomenutá deka?“

Vlak zvolňoval, jak se blížil k další zastávce.

Les řídl, vynořil se starý cihlový komín a malá továrnička.

Otevřeným oknem zavanula vůně šťovíku a rozřezaného dříví. Vstal jsem a sáhl nahoru pro batoh.

„Říkal jste, že vystupujete v Lešanech.“

„To počká. Musím se tam jít podívat. Jestli nepospícháte…“

„Myslíte, že bych měla jít s váma?“

„Nemůžu vás nutit.“

„Nemusíte.“ Vyskočila a natáhla se nahoru. „Mně je úplně jedno, kam nakonec dojedu… A jestli myslíte, že tam bude zapotřebí doktor, tak to skoro jsem.“

„Počkejte, doktore, shodíte si to na hlavu.“

Pomohl jsem jí s batohem. Mezitím vlak zastavil. Pospíchali jsme chodbičkou a mlátili přitom bagáží do všeho, co vyčnívalo. Minutu nato jsme stáli na perónu, vlak zmizel v lese za zatáčkou a já si řekl, že jsem cvok. Jako kdybych chtěl nevinnou Elvíru vylákat do okolních pralesů. Jak to, že ji to nenapadlo?

Zeptal jsem se jí na to.

„To byste mě snad napřed nestrašil,“ odpověděla.

„Tak dobrá,“ řekl jsem. „Hodíme to na záda a vyrazíme podle kolejí. Ono se to nemá, ale jinak bysme to třeba nenašli. Řek bych, že to je tak dva tři kilometry.“

Výpravčí zmizel v domečku, sotva se vlak rozjel.

Jinak tu nikdo nebyl.

Podle kolejí vedla zpátky pěšinka.

Vyšli jsme proti zapadajícímu slunci a brzy jsme se ocitli mezi dvěma stěnami lesa. Koleje se kroutily jako had. Z lesa místy čněly nazelenalé balvany a vpravo od nás, tam kde mezi stromy zely holé průseky, se co chvíli otevíraly pohledy na šedý obrys staré kamenné věže na Tamberku. Vůně smůly, plísně a hub se mísila s vůní kolejnic a pražců.

„Myslíte, že by mohla bejt v bezvědomí?“ zeptala se Lenka po chvilce.

„Vím toho tolik, co vy,“ řekl jsem. „Třeba to opravdu byla jenom zapomenutá deka, zmuchlanej plakát, nebo zbloudilej reklamní balón. Víte, předčasný závěry…“

Málem jsem dodal: jsou pro kriminalistu zhouba.

„Vy nejste jenom obyčejnej noční hlídač,“ řekla, jako by mi viděla do hlavy.

Šla mi s tím na nervy. V téhle chvíli by mi byla šla na nervy každá, možná i ta ztracená.

„Neštudujte mě furt,“ řekl jsem.

„Vy nemáte rád ženský, že jo?“

„Plácáte nesmysly. Kdybych neměl rád ženský, nevystoupil bych v tý díře. Na Tamberku na mě čeká kámoš s klíčema.“

„S jakejma klíčema?“

„Od toho zatracenýho penziónu, ne?“

„Copak tam není recepční?“

„Ten kámoš je majitel.“

„A ty klíče teda –“

„Ten penzión je teď prázdnej. Kamarád mi ho půjčuje gratis, protože mu to tam pohlídám. Sám si bere dovolenou.“

„Fíha,“ řekla. „Samotnej v celým penziónu. To se tak někdo má.“

„Taky že jo,“ já na to. „Krb, televize, perský koberce, zásobená kuchyň, na podlaze medvědí kůže, tři koupelny a šest ložnic. Každej den můžu spát v jiný.“

Leč co víc, milá Elvíro; silnice, po níž smrdící eskadry motorizovaných lufťáků dobývají vršek Tamberku, aby vyšplhaly na rozhlednu a zase z ní slezly, obchází lusthaus srdce mého velikým obloukem, skrytá za vysokým lesem. Shora k němu vede jen příkrá pěšinka libosadem smrčků a bříz. Stavení samo je ze severu kryté zarostlým svahem; k jihu klesá dlouhá paseka s cestou, která se o sto kroků níž ztrácí v nevysokém hájku. Za tím hájkem, Elvíro, je vidět jako na dlani lešanské údolí na tmavém pozadí hřebenu Černé Studnice… A na to všecko se můžu od rána do večera koukat z lehátka na dlouhé terase, u ruky nějaký ten longdrink, pokud si ho namíchám, přinesu a k té ruce postavím. Ano, těším se na to, jak by ne. Nic nedej na řeči, že se v tom baráku nejspíš budu bát sám sebe.

Tak proč tam lezu, tážeš se?

Přece proto, abych si dokázal, že sám sebe se bát nemusím. Sám vím nejlíp, jak těžko si to budu dokazovat.

Cestička se najednou ztratila. Museli jsme odbočit po svahu dolů do lesa. Rostla tam spousta trní a hloží, které se nás chytalo jak v Disneyově Sněhurce. Šlahouny malin se mi lepily na nohavice a škrábaly mě do rukou, jak jsem je před Lenkou odhrnoval stranou.

Prodírali jsme se tím asi čtvrt hodiny. O něco níž snad byl terén schůdnější, ale já nechtěl ztratit z dohledu trať. Konečně jsem zahlédl ten špinavý kilometrovník se čtrnáctkou; vzápětí les skončil a před námi se otevřela široká paseka; proti nám byl vzdálený hornatý obzor Ještědského hřebenu, na němž v posledních paprscích slunce žhnula jehla televizní věže jako kosmická loď připravená ke startu.

Zastavil jsem se a vyvlékl se z popruhů batohu.

„Bylo to tady?“ zeptala se Lenka.

„Řek bych, že jo. Támhle vpravo. Počkejte tu.“

„Proč bych tady měla –“

„Protože – no, třeba to nebude podívaná pro holky.“

„Helejte,“ řekla a shodila batoh do trávy, „vzal jste mě s sebou jako holku nebo jako doktora?“

„Snad jsem vás s sebou vůbec neměl brát.“

Neposlouchala mě a rozepínala postranní kapsu batohu. „Co tam hledáte?“ zeptal jsem se.

„Lékárničku. Jakýpak že jste mě s sebou neměl brát? Jednou jste mě sem vzal… Tak co zmatkujete? Nechcete nějakej prášek na uklidnění?“

Třeba jsem opravdu trochu zmatkoval. Milión k jedné, že to, co zahlédnete někde na pasece z jedoucího vlaku a připomene vám to mrtvolu, je pytel s umělým hnojivem nebo zmačkaný volební billboard, který se tam dostal na vršku tornáda. Jenže když to mrtvola opravdu je, svědek neškodí.

„Dobrý, jak chcete,“ řekl jsem. „Tak si tu lékárnu vybalte a pojďte. Ale aspoň deset kroků za mnou a nešlapte jinam než já.“

„Nejspíš víte, co mluvíte.“

Vyrazili jsme podle lesa s večerními červánky po levici a se siluetou Tamberku před sebou. Byla tu nepatrná pěšinka, snad vyšlapaná zvěří.

Pořád jsem v hlavě přemílal ten milión k jedné a nakonec už jsem byl jen zvědavý, co mi mohlo připadat jako ženská ve strakaté sukni. Připouštěl jsem, že to byla zapomenutá deka a dvě holé větve, případně i ten volební plakát nebo reklamní balón.

Najednou jsem uslyšel bzukot much.

3

Pan přednosta nechtěl pochopit, co od něj chceme, a bručel něco o služebním telefonu a zákazu vstupu do objektu Českých drah.

Vytasil jsem se s průkazem, ale ten se mu zase nezdál, protože mně ho vydali v Praze, v tom pupku světa, kde si na ministerstvu vymýšlejí jenom samé voloviny.

„Helejte, šéfe,“ řekla mu Lenka, „myslíte, že si děláme srandu? Sotva tři kiláky odtud leží v lese ubodaná ženská. Chcete se tam napřed jít podívat, abyste nám moh půjčit služební telefon?“

„Já vám teda řeknu, slečno,“ na to přednosta, „že vůbec nevypadáte na někoho, kdo před chvílí viděl ubodanou ženskou.“

„Proč bych na to měla vypadat?“ odsekla. „Vypadáte snad vy na přednostu, když nemáte uniformu?“

„No dovolte? Co to má se mnou společnýho…?!“

„Čas je v tomhle případě drahej,“ řekl jsem.

Podíval se na mě pohrdavě; byl to muž v nejlepších letech, na palici měl červenou čepici a za sebou instituci. Zatímco před sebou měl hubeného dědka s divnou legitimací a holku v gatích bez nohavic. Kdopak ví, co si o té nesourodé dvojici myslel. Jenomže náhoda je blbec, ti dva můžou mít pravdu a u dráhy člověk nikdy neví. Kór dneska, kdy neví ani dráha.

„Počkejte,“ zabručel. „Zavolám sám. Pak se uvidí.“

Nechal nás na perónu a zavřel se v kanceláři.

„Náramně chytrej,“ řekla Lenka.

„To je tou uniformou,“ řekl jsem. „Proto se blázni tak často stylizujou do Napoleona.“

„Zaměňujete příčiny s důsledkama.“

„To měl bejt vtip, žádný téma k diskusi.“

„Moc vtipnej nejste.“

„No vidíte. A jakej jsem bejval srandista.“

„Škoda že jenom bejval.“

„Škoda je umřít, Elvíro.“

Přednosta otevřel dveře. „Chtěj s váma mluvit.“

Šel jsem za ním do kanceláře, vzal sluchátko a někomu tam v dáli nadiktoval, co bylo třeba.

„Čekejte na nádraží,“ řekl ten někdo. „Vyzvednou si vás tam.“

„Dobře, počkáme na nádraží.“

„Ale ne tady, pane,“ na to přednosta. „Na peróně.“

Byla tam deštěm a sněhem omšelá lavička. Proti nám byla za kolejemi vysoká stráň zarostlá obvyklým železničním roštím s akáty a svícny divizen.

„Proč jste mi řek Elvíro?“

„Jenom tak.“

Začala se přehrabovat v batohu. „Nemáte žízeň? Mám tady flašku vody se šťávou.“

„Děkuju,“ řekl jsem a lokl si. „A co vy, nechcete si zapálit? Nebo nekouříte?“

„No… Když máte tyhle, tak jo.“

Měl jsem s sebou sváteční dlouhé camelky; ve všední den si cigarety balím. Otevřel jsem krabičku, oba jsme si vzali po cigáru a dýmali.

„Co to bylo za legitimaci, co jste mu ukazoval?“

„Průkaz mý bezpečnostní agentury.“

„Víte, co mě napadlo v tom vlaku, když jsem odhadovala vaše povolání? Že jste policajt. Jenom jsem to nechtěla říct na plnou hubu, víte.“

„Bejval jsem.“

„Vyšetřoval jste vraždy?“

„Při takovým zaměstnání si člověk nemůže vybírat, co chce dělat a co ne.“

„A co teď?“

„Teď? Nic. Poldíci nemaj rádi, když jim privátní fízl leze do zelí.“

„Taky jste to neměl rád?“

„Tenkrát privátní fízlové nebyli.“

„Hm… A co si myslíte o týhle vraždě?“

„Nic.“

„Vy si o tom jako bejvalej kriminalista fakt nic nemyslíte? To bych se tada náramně divila.“

„Leda to, co si zřejmě myslíte taky. Ošklivej a brutální mord ženský, který mohlo bejt mezi dvacíti a třicíti.“

„Sexuální motivace.“

„Snad.“

„Jak to, snad? To je přece jasný.“

„Bude to jasný po pitvě,“ řekl jsem. „Dokud se to neprokáže soudním ohledáním na prosektuře, pořád je tu jistá možnost, že motiv byl docela jinej.“

„Jéžišmarjá, jakej jinej motiv? Copak vám nestačí, co jste viděl?“

„Mě spíš zajímá, co jsem neviděl.“

Vrhla na mě jeden z těch svých jurodivých pohledů. Už jsem si na ně pomalu zvykal. „Co jste neviděl?“

„Nějakou kabelku nebo tašku. Měla by ji mít s sebou, protože na tý sukni neměla kapsy. Nic takovýho tam nebylo, pokud to neleželo pod tělem. Pachatel to moh odnést z různejch důvodů. Náhodnej sexuální deviant pro svoje fetišistický sklony. Jestli to byl někdo, koho znala, tak proto, aby ztížil identifikaci. A oba proto, že mohla mít v kabelce peníze nebo vůbec něco, co stálo za ukradení. Víc se o tom zatím říct nedá.“

Lenka dlouze vzdychla a upřela pohled mezi divizny.

Asi jsem ji zklamal.

Dokuřoval jsem druhou cigaretu a Lenka okusovala makrobiotickou tyčinku (taky mi nabídla, ale já s poděkováním odmítl), když se ozvaly motory a dva automobily zastavily za nádražím. Vstal jsem a šel jim okolo budovy naproti; Lenka zatím zavírala batoh.

Z policejního formanu vystoupil kapitán, asi čtyřicetiletý blonďák s moderním knírem a nemoderní koženou důstojnickou brašnou s mapou pod celuloidem.

„Vy jste ten, co nám volal?“

„Jo. Nějakej Fink z Prahy.“

„Prej jste soukromej…“

„Tady máte mý papíry.“

Krátce se na doklad podíval a podal ho za sebe. „Jenom si opíšeme data,“ řekl. „Kde že to je?“

Poručík, který vystoupil s ním, začal opisovat můj průkaz.

Ostatní čekali. Ve druhém voze se otevřela dvířka a vyskočil německý ovčák na vodítku.

„Nevím, jak se tam dostanete,“ řekl jsem. „Je to asi tři kilometry směrem na Liberec, taková rozsáhlá paseka… My tam došli podle kolejí, ale posledních půl kilometru jsme museli lesem. Je tam dost neschůdnej terén.“

Kapitán zvedl tašku s mapou. „Můžete mi to ukázat?“

„Hm… Asi někde tuhle.“

„To by šlo… Dá se zajet asi dvě stě metrů dolů pod to místo. Vede tamtudy komunikace…“ Zvedl obličej a podíval se na Lenku, která vyšla za rohem nádražní budovy. „To je ta slečna, co byla s vámi?“

„Jo, vzal jsem ji s sebou, protože je zdravotní sestra.“

„Myslel jste, že ji budete potřebovat?“

„Zahlídnul jsem to tělo z vlaku sotva na vteřinu,“ řekl jsem. „Zdálo se mi, že leží nějak divně.“

„Aha. No, řeknem si to pozdějc, co…? Tak si nastupte. Doufám, že nemáte naspěch.“

„Jestli mě necháte zavolat na Tamberk…“

„Co tam máte?“

„Čekají mě tam.“

„Dobře, zavoláte si od přednosty. Minutu nebo dvě to počká.“

„Musíte tam se mnou,“ řekl jsem. „Přednosta se do mě zrovna nezamiloval.“

Poručík si opisoval údaje z Lenčiny občanky, psovod venčil psa, šoféři pokuřovali z okének a kapitán se mnou zašel k přednostovi.

Zatímco jsem volal, o něčem se s ním polohlasem bavil a tvářil se, že neposlouchá. Samozřejmě byl zvědavý, o čem budu mluvit, a bylo mu žinantní se k tomu přiznat.

Zavolal jsem do restaurace ve velkém hotelu na Tamberku, kde jsme měli s kamarádem Frantou Víchem domluvený sraz, pokud bych ho nenašel v penziónu. Tam telefon nebyl. Měl jsem štěstí, sehnali mi ho hned.

„Co je?“ řekl, když mě uslyšel. „Už jsi tady měl dávno bejt. Odkud voláš?“ Řekl jsem mu, co jsem si přečetl na štítě nádražní budovy. „Prosím tě… Co tam děláš? Přijedeš tím nočním?“

„Nějak se tam dostanu, jenom nevím kdy. Zdržel jsem se… Nemůžu za to.“

„Ale bude to dneska?“

„Snad jo.“

„Hele, kdybys to snad nestih… Potřebuju vypadnout. Nechám ti klíče na recepci tady v hotelu.“

„To jsi hodnej, Franto.“

„Jo? Příležitostně to řekni mý ženě. Vrátím se nejspíš příští neděli ráno, v noci se líp jede. Tak těbůh.“ Položil jsem sluchátko a poděkoval přednostovi. Jenom něco zabručel.

„Kamarád?“ zeptal se kapitán, když jsme vypadli na perón.

„Jo. Nějakej Franta Vích.“

„Neříkejte. Snad ne ten Franta Vích?“

„Jo. Kilimandžáro, Mohendžodáro.“

Franta Vích je totiž cestovatel, horolezec a publicista. Někam jede, na něco vyleze a pak o tom napíše. Berou to od něj magazíny, něco taky jeden nakladatelský dobrodruh. Na rajzování světem Frantovi stejně nevydělává psaní, ale ten penzión.

Obsazují mu ho cestovky a je to chytře vykoumané – nabízejí ho na klíč velkým rodinám nebo menším celkům sportovců a podobným partám a Franta tam ani nemusí chodit, pokud to není v zimě, kdy obsluhuje ústřední topení. Loni jsem měl kliku, že tam bylo náhodou těch pár dní volno; letos se Frantovi hodilo, že mu barák pohlídám, protože jel na týden do Alp a jeho žena ve stejném termínu do Dánska na grémium nějaké tamější firmy, pro kterou pracovala jako monopolní zástupce.

„Takže jedete na Tamberk…“

„Jo, na pár dní.“

„Ale u pana Vícha přece bejvaj uzavřený společnosti, často ze zahraničí…“

„Budu tam sám.“

Posadili nás do vozu, kterým jel kapitán.

„Sám?“ řekl. „A slečna Valešová…?“

„My se známe akorát z vlaku,“ řekla Lenka. „Jela jsem za známejma na chatu, kousek od Kořenova. Pojedu do Tanvaldu tím posledním vlakem, jestli ho stihnu.“

Kapitán se podíval na hodinky. „Ale jo… Stihnete. Jenom nevím, jestli ještě něco pojede z Tanvaldu na Kořenov.“

„Ten flamendrák.“

Řidič zabručel přes rameno, že od června nejezdí.

„Bajo, jezdí,“ řekla Lenka.

Chvilku nato se vůz rozdrncal po lesní cestě. Odtud bych to místo zaručeně nenašel, ale kapitán věřil mapě.

Zastavili jsme pod strmým svahem zarostlým vysokou trávou, ze které jen tu a tam trčel pařez nebo trs křoví.

„Támhle nahoře by měla začínat ta vaše paseka,“ řekl kapitán. „Moh byste mi říct, kde –“

„Jděte podle lesa. Je to asi sto metrů před kolejema.“

„Počkáte tady.“

Přikývl jsem. Policie potřebovala naši přesnou výpověď a teď nebyl čas se tím zdržovat.

Kapitán, poručík, psovod se psem a tři muži z druhého vozu, jeden měl fotografické nádobíčko a další vypadal na doktora, vyrazili do vysoké trávy. Slunce už zapadlo a krajina kolem pomalu ztrácela barvu.

S námi zůstal jen řidič. „To vám ta dovolená teda pěkně začíná, co?“ řekl.

Řekl jsem: „To jo.“

„A co slečna? Nebylo vám z toho nanic?“

Lenka jen pokrčila rameny.

„Není vám do řeči, co?“ na to šofér. „Kdo by se taky divil. Ale ten flamendrcuk fakt nejezdí.“

Potom jsme skoro hodinu mlčeli a chvílemi pokuřovali, až se vrátil kapitán a ti dva, které jsem považoval za technika a doktora. Poručík, psovod a třetí muž z druhého vozu zůstali nahoře.

„Pane Fink,“ řekl kapitán, „potřebuju, abyste se slečnou Valešovou zajeli k nám. Musíme to všechno sepsat, však to znáte. Pak vás hodíme na Tamberk a slečnu holt na to nádraží.“

Zahlédl jsem poručíka, jak se prodírá vysokou trávou a křovím dolů po stráni. „Jo, to je přece samozřejmý,“ řekl jsem kapitánovi. „Mám času dost.“ Přitom mě napadlo, že Lenka moc času nemá –, a to ještě neví, jestli neměl šofér pravdu. Co když ten večerní vlak do Kořenova skutečně nejede…

Pak jsem si řekl, že mi do toho vlastně nic není.

Technik s doktorem nastoupili do druhého vozu.

„Tomáši,“ řekl kapitán poručíkovi, který mezitím sešel na cestu, „až sem přijedou s furgonem, asi už na to nebude vidět.“

„Baterku mám,“ odpověděl poručík a blikl od boku.

Auta chvíli popojížděla sem a tam, než se na úzké cestě obrátila.

„Tak vám řeknu,“ hodil kapitán přes rameno (předtím jel s námi na zadním sedadle, teď se posadil na poručíkovo místo), „byla náramná klika, že jste to zahlíd a vyvodil z toho správnej závěr.

Tamtudy kromě zvěře nikdo nechodí, leda snad občas nějakej ten houbař. Jenže teď rostou nejvejš prašivky, dost dlouho bylo sucho… Kdopak ví, jak dlouho by na tý pasece bejvala ležela, a co by z ní nakonec zbylo. Takhle by to s identifikací nemusel bejt problém, i když neznáme přesnou podobu, leda barvu vlasů.“

„Našli jste kabelku?“

„Měla tam bejt?“

„Ne, taky jsem žádnou neviděl. Myslel jsem si, že by mohla ležet pod tělem.“

„Asi nešla zdaleka, že s sebou nic neměla.“

„Tady je ale taky dost chat, ne?“

„To je… Jenže všichni chataři jsou vlastně taky zdejší a my je vesměs známe. Většinou si ty chalupy koupili už dávno… Novejch majitelů je pár, a to jsou zase známý jména… nebo firmy.“

„Mohla s někým přijet autem, který potom odjelo.“

„To samozřejmě mohla. Uvidíme.“

„A co dál?“

„Jak to myslíte – a co dál?“

„Neříkejte mi, že to bude šetřit okresní kriminálka.“

„No, víte,“ řekl poněkud posmutněle, „asi nám to seberou, hned jak to šéf nahlásí. Ono totiž…“

„Ono totiž – co?“ řekl jsem, když se odmlčel.

„Nic,“ řekl kapitán.

„Chtěl jste říct, že to není první případ?“

Kapitán se na mě ohlédl a řekl: „Takňák.“

4

„Těbůh, Míšo.“

Koukal na mě skleněným okem, ani nemrkl.

„Pořád vypadáš dobře,“ řekl jsem. „Když budeš hodnej, třeba si na tebe občas lehnu aspoň sám.“

Bylo mu to šmafú. Nějaký připostarší hubeňour v trenýrkách a s ručníkem přes ruku ho nemohl rozházet, i kdyby mu ten ručník z ruky spad a odhalil pistolku značky Walther. Nerozházel by ho dokonce ani tehdy, kdyby mu rovnou spadly trenýrky.

„Možná jsem ji moh pozvat, aby šla spát sem,“ pokračoval jsem. „Ale koukni se na to těma jejíma potrhlejma zelenejma očima. Na stole stojí fláděra červenýho s vejvrtkou a skleničkama, jen vytáhnout špunt a namazat se. Nedělalo by to dobrej dojem. Ty taky ne, medvěde; vnukáš prapodivný představy, jako bys tady ani kvůli ničemu jinýmu nebyl. Je lepší, že šla spát do hotelu.“

Byla tu taky hranička polínek, v krbu naštípané třísky a na římse krbové zápalky. Franta Vích mi to tady nechal i s flaškou jako němou výčitku. Neviděl jsem se s ním od loňska, stejně jako s tím medvědem na podlaze.

„Fakt je, že jsem jí moh ušetřit dobrý dvě stovky,“ řekl jsem a šel do koupelny.

Třeba vám připadám jako magor, že mluvím nahlas. V tom případě si uvědomte, že spousta lidí se zdravým rozumem to dělala stejně – třeba takový Robinson Crusoe, vězeň na Bezdězi nebo hrabě Monte Cristo.

Když jsme s Lenkou Valešovou podepsali výpověď o všem, co jsme viděli a věděli (moc toho samozřejmě nebylo), odvezli nás na Tamberk. Lenka byla toho názoru, že nemá cenu, aby pokračovala nočním vlakem do Tanvaldu, když jí kapitán s pomocí jízdního řádu dokázal, že ten její flamendrák do Kořenova opravdu od června nejezdí; a co v noci v takovým Tanvaldu. Nato jí kapitán (který se jmenoval Mašek) řekl, ať ji ani nenapadne nocovat někde pod širákem, protože jí s sebou nemůže dát ochranku, a Lenka, že prý zkrátka přespí jednu noc na Tamberku v hotelu, když už tam mají cestu se mnou, a ráno seběhne do Lešan na vlak. Od srdce nabízený nocleh na oddělení s díky odmítla.

V hotelu jsem se zeptal na Frantu, dověděl jsem se, že tu sice byl, ale už není, dostal jsem klíče, s Lenkou jsme si potřásli rukama, řekli si, že nás těšilo, popřáli si navzájem dobrou noc, a šel jsem. Podle nástěnných hodin ve vestibulu bylo kolem půlnoci, podle mých obstarožních primek přibližně stejně. Pak jsem ve svitu hvězd seběhl libosadem, odemkl Frantův lusthaus a vešel do důvěrně známé loňské vůně.

Chvíli nato už jsem v trenýrkách a s pistolí pod ručníkem klábosil s Míšou; waltra s sebou doma samozřejmě do koupelny nenosím, ale tady jsem ho nechtěl nechat bez dozoru, i když jsem byl v penziónu sám – pokud nepočítáte toho medvěda. Samozřejmě jsem si mohl vybrat koupelnu nahoře v patře; ale sotva jsem pootevřel dveře, zdálo se mi, že v ní straší. Tak jsem si řekl, že budu používat tu dole, do které se chodilo z kuchyně a byla tam nejspíš pro kuchaře.

Pustil jsem si vlažnou sprchu, splachoval pot a prach a myslel přitom na jiného chlápka, jak ze sebe smývá krev té neznámé mrtvé po tom, co jí zasadil spoustu bodných a řezných ran po celém těle a zohavil jí obličej k nepoznání. Psovod kapitána Maška určitě nasadil psa u nejbližší vody, nějakého potůčku či studánky, kde se vrah musel umýt, než se vrátil mezi lidi. Jestli totiž nájemný vrah nevypadá na nájemného vraha, úchylný vrah vypadá na úchylného vraha ještě míň a umytý se mezi normálními lidmi beznadějně ztratí. A protože vraždí pouze když mu to jeho pud poručí, většinou svoji oběť nezná a oběť zase nezná jeho; žádný osobní vztah mezi nimi není kromě toho, že v jedné osudové chvíli se jejich cesty zkřížily… To se ale nemuselo stát právě na vřesovém paloučku, kde jsme mrtvou našli; krvavých skvrn na trávě kolem ní bylo totiž mnohem míň, než by se vzhledem k množství a povaze zra
nění dalo předpokládat. Kapitán Mašek na to jistě přišel taky, i když mi to neřekl (ostatně já jemu taky ne).

Pár detailů mi tam prostě nehrálo a docela rád bych si byl o nich teď podiskutoval sám se sebou, kdybych najednou uprostřed utírání nezaslechl zvuk, jako by někde vrzly dveře. Zdálo se mi, že to mohly být ty, které vedly z předsíně do salónu.

Rychle jsem pověsil ručník a natáhl si trenýrky. Když jsem přišel, v baráku jsem se samozřejmě nezamkl; takže jsem mohl očekávat nějakou zbloudilou německou turistickou rodinku, která se nachytala na rozsvícená okna a nápis PENZIÓN. Ale právě tak – a to bylo nejpravděpodobnější – to mohl být Franta Vích, který se sem pro něco vrátil.

„To jsi ty, Franto?“ zavolal jsem.

Nikdo neodpověděl.

Pootevřel jsem a nahlédl do kuchyně. Od velkého salónu s krbem ji odděloval ozdobný cihlový oblouk, přes který jsem ke dveřím neviděl; zato jsem zaslechl tiché kroky někoho, kdo vešel a zastavil se na prahu. Snad někdo z Frantových sousedů, nějaký chatař, hajný…? Až na to, že na návštěvu bylo přece jenom dost pozdě.

Neměl jsem chuť nechávat věci náhodě. Prudce jsem otevřel a s pistolí v ruce vyrazil kolem oblouku do salónu. Jsem ještě pořád tvrdý chlápek. Dokonce tvrdší, než jsem byl zamlada, což se nejlíp pozná, když se zkusím ohnout. Mrtvá ženská mě samozřejmě nerozhází a o živých jsem si donedávna myslel totéž.

Řekla něco jako „ach“ a dlaň s rozevřenými prsty jí vyletěla k ústům.

Spustil jsem ruku s waltrem k boku a zeptal se: „Proč sakra neřeknete aspoň: haló, to jsem já?“

„Já jsem…“ Protože měla na zádech svůj batoh, zřejmě nedostala v hotelu nocleh. „Tak jo,“ řekla. „Haló, to jsem já. Je tu někdo?“

„Jenom jeden starej pistolník,“ řekl jsem. „Copak, hotel je obsazenej?“

„Není… Jenže je to tam nad mý poměry. Lehla bych si někde venku, jenže… Helejte, říkal jste, že jste tady sám a máte šest ložnic… Všecky snad nepotřebujete?“

„Ne, stačí mi jedna. Samozřejmě vás nevyhodím.“

„Ale radost z toho zrovna nemáte, co?“

„Proč? Chtěl jsem si sednout ke krbu a otevřít támhletu flašku. Aspoň u ní nebudu sedět sám. Pokud vám takový pozvání připadá o půlnoci podezřelý, ukážu vám rovnou, kam můžete zalehnout.“

„To jste hodnej. Hodím si tam bagáž… Potom si můžem na chvilku sednout k tý flašce, když myslíte. Dneska mi to docela vyhovuje.“

Dovedl jsem ji nahoru a nechal ji, ať si vybere, který pokoj chce. Kde je koupelna, viděla, když jsem z ní vylezl. Tu nahoře jsem jí radši ani neukazoval. Pak jsem si oblékl čistou košili a sešel dolů, abych zapálil krb. Po dusném večeru přicházela chladná horská noc.

Zatímco jsem se nahoře ve svém pokoji oblékal, seběhla Lenka dolů, a teď jsem slyšel zurčení vody v koupelně. Chvilku nato ztichlo a dveře se otevřely.

„Tak jsem hotová,“ řekla za mnou. „Jenom si hodím ty krámy nahoru a přiklušu.“

Prošla mezi mnou a krbem; měla na sobě jenom tílko a mrňavé žluté kalhotky, ale já ani nepomyslel na to, že je to děvče milé a žádoucí; byl jsem tak vyhaslý, že bych nechytil, ani kdyby mě namočili do petroleje.

Vrátila se v teplácích, na nohou bílé vlněné ponožky.

„Tady je tak šíleně čisto,“ řekla, „že se tu dá chodit ve fuseklích.“ Složila se do jednoho z křesel u krbu, natáhla nohy a podívala se na medvěda na podlaze, kterému ve skleněných očích blýskaly odlesky plamínků. „A dokonce opravdickej medvěd,“ dodala. „Já myslela, že jste si dělal srandu.“

Přistrčil jsem k ní stoleček, postavil na něj sklenice a popadl vývrtku.

„Nemyslete si, že jsem nějakej opilec,“ řekla. „Jenom bych si nerada šla rovnou lehnout, protože… No, nevím, jestli bych usnula. Víte… Já jenom dělala ramena tam… u toho. K tomu telefonu jsem chtěla jít hlavně proto, že se mi dělalo zle.“

„Myslel jsem, že jste při svý profesi viděla ledacos.“

„Ale jo… To jsem viděla. Začínala jsem na chirurgii. Všelijak rozsakrovaný lidi po bouračkách… Nevím jak to říct, abych vám nepřipadala cynická. No, prostě…“

„Tam to bylo aspoň čerstvý?“

„Asi tak… Ale není to jenom v tom.“

Nalil jsem víno a sedl si do druhého křesla.

„Dáte si cigáro?“ zeptala se.

„Samozřejmě… Jen si berte.“

Vytáhla z kabelky camelku. „Asi se nemáte nejhůř, když si můžete vypalovat velbloudy,“ řekla. „To vám to hlídání tak sype? Nebo jste kecal?“

„Nekecal. Většina mejch zákazníků jsou právě všelijaký menší firmy, který potřebujou ohlídat nějakej ten materiál. Někdy to sype docela slušně, někdy ne.“

„A když jste byl u tý kriminálky a vyšetřoval vraždy, nikdy vám z toho nebylo… divně?“

Pokrčil jsem rameny. „To záleží na okolnostech.“

Chvíli mlčela, oklepala popel, napila se, otřela si rty, znova zatáhla z cigarety, ještě jednou oklepala popel a pak najednou řekla: „Já měla strach.“

Řekl jsem, že se nedivím, protože tyhle okolnosti, stav těla, samota, soumrak a tak dále…

„Jenže já neměla strach, co myslíte,“ přerušila mě. „Nejsem blbá, abych nevěděla, že mrtvola je prostě jenom věc, bejval to člověk a už není. Viděla jsem je při pitvách, taky když nám někdo exnul… a tak různě. Příjemný mi to nikdy nebylo, ale brala jsem to jako nutnou součást práce ve špitále, kterou jsem si přece sama vybrala. Ale takováhle mrtvola…“

„Od nebožtíka po bouračce se to přece moc nelišilo. Leda snad těma mouchama.“

„Kolik jste těch mrtvejch po bouračce viděl?“

„Nějaký snad jo.“

„Tak musíte chápat ten rozdíl. V takovým případě víte, jak se to stalo. Nešťastná náhoda… Jenže tohleto je – sfinga. Já byla jednou v Egyptě a viděla jsem ji. Ostatní nepřestali žvanit, chechtali se, jak padaj z velbloudů, sázeli se, kdo vyleze na vršek velký pyramidy, a čuměli leda po suvenýrech… Já si stoupla o kus dál a koukala na ni. Je tam docela sama. Nikdo neví, kam se vlastně dívá. Má rozbitej obličej. Je to jenom kus otesanýho šutru, že jo? Ale taky obrovskej otazník. Mrazilo mě z ní, bylo mi z ní nanic, věříte?“

„Samozřejmě. A ta mrtvá –“

„To samý. Ani trochu mi nepřipadala jako chudinka. Spíš jako osamělej otazník. Dokonce bych řekla – zlej otazník. Rozumíte? To je strach z takovýho toho – iracionálna. Nechápala jsem, jak se tomu ještě můžete jít koukat na obličej. Se mnou by to asi seklo.“

Ano, milá Elvíro. Ten mizera chlap byl mnohem důslednější než velitel mamlúků, který si kdysi z tváře sfingy udělal terč pro svoje kanonýry. „Musíte to prostě brát jako posmrtnou změnu,“ řekl jsem. „Takovej Ramesse nebo Tutanchamón taky není příjemnej na pohled.“

„To samozřejmě není,“ řekla, „ale když víte, že příčina je v sesychání a zmýdelnění tkání, tak vám to tak nepřijde. Třeba ty katakomby v Jablonným… To je kousek odtud. Nebyl jste tam někdy?“

„Proč bych tam chodil? Je mi blbý očumovat nebožtíky a memento mori prostě není moje životní krédo.“

Znova jsem nalil jí i sobě a abych změnil téma, zeptal jsem se na její partu v Kořenově.

„Ona to vlastně není moje parta,“ odpověděla. „Upřímně řečeno, už se mi tam ňák nechce.“

„Ale co tady, Lenko?“

Zamračila se. „Tady? Co… Já nevím. Neříkám přece, že zrovna tady. Koukejte… Na tu chajdu mě pozval jeden kluk… Chodila jsem s ním. Pak jsme se dlouho neviděli, našel si jinou, ale zase se s ní rozešel, že prej nemůže zapomenout… Psal mi. Myslel, že to dáme znova dohromady. Já nevěděla, jestli… A teď si myslím, že to nemá smysl.“

„Co tak najednou?“

„No, víte… Když jsem si uvědomila, kolik lidí se teď pustí za tím chlapem, co… Tak mi prostě Zdeněk přišel jako malinkej bezvýznamnej človíček, i když jinak je to fakt moc hezkej kluk.“

„Takhle to přece nemůžete brát.“

„Ale jo, můžu.“ Hluboce se napila, postavila sklenici trochu prudčeji a obrátila ke mně svůj opálený obličej se zelenýma očima: „Co se vám stalo, že jste v tom vlaku vzdychal? Proč už nejste srandista, jako jste bejval?“

Pokrčil jsem rameny. „Vzpomínky na dávný časy.“

„Hodně dávný?“

„Ani ne,“ řekl jsem. „Při mým věku je to legrační, ne?“

„Proč legrační?!“

„No, já myslím, že mládež na to kouká asi tak, že starej člověk už na ledacos nemá právo. Tak si třeba žádnej mladík nebude vyčítat, že starýmu pánovi přebral slečnu. Starej pán má svůj důchod a může bejt rád, že je rád.“

„Takže vy jste –“

„Ále, prosím vás. Nebyla první. Jenomže holt byla poslední a já se tím trošku žeru.“

„Trošku? Určitě víc než já se Zdeňkem. Byla o hodně mladší než vy?“

„Asi nebyla starší než vy. Pohoršuje vás to?“

Samozřejmě ji to kapánek zarazilo, ale nepřiznala to, což jsem jí připsal k dobru. „Já nevím,“ řekla, „proč by mělo… Co je na tom? Koukejte, třeba Picasso… Nebo ten americkej tiskovej magnát Hearst a ta jeho herečka, tuhle to běželo v televizi…“

A co Goethe s Ulrikou, Elvíro?

„Nebo ten… Goethe s Ulrikou,“ řekla. „Lidi se přece nezamilovávaj do věku. Pokud nejsou nějak speciálně zatížený, tak jim na tom nesejde.“

Zasmál jsem se. „Víte, Lenko, nikdy jsem neletěl na dobře situovaný vdovy, vzdělání stř. šk., byt mám, pod značkou Podzim ve dvou.“

„A proč ne?“

„Protože jsem speciálně zatíženej.“

Chvíli mě pozorovala a krčila přitom nos. „Byla tady s váma?“ zeptala se.

„Jo… Loni.“

„Doháje… A tady v tom křesle, co sedím já –“

„No, víte,“ řekl jsem, „občas taky v tom druhým.“

„Jmenovala se Elvíra?“

„Ne. Docela jinak.“

„Byla krásná?“

„Co já vím? Lidi se přece nezamilovávaj do krásy.“

Zasmála se. „Já říkám, že ne do věku, a vy zase, že ne do krásy. Tak do čeho vlastně?“

„Asi do všeho dohromady, ne? Dělá to něco v nás a my ani nevíme, co to je; nejspíš duše, i když si třeba sestra z psychárny může myslet opak.“

„Nemyslím si nic.“ Protáhla se a zívla. „Nejvyšší čas, abych si šla lehnout… Začínám bejt totálně sťatá a žvaním samý blbosti.“

„I já žvaním blbosti,“ řekl jsem. „Vypínač je hned na kraji schodů, vpravo.“

„Jo. Vy tady zůstanete?“

„Dopiju to. A počkám, až vyhasne krb.“

Kývla, ještě jednou se protáhla a šla. „Dobrou noc,“ řekla ve dveřích. „Jenom ať se vám nezdá o ní.“

„Dobrou noc, Elvíro.“

5

Stáli jsme na přehradní hrázi a pozorovali kachnu, jak se potápí.

Počítali jsme do dvaadvacíti, než se zase vynořila, jednou, dvakrát… Potřetí se vynořilo něco jiného a mě probudil bzukot much. Copak v noci lítají mouchy? Zatápal jsem po baterce, posvítil si na hodinky a zjistil, že jsem spal přesně deset minut. Vstal jsem a šel si k otevřenému oknu vykouřit cigaretu.

Obloha se zatáhla a noc, která měla přinést chlad, byla strašně dusná. Proto jsem taky tak špatně spal. Nansenovo triko jsem měl u krku zpocené; shodil jsem je, a když jsem dokouřil, lehl jsem si pod deku jen tak, jak jsem za veder spal i doma.

Už se mi zase začalo něco zdát, když venku zahřmělo. Probudil jsem se jen na nepatrný okamžik, abych si řekl hele, bouřka, a znova jsem usnul.

To, co mě probudilo vzápětí, byl úder do pelesti postele a nějaký hlas, který pravil: „Jauvajs.“

„Sakra,“ řekl jsem, „co je?“

„Pro-sss-promiňt-te,“ sykala a nejspíš poskakovala po jedné noze, „p-sss-praštila jsem se do holeně.“

„No dobře, ale co tu děláte?“

„T-to… Sss… Mě to strašně vyděsilo.“

„To bych do vás neřek, že se bojíte bouřky.“

„Ale ne… Měla jsem takovej pitomej sen… Potom ten hrom… A ta ženská, jak zaječela…“

„Jaká ženská?“

„Já n-nevím… Asi někde v-venku –“

„Moment,“ řekl jsem a sáhl po baterce.

Jenomže tam, kde měla ležet, neležela, protože jsem ji nejspíš položil někam jinam. V pokoji byla tma –, jak se říká, skoro úplná.

„C-co hledáte?“ řekla. „Revolver?“

„Není to revolver,“ řekl jsem. „Je to pistole. Revolvery nosej kovbojové.“

„Copak se nezpívá, že už dávno vyhasly mé pistole?“

„To jo, ale je to blbost. Nemohla byste rozsvítit?“

„Jéžiš… To bych nemohla.“

„Proč?“

„Protože mi bylo ve spacáku vedro. Vlítla jsem k vám jen tak. Protože jsem pitomá. Byla jsem tak vyjevená, že jsem na to ani nepomyslela.“

„Jděte si lehnout,“ řekl jsem. „Něco se vám zdálo.“

„Vám to nevadí, že jsem…“

„Neomlouvejte se. Nevadí. Stejně nic nevidím.“

„A nenechal byste mě teda u sebe…? Já se tam bojím.“

„Lenko,“ já na to, „vaše duše bloudí.“

„Sestře z psychiatrie to nemusíte povídat,“ odpověděla. „Má lidský duše v pracovní náplni.“

Viděl jsem ji jen jako něco světlejšího než tma kolem. Stála krok od mé postele, nejspíš v předklonu, jak se držela za nohu, do které se uhodila.

„Sestra z psychiatrie,“ řekl jsem, „by neměla vyvádět z míry starý pány. Podívejte, Lenko… Starej pán do toho spadne, ani neví jak, a vy si ho potom začnete srovnávat se všema těma mladíkama, co maj všechny vlasy, všechny zuby, a nemaj flekatý vrásčitý ruce.“

„Neříkal jste jí to taky?“

Elvíro, ty zatracený psychologu… Jsem starej a unavenej chlápek, říkal jsem jí až moc často s humorem sobě vlastním. Měla by sis najít někoho mladšího.

Až to udělala.

„Já myslela, že vás to potěší,“ řekl hlas ze tmy.

Mlčel jsem.

Posadila se na okraj postele a třela si naraženou holeň. „Vy jste nešťastnej,“ řekla. „A nejste žádnej starej pán. Oči máte pořád mladý a hlas taky.“

Její paže se k mně natáhly. Vzal jsem ji za ně a přitáhl si ji.

Dělalo to něco ve mně a já nevěděl, co to je; třeba to bylo jenom tím, jak jí voněly vlasy. Nadzvedla deku a přitiskla se. Její rty mi bloudily po tváři.

Vtom něco jiného ve mně řeklo: Ne.

To jsem jen pár vteřin měl pocit, že jsem o rok mladší.

„Lenko…,“ zašeptal jsem, „ne, prosím vás. Musel bych si celou dobu myslet, že jste ona. To snad nechcete? Ráno se seberte a jeďte za tím svým Zdeňkem. Tohle nepatří do náplně zdravotní sestry ani po těch dvou sklenicích červenýho.“

Cítil jsem, jak její sevření naráz povolilo.

„Odpusťte mi to, Lenko,“ řekl jsem.

Zdálo se mi, že vzlykla. Snad bych ji byl začal utěšovat, a kdo může říct, jak by to bylo nakonec dopadlo. Až moc dobře jsem cítil její horké tělo na svém. Jenže právě ve chvíli, kdy jsem s námahou přetrhl špagát, který mi táhl ruku někam docela jinam, pohladil ji po rameni a chtěl říct: no tak, děvenko, jenom si to tak neberte (plus nějakou další stupidnost), dole někdo zamlátil na dveře a drobátko hysterický ženský hlas tam povykoval: „Haló, prosím vás… Je tam někdo?!“

„Doháje,“ řekl jsem a posadil se, „nic se vám nezdálo. Jděte do svýho pokoje, oblečte se a pro všechny případy si připravte tu svou lékárnu.“

Slyšel jsem její bosá chodidla na koberci, jak se vzdalují do chodby a ještě dál… do nenávratna. Už se zase psal rok letošní.

A ta ženská dole mlátila, mlátila a ječela.

Šel jsem ke dveřím, rozsvítil, naházel jsem na sebe, co jsem okolo našel, strčil si za pásek od kalhot waltra a seběhl po pár schodech dolů. „Co je?“ zeptal jsem se za dveřmi. „Stalo se něco?“

„Prosím vás,“ kňouralo to venku, „pusťte mě dovnitř. Přepad mě… Já se strašně bojím a už nemůžu utíkat.“

Odemkl jsem v tu ránu. „Kdo vás přepad?“

Opírala se rukou o zárubeň dveří. Byla udýchaná, rozcuchaná, měla roztrženou halenku a na nohou neuvěřitelné letní střevíčky s vysokými podpatky. „Nevím, kdo to byl,“ řekla. „Tam… v lese.“

Ukázala neurčitým směrem. „Roztrhl mi blůzu… Utíkala jsem jak blázen. Tady není jiný dům než tenhle…“

„Teď už ho stejně nedohoníme,“ řekl jsem. „Pojďte dál, paní… Nebo slečno?“

„Gábi Trojanová,“ řekla. „Děkuju…“ A protože se nahoře na schodech právě objevila Lenka (samozřejmě oblečená), dodala jaksi omluvně: „Promiňte, že ruším.“

„Nerušíte. To je slečna Valešová. Já se jmenuju Fink.“

Došli do jsme přitom do salónu, kde v krbu dohasínaly poslední jiskřičky.

„Posaďte se,“ řekl jsem. „Tak jak to bylo?“

„Máte tu telefon?“ zeptala se.

„Nemáme. Proč?“

„Myslela jsem, že by se mělo zavolat… na policii.“

„Skočím zavolat z hotelu,“ řekl jsem. „Jenom musím vědět, co.“

„Jak… Musíte vědět co?“

„Helejďte, paní,“ řekla Lenka, „vás někdo přepad v lese, že jo? Je půl druhý ráno, bouřka, slejvák na spadnutí a vy na sobě máte jenom tu blůzičku se sukýnkou a střevíčky s kramflíčkama. Tak se nedivte, že jsme zvědaví, kde jste se v tom lese vzala.“

„Můžete mi prosím – nabídnout cigaretu?“

„Skočím nahoru,“ řekl jsem.

„Já tam dojdu,“ na to Lenka. „Kde je máte?“

„Na stolku u postele.“

Všiml jsem si, že se ta dáma po nás zvědavě podívala. Ale byl to jen mžik. Asi ji překvapilo, že si vykáme.

„Slečna Valešová má pravdu,“ řekl jsem jí. „Co jste dělala tak pozdě v lese – takhle oblečená a obutá?“

„Přece mě nebudete vyslýchat…?!“

Vypadala, že už se o ni zase pokouší hysterie.

Posadil jsem se naproti ní a vzal ji za ruku. „Slečno nebo paní – Trojanová,“ řekl jsem, „nikdo vás nevyslýchá. Musím si jenom udělat obrázek toho, co se stalo.“

Podívala se na mě zmateně. „No jo, vidíte… Když já sama nevím, jak –“

Lenka se vrátila, a když viděla, že držím noční návštěvu za ruku, rázně si odkašlala. „Tady máte ty cigára,“ řekla. „Já bych šla spát, jestli mě nepotřebujete.“

„Sedněte si někam,“ řekl jsem. „Jste svědek.“

„Už zase?“

„Nemůžu za to,“ řekl jsem. „No tak…“

Posadila se na koberec a zkřížila nohy. „Už sedím, šéfe,“ řekla.

Gábi Trojanová si vzala cigaretu. Připálil jsem jí. Zatáhla a rozkašlala se. Připadala mi jako vyslýchaný, který se snaží natáhnout čas. Jinak to byla pěkná a pěstěná, asi třicetiletá hnědooká dáma s bronzovým přelivem a malou pihou pod dolním rtem.

„Takže…?!“ řekl jsem. „Už se nemusíte bát.“

„Víte, ono to… Jak bych vám to řekla…“ A pak, jako když se náhle odhodlá: „Byla jsem na návštěvě v jedné… chatě a zdržela jsem se. Šla jsem tady dolů po té zkratce, víte? Nechala jsem dole zaparkovaného fiátka, nechtěla jsem autem až nahoru, když jsem přijela.“

„Odkud?“ zeptal jsem se.

„Přece z Liberce.“

„Přijela jste ještě za světla?“

„Ano… Asi tak v osm nebo snad o něco málo později.“ Mluvila spisovně a nedělalo jí to žádné problémy. „Po té zkratce je to kousek, a já to tam dobře znám. Nešla jsem tamtudy poprvé. Když jsem byla pár kroků nad silnicí, vyrazil na mě z mlází chlap… Byl takový… Já ani nevím. Ne moc velký, ale malý taky ne. Funěl, jako když… Jenže mě nechytil pořádně, víte? Kdyby mě býval popadl za ruku, možná bych se nedokázala… On…“ Nervózně se uchichtla. „Já nevím, jak to říct. Prostě mi sáhl… rovnou tam. O to mu asi šlo, ne? Když jsem vykřikla, chtěl mě chytit za blůzu, a jak jsem se mu vytrhla, blůza praskla. Začala jsem utíkat sem nahoru… Nejdřív se mi zdálo, že za mnou běží, ale tady na tom palouku už jsem ho neviděla. Byla jsem abnormálně vyděšená, proto jsem na vás taky začala bouchat. Nevím, co k tomu ještě říct. Asi byste měl… zavolat tu policii.“

„Jste si úplně jistá, že nešlo o nějakej špatnej vtip?“ zeptal jsem se.

„Vtip? Prosím vás… Jaký vtip, když mi –“

Zase nedořekla. Lenka to dořekla za ni: „Chcete říct, že vám hmát mezi nohy?“

Gábi Trojanová zrudla a řekla: „Právě že to říct nechci… Ale bylo to tak.“

„Zamkněte za mnou,“ řekl jsem Lence. „Nikomu neotvírejte, dokud se nevrátím. Uvařte slečně – nebo paní Trojanový kafe. Sobě taky.“

„Paní,“ řekla konečně Trojanová. A jako by se divila, že to nevím, opakovala ještě jednou: „Paní.“

„Dobrá, paní Trojanová. Jenom žádnej strach… Ten chlápek už je dávno kdovíkde.“

Vyběhl jsem si nahoru pro svetr a natáhl si taky ponožky.

Když za mnou Lenka zavírala, řekla: „Tam na to zapomeňte, jo?“

„Na co?“ odpověděl jsem.

6

Chvíli mi trvalo, než jsem vzbudil hoteliéra.

Další čtvrthodinu jsem se pokoušel dovolat kapitána Maška na některém z čísel, které mi dal pro případ, že bych si snad ještě na něco vzpomněl, až jsem ho konečně probudil doma. „Vy, pane Fink,“ řekl mi, když se probral a uvědomil si, s kým vlastně mluví, „přitahujete průsery. Není tomu tak? Je. Držte tam tu paní a bavte se s ní třeba o Šejkspírovi. Jsem tam za půlhodinku nebo za tři čtvrtě.“

Zeptal jsem se, proč se mám s paní Trojanovou bavit o Šejkspírovi.

„Protože je to herečka z libereckýho Fix Šaldy,“ odvětil. „Vy v Praze víte o divadle v Liberci starou belu. Ale taky to může bejt shoda jmen.“

„Co že jste to říkal o paní Gábi?“ zeptal se mě hoteliér, který samozřejmě poslouchal. „Že ji někdo přepad?“

„Jestli to bude zapotřebí, všechno se jistě dovíte,“ řekl jsem.

„Teď mi dejte jedny stovky camelky.“

„No no, vy jste nějakej tajemnej,“ na to hoteliér a podal mi cigarety. „Pětačtyřicet káčé. Viděl jsem, jak vás přivezli policajti z Jablonce. A teď jste s nima zase mluvil, ne? Povídal jste, že nějakej chlápek… Proč sakra nejela až nahoru? Pak jde dolů potmě, a ňákej prasák si to vyčíh. No, ona vlastně… Já myslím, že…“

„Co myslíte?“ zeptal jsem se ho a napočítal mu čtyřicet pět korun v drobných.

„Ale nic.“

„Stejně to budete muset říct.“

„Na tom nic není. Vždyť s ním chodí i sem. Večeřet a tak. Asi spolu dělaj na nějakým filmu, víte? S tím režižérem, co má támhle kousek dál chalupu. Nějakej pan Hromádka, fajn člověk. Je sice ženatej, ale s manželkou sem toho moc nenajezdí. Já ji ani neznám.“

„To je nejspíš jeho věc,“ řekl jsem.

„Jistě, jistě… Já jenom že tady večeřeli… Potom spolu odešli. Nějak se jim tu nelíbilo, měl jsem tu Němce a dělali kravál. Ale oni tady stejně nikdy dlouho nepobyli. Tak hodinku… Na tu večeři. Když přijde sám, tak tu sedává dýl. Taky tu má plno známejch.“

„Budete to muset opakovat jablonecký kriminálce.“

„Proč ne? Panu Hromádkovi to přece neuškodí.“

„Samozřejmě že ne.“

Pustil jsem se poklusem dolů k penziónu. Bylo čtvrt na tři, nejhlubší temnota před úsvitem.

„To jste vy, šéfe?“ zeptala se Lenka za dveřmi.

„Jo, to jsem já. Neříkejte mi šéfe, sakra.“

„Pardon,“ řekla a odemkla. „Kafe jsem udělala, oběť vám vykouří všecky velbloudy. Jinak nic novýho.“

„Koupil jsem další.“

„Tak jí je neukazujte.“

Když jsem vešel dovnitř, našel jsem Gábi Trojanovou, jak si špendlí roztrženou blůzu. „Slečna Valešová mi poskytla špendlíky,“ řekla mi, jako by se omlouvala.

„Vy jste herečka z Liberce?“ zeptal jsem se jí.

„Ano, jsem,“ kývla. „Tak přece jste mě poznal.“

„Nepoznal. Řekli mi to v hotelu. Taky že jste tam byla s panem Hromádkou na večeři.“

„Byla jsem tu za ním kvůli roli v jeho filmu, víte? Bude točit celovečerní film o Karolíně Světlé…“

„A vy byste v tom měla hrát Světlou?“

„Ne… Její sestru, Žofii Podlipskou. Upřesňovali jsme si některé drobnosti.“

„Ale nebyla jste tu za ním prvně…?“

„Vždyť jsem vám říkala, že ne.“

„To nebyla řeč o panu Hromádkovi.“

„Proč bych sem za ním nemohla jezdit, když je tady? Je to výhodnější, než jezdit do Prahy. Má zájem mě obsazovat, protože jako herečka z regionální scény nejsem okoukaná… Ostatně si docela dobře rozumíme. Dovolal jste se na tu… policii?“

„Jistě. Budou tu za půlhodinku.“

„Bože, já vás takhle obtěžuju…“

„Neobtěžujete nás.“

„Mám štěstí, že jsem narazila na tak milé lidi. Vy jste tady v penziónu sami?“

„Jo,“ řekla Lenka. „Docela sami. Pan Fink je malíř a já jsem jeho modelka.“

„Neříkejte… A to tady malujete?“

„Co jinýho? Maluje mě venku na všelijakejch skálách a tak. Jako akt.“

„To musí být zajímavé,“ řekla zdvořile Trojanová.

„Přijďte se někdy kouknout,“ na to Lenka.

„Já se jenom divím,“ řekl jsem, aby ta diva z Fix Šaldy třeba nechtěla vidět moje plátna, „že vás pan režisér nechal jít takhle v noci samotnou. Copak nevěděl, že půjdete tou zkratkou?“

„Ne. Myslel, že půjdu po silnici.“

„I tak by každej normální chlap předpokládal, že se budete bát. V tý tmě a v bouřce…“

„Měla jsem baterku. Ten člověk, co mě přepadl, mi ji vyrazil. Asi tam ještě někde leží, jestli ji nesebral… Ale ona asi zhasla, když mi vypadla z ruky. Taky tam někde zůstala moje kabelka.“

„To nic neznamená, že jste měla baterku.“

„Jak to myslíte?“

„Stejně s váma měl jít.“

Ještě chvíli jsme to omílali, dokud nás nepřerušilo bušení na dveře. Otevřel jsem a vyšel. Kapitán Mašek přijel ještě s jedním uniformovaným poldíkem a psovodem. Pes policejní, nad kterýho nejní, vypadal, že ho probudili ze sna o věrné Kiki.

„Něco pro vás mám,“ řekl jsem tiše.

„Jo…? Dobře. Pojďte tady kousek…“

Sešli jsme ze schůdků a vzdálili se o pár kroků. Policista a psovod se o něčem polohlasem bavili.

Řekl jsem Maškovi, co jsem slyšel od hoteliéra.

„To budou napůl drby a napůl pravda, jak to vždycky bejvá,“ řekl.

„Já se nejdřív musím podívat, kde se to stalo, a jestli se tam nedá chytit pachová stopa.“

„Myslíte, že by to moh bejt ten –“

„Co by nemoh? Takový případy už se staly.“

„Já vím.“

„Tak jdem na to,“ řekl Mašek. „Račte mě uvést.“

Uvedl jsem ho a představil.

„Paní Trojanová,“ na to kapitán, „musíte nám ukázat, kde to bylo. Pes by moh jít po stopě.“

„Hned?!“ řekla Trojanová.

„Samozřejmě. Hned. Tam dole máte vůz?“

„Ano… Chtěla jsem jet domů. Do Liberce.“

„Odvezeme vás, hned jak –“

„To nemusíte… Můžu řídit.“

„Myslel jsem, že budete trochu v šoku.“

„To už mám odbyté.“

„Dobrá. Tak pokud můžete –“

„Ano… Samozřejmě.“ Vstala. „Moc vám děkuju, Mistře… Byli jste ke mně velmi laskaví, vy i slečna Valešová.“

Stiskl jsem leklou rybu, kterou mi podala.

Kapitán se po mně krátce podíval, když mi řekla Mistře. „Já se tady ještě na chvilku zastavím, až s tím budeme hotoví,“ řekl.

„Jestli vám to nevadí.“

„Už jsme se vyspali dost,“ řekl jsem. „Skoro hodinu. A za chvilku bude tak jako tak ráno.“

Když vypadli, zeptala se mě Lenka, jestli nechci kafe.

Řekl jsem, že chci, i když jsem se bál, že začne znova o té trapné příhodě.

„Helejte,“ řekla chvilku nato z kuchyně, „myslíte, že to byl ten samej, co zabil tu ženskou?“

„Třeba jo,“ odpověděl jsem a přiložil na řeřavé oharky pár klacíků. Přece jenom se ochladilo, jak to před ránem bývá, ale taky to mohlo být z nevyspání.

„Ten pes by ho moh vyčuchat,“ řekla.

„Jestli neodjel autem.“

„Moh ho mít zaparkovaný vedle toho jejího fiata.“

„Nebo jí fiata ukrad,“ řekl jsem.

„Víte, co je mi divný?“ řekla, když mi servírovala kávu, „jak moh čekat, že tam zrovna v tu dobu nakráčí nějaká ženská? Něco takovýho nebylo ani pravděpodobný. V půl druhý v noci… Musela by to bejt náhoda – a dost divná náhoda. Já bych řekla, že to bylo jinak.“

„Myslíte, že si ji vyčíhal?“

„Jo. Nějakej úchyl, co na ni chodí čumět do divadla. Jel za ní… Potom ji moh stopovat k tomu filmařovi – a pak si ji nadběh. Kruci… Asi si udělám taky ještě jedno kafe, jestli vám to nevadí.“

„Proč by mi to mělo vadit?“

Klacíky v krbu chvíli čadily. Pak najednou vzplály.

Přihodil jsem pár naštípaných polínek a chvilku jsme jen tak seděli a srkali horkou kávu.

„Nevadí vám, že jsem plácla to – o tom malování… a tak?“ zeptala se najednou.

„Měla jste na ni vztek?“ řekl jsem.

Pokrčila rameny. „Ta teda dělala oči…“

„Je to herečka.“

„To je právě to. Herečka. Byla by schopná si to přepadení vymyslet, jen aby naštvala toho filmaře, že s ní nikdy nejde.“

„Prosím vás…“

„No jo, už mlčím.“

Mlčel jsem taky. Okna zešedla, jak venku svítalo.

Tohle přepadení opravdu nevypadalo na stejného pachatele. Tamten by ji asi nenechal tak snadno utéct.

„Pane Fink,“ vyrušila mě z myšlenek Lenka, „ona nebyla blondýna, co? Ta vaše bejvalá, jak jste jí věrnej.“

„Nebyla,“ řekl jsem.

„Já si to myslela.“

Nezeptal jsem se, proč si to myslela. Uvažoval jsem, jestli je lepší, že se nemůžu oddávat nostalgii, jak jsem s tím počítal cestou sem. Nakonec jsem dospěl k názoru, že to takhle lepší je; až na to, že kapitán Mašek za chvíli odjede a krátce po něm vyrazí Lenka na vlak do Tanvaldu a z Tanvaldu do Kořenova, kde jsem nikdy nebyl, stejně jako jsem nikdy nebyl na Marsu.

Už jsem ve svém křesle spal, když se Mašek vrátil; neslyšel jsem jeho klepání a Lenka mu šla otevřít. Vzbudila mě až jeho dlaň na mém rameni.

„Máte toho dost, co?“ řekl.

„Nedáte si kafe, pane komisaři?“ zeptala se Lenka.

„Jo, rád,“ na to Mašek. „Nejsem komisař. A kde jste se tady vlastně vzala? Neříkala jste náhodou –“

„V hotelu je to na mou portmonku moc mastný. Napadlo mě, že tady má pan Fink plno místa, tak jsem si dovolila ho přepadnout. Nejdřív na mě vytáh pistoli, ale pak si dal říct.“

„Vytáh jste na ni pistoli?“

Nadzvedl jsem si na břiše pod svetrem košili, kterou jsem si předtím nezastrčil do kalhot, abych ze sebe s waltrem za pasem nedělal kašpara.

„Mám na to papíry,“ řekl jsem.

„Jasně, že máte,“ kývl Mašek. „Znáte v Praze nějakýho majora Ditricha?“

„To znám,“ řekl jsem. „Proč?“

„Zejtra,“ podvědomě mrkl na hodinky, „nebo spíš už dneska – přijede vyšetřovat ten váš mord. Povídal starej, že je to pérák.“

„Taky že jo. A má mě náramně rád.“

„Neříkal jsem vám, že přitahujete průsery?“

„Tak to není. Já jsem totiž průser sám o sobě.“

„Je od vás opravdu milý,“ na to Mašek, „že jste s tím přijel zrovna k nám.“

Lenka přinesla kávu; kapitán poděkoval, řekl, že nesladí, a zeptal se: „A co vy? Pokračujete ráno?“

„To jako v čem?“ na to Lenka.

„V cestě. Copak jste nejela do Kořenova?“

„Ále… Jela jsem tam jen tak. Možná že se na to nakonec vybodnu, stejně mě tam nikdo nečeká.“

„Zrovna jsem vás chtěl požádat…“

Dalo se předpokládat, že major Ditrich bude všechny svědky ještě jednou vyslýchat sám.

„Jestli to musí bejt, tak tady zůstanu,“ řekla Lenka.

„Může tady ještě jednou přespat, kdyby to bylo zapotřebí?“ zeptal se mě kapitán.

„Ale jo… Co by nemohla. Místa je tu dost a platit za to nemusí. Našli jste tam něco?“

„Jak se to vezme,“ řekl. „Našli jsme její kabelku a porouchanou baterku. Pes chytil stopu, ale ztratil ji hned dole u jejího auta. Vypadá to, že chlap byl taky motorizovanej. Nejspíš ho vyplašilo, jak ječela, a odjel.“

„Žádný jiný stopy tam nebyly?“

„No… Trošku zdupaná tráva. Nějaký šlápoty v měkký hlíně… Máme štěstí, že nezačalo pršet. Chlapi to odlejvaj. Jinak nic.“

„Není vám divný, že tam ten neznámej vůbec na někoho čekal?“

„To je těžká věc…“

„Jaká těžká věc?“ řekla najednou Lenka. „Byl to pošahanej divák libereckýho divadla, kterej ji stopoval a číhal na ni, až se bude vracet. Protože kdyby ten deviant nečíhal speciálně na ni, vůbec by neměl na koho číhat. Copak po takový pěšince ve dvě ráno někdo chodí?“

Kapitán Mašek se na Lenku zadíval a řekl: „No teda, slečno… Z vás bude mít pan major zaručeně náramnou radost.“

7

„No ne,“ zapitvořila se Lenka, když Mašek odjel, „no ne… Chlapi to odlejvaj a jinak nic, to je prej těžká věc. A copak prej že jste nejela do Kořenova…? Je to moc opatrnej člověk, ten pan kapitán. Jsem náramně zvědavá, co teď uděláte vy.“

„Teď, slečno Valešová,“ řekl jsem, „vás nesmí ani napadnout vstát a otevřít, i kdyby za dveřma volala o pomoc sama Otylie Sklenářová-Malá.“

„Kdo to má bejt?“

„Slavná česká herečka, která má v Praze u Muzea pomník. Ne ten s koněm. Taky si nedejte namluvit, že venku čeká ministr vnitra, Michael Jackson, předseda vlády, nebo americkej velvyslanec. A už se mě na nic neptejte, protože jsem zrovna usnul.“

Po těch slovech jsem odklopýtal nahoru, strčil si waltra pod polštář a zavřel oči.

Jenže denní světlo mi stejně nedalo spát; když jsem se snad podesáté podíval na hodinky a bylo devět, odvrávoral jsem zhnuseně dolů a našel tam Lenku, jak u konvice, ze které stoupala pára, čiperně maže paštikou čtyři krajíce chleba.

„Já už taky nemůžu spát,“ řekla. „Co byste řek ranní procházce?“

„Échrmhrm,“ řekl jsem. „Uááá.“

„Vás nezajímá to místo, kde ji přepadli?“

„Vás jo?“ řekl jsem a šel do koupelny, abych si pustil na hlavu studenou vodu. Tím jsem zároveň dal najevo, že další návrhy neslyším.

Jenomže sotva jsem zavřel kohoutek, řekla: „Ta zkratka přece musí bejt pokračování tý cestičky sem, ne? Neříkala, že utíkala zpátky?“

Mlčky jsem se posadil ke stolu, kam postavila čajovou konvici, a zakousl jsem se do krajíce.

„Já myslím,“ pokračovala, „že tam je určitě plno stop, kterejch si v tý tmě vůbec nevšimli.“

Mlčel jsem, dokud jsem nesnědl dva chleby a nevypil čaj. Potom jsem vstal a řekl: „Tak pojďte.“

Následujících pět minut jsem se belhal dolů po kozí stezce; Lenka skotačila přede mnou, přičemž se co chvíli zastavila a s otráveným výrazem na mě čekala.

„Vaše klouby,“ řekl jsem jí, „jsou mladistvě ohebný. Kdybych si já vyvrknul nohu, bude na vás, abyste našla ve svý lékárně nejdřív octan, pak sádru a nakonec snad i Kramerovu dlahu, Elvíro.“

„Rozkaz, šéfe,“ odsekla.

„Neříkejte mi šéfe. Říkejte mi velebný kmete.“

Ten kozí chodníček nás skutečně dovedl k silnici. Byl tam plácek, na který se mohly vejít tři, možná čtyři zaparkované vozy. Teď tam nestál žádný. Nahoře nad silnicí, snad nějakých třicet kroků od ní, stínilo pěšinu husté mlází a v měkké hlíně byla spousta šlápot, jedna přes druhou. „Hele,“ řekla Lenka a ukazovala přitom prstem, „tohle udělal pes.“

„Nebo vlk,“ já na to. „Taky to moh bejt šakal.“

Skrčila se za smrček a řekla: „Tady ten chlap číhal.“

Skrčil jsem se za jiný. „Tady možná taky,“ řekl jsem.

Vstala, zamračila se a řekla: „Nevytáhla jsem vás sem, abyste si ze mě utahoval. Copak tu fakt nic nevidíte?“

„Vidím,“ řekl jsem, „že se tady pohybovalo víc lidí a pes. Že tady byl pes, víme, a i kdybysme to nevěděli, je to pravděpodobnější než výskyt vlka evropského uprchnuvšího ze zoologický zahrady. Přesto naše jistota, že to opravdu byl pes, nemůže bejt stoprocentní, dokud stopy neohledá expert na šelmy psovitý. Tak musíte přemejšlet, když si mermomocí chcete hrát na slavnýho zvěda. Tadyhle to jsou například stopy nikoli paní Trojanový, ale prostě nějaký ženský, která si v rozporu s jakoukoliv logikou obula do lesa boty s vysokejma a tenkejma podpatkama. Srovnáním stop s podpatkama paní Trojanový dojdeme k závěru, že má stejný podpatky, jako byly ty, co se tu otiskly do hlíny. Ale pokud aspoň jeden z jejích podpatků nevykazuje nějakou charakteristickou zvláštnost, zase nemáme stoprocentní jistotu, že stopy udělala právě paní Trojanová. Dokonce ani nemůžeme s jistotou tvrdit, že je udělala ženská, protože s i ty boty moh právě tak obout nějakej subtilnější chlápek s malou nohou.“

„Ale to je hrozná otrava.“

„Proto se mi sem taky nechtělo.“

Vrátili jsme se do penziónu; a protože po další hodině čekání nebylo po majorovi ani kapitánovi pořád ani vidu ani slechu, vzal jsem kus papíru a napsal na něj, že jsme nahoře v hotelové restauraci. „Musíme se aspoň naobědvat, když už jsme se nevyspali,“ řekl jsem Lence. „Zvu vás a všechno platím.“

„Každej za svý,“ na to Lenka.

Připíchl jsem vzkaz na dveře a šli jsme do hotelu, kde byl příjemný chládek a volný stůl v rohu pod umělou liánou. Hoteliér se po nás díval úkosem a nejspíš upozornil kuchyň, aby si na nás dali majzla. Koukal jsem okolo a musel jsem konstatovat, že ostatní hosté mají porce nejmíň o třetinu menší.

Když jsme odcházeli, Lenka se ode mě poblíž recepce odtrhla, ať jen klidně jdu, že mě dohoní. Myslel jsem, že musí tam, kam občas musí každý, a když mě doběhla na pěšince s balíčkem kávy v ruce, zeptal jsem se jí, nač to.

„Jaký nač to?“ řekla. „S medvědem jste na mě sice nemachroval, ale s tou zásobenou kuchyní jo. Je tam sotva na dvě culifindy a v recepci maj drobnej prodej.“

„Že se o to staráte…?!“

„Copak nečekáme hosty?“

„Major Ditrich není žádnej host,“ já na to. „Je to negativní Krakonoš. Jeho největší radostí bude, až na mě někde vyšťárá něco, za co dostanu doživotí.“

Potom jsme jenom tak líně seděli na terase penziónu a Lenka mě utěšovala tím, že Phila Marlowa policajti taky neměli rádi. „Zato já,“ dodala, „byla z Marlowa vždycky dočista mimo. A ne jenom z knížek. Viděl jste Hlubokej spánek… nebo Sbohem, má lásko? To byly filmy, ne nějaký pitomý thrillery. I když třeba zrovna Mitchum do tý role moc nepasoval –“

„Ani já do ní nepasuju,“ řekl jsem. „Ze mě byste dočista mimo bejt neměla.“

„Byla bych z vás dočista mimo docela ráda.“

„Já vím, Elvíro,“ řekl jsem. „Možná i tejden.“

Zřejmě se jí to dotklo, protože odsekla: „A neříkejte mi furt sakra Elvíro, jo?“

Další duchaplnosti přerušil major Ditrich, když se objevil zčista jasna s Maškem v závěsu dole na pěšině. Jak se dalo čekat, viděl mě tu strašně rád. „Pan Fink,“ spustil, sotva byl na doslech, „ten makabrózní smrtonoš, fatální zvěstovatel malérů a nadějný interpret do nebe volajících chucpe! Který pekelný zmetek zapříčinil, že se tady rozvalujete se slečnama? Že musíte bejt všude, kde já mám zrovna práci?!“

„Mnohem líp by znělo ký pekelný zmetek,“ řekl jsem. „Nemůžete tvrdit, že jsem všude, kde máte zrovna práci. To bych se zrovna tak moh ptát já, proč musíte mít práci zrovna tam, kde jsem na dovolený.“

„Proč byste se ptal?“ čílil se major. „Proč byste se hergot ptal, když to víte líp než já?“

„Dobrý den,“ řekla Lenka s líbezným úsměvem.

„Eh…,“ na to major Ditrich, „dobrý den.“

„Už jsme se fakt skoro báli, že nepřijdete, pane majore,“ řekla Lenka. „Dobrý den, pane kapitáne… Jen račte dál. Už stavím na kafe.“

Ditricha to uzemnilo; ostatně by byl blázen, kdyby mi chtěl dokázat, že jsem na Tamberku proto, že tady pobíhá vrah. Nakonec znechuceně připustil, že tím pekelným zmetkem nejspíš bude pekelná náhoda, a u kávy jsme se celkem lidsky domluvili, když jsme mu s Lenkou do jeho reportážního magnetofonu řekli všechno, co jsme věděli, čímž se ujistil, že říkáme totéž, co jsme říkali včera Maškovi.

„Koukejte, pane Fink,“ řekl nakonec, „nerad bych tu viděl nějaký soukromý iniciativy. Tohle není nic pro privát a taky vám z toho nic nekápne. Musíme na to s citem, protože v tom je nejspíš nějakej místní úchylák, kapišto? První z těch mordů se stal už před dvěma lety, a je to dodneška pomník. Další se stal rok na to… Vypadá to, že je to furt jeden a ten samej chlap. Tady v kraji se to ví, a lidi jsou vyjukaný.“

„A za ten rok od druhý vraždy se nestalo nic?“ zeptal jsem se. „Intervaly by se měly zkracovat, u těchhle případů je to takřka pravidlo.“

Major se podíval na Maška, jako by říkal: Vidíte ho?!

„Jo, máme ještě třetí,“ řekl Mašek. „Letos v zimě, někdy po novým roce. Osamělá lyžařka. Jenže se našla až v dubnu. Bylo to v takovým místě, kam nikdo nepřijde, jak je rok dlouhej. Náhodou to objevil tramp, co tam hledal křížek pytláka Hybšmana podle tý Nevrlýho knihy o Jizerskejch horách. Nedá se na sto procent říct, jestli to do tý série patří, i když –“

„Tak se s ním o tom sakra nebavte,“ zavrčel Ditrich.

„Já nevím,“ na to Mašek, „my s bezpečnostníma agenturama spolupracujeme. Mnohdy se to vyplatí.“

„Jo?“ řekl Ditrich, „jenže s panem Finkem se to nevyplatí. Děláte svou práci, jo, zaběhaná policejní rutina; on zatím vyšťourá kdejakej švajneraj, rozvrtá kdeco – a nakonec se ještě za vašima zádama dohodne ani se neptejte s kým, a ten dotyčnej vám dá jasnej pokyn: Toho Finka nechte na pokoji, protože má v každý miskrovně kámoše.“ Obrátil se ke mně: „Řekněte, že to tak není.“

„Ne,“ řekl jsem. „Ale jinak jo.“

Ditrich se napil z prázdného šálku, vyplivl lógr do krbu a řekl:

„Tak jedem. Mám toho plný zuby.“ Pak se ještě ohlédl na Lenku.

„Díky za kafe… A dejte si na něj bacha, slečno Valešová. On je na mladý holky.“

S tím vyrazil z penziónu.

Mašek se trochu pozdržel a řekl mi: „Jak jste to myslel s tím ne a jinak jo?“

„Tak, jak jsem to řek,“ odpověděl jsem.

„Aha,“ na to Mašek. „No… Já se vám ještě ozvu, jestli mě nechá.“

Když zmizeli nahoře na kopci, řekla Lenka: „Jéžiš – zapomněli mi říct, jestli tu nemám zůstat do zejtřka.“

„Máte dovolenou a major vám nemá co poroučet. Proč byste se tady měla otravovat? Kvůli mně nemusíte, počítal jsem, že tady budu sám.“

„Vždyť stejně nebudete. On vám nedá pokoj… a vy jemu taky ne.“

„Co je mi po něm a po jeho utkvělý představě, že jsem přijel, abych mu toho vraha vyfouk před nosem?“

„To si přece nemůže myslet.“

„A proč by nemoh…? Už pouhá připomínka existence firmy Discret u něj vyvolává stihomam. V takovým stavu je schopnej myslet si kdejakej nesmysl, třeba i to, že jsem tady kvůli těm třem předešlejm případům, který nevyřešil.“

Podívala se na mě podezíravě.

„Čestný pionýrský, že jsem vám nelhal,“ řekl jsem.

„Jestli si to ale major bude myslet tak jako tak…“

„Nechci a nemůžu,“ řekl jsem.

„Firma by vám to nepovolila?“

„S firmou to nemá nic společnýho. Nemůžu tady přece honit po lesích sadistu. Kór s váma. To není nic na hraní, Elvíro.“

„Helejte, šéfe –“

„Už jsem vám říkal, abyste –“

„Tak mi neříkejte Elvíro.“

„Dobrá. Co jste chtěla říct?“

„Já si nemyslím, že byste měl toho sadistu honit po lesích. Napadlo mě, že byste si třeba moh jít pokecat s tím režisérem Hromádkou.“

„Proč, prosím vás?!“

„Třeba by vám řek něco, co neřek majorovi.“

Moje slabá stránka je, že se občas nechám vyhecovat.

8

Večer se pomalu blížil, když jsme zapadli na Tamberku do hotelové restaurace a zeptali se, jestli tady jen tak čistě náhodou nesedí pan Hromádka. Náhodou seděl, a jídlonoš nám ho nenápadně ukázal.

I když nebyl tlustý, vypadal spíš jako hromada, trochu přihrbený, husté vlasy mu začínaly hned nad obočím a pod bramborovitým nosem mu trčel rozježený smeták. Před sebou na stole měl prázdný šálek od kávy, kouřil krátkou buldočku a čmáral si v tlusté složce potištěných papírů.

Přešli jsme jídelnou k jeho stolu.

„Promiňte, jestli vás rušíme,“ řekl jsem mu, když tázavě zvedl obočí. „My jsme ti dva, co se k nim v noci přišla schovat paní Trojanová.“

„Aha… Tak si sedněte,“ zahučel. „Prej malíř s modelem, jo?“

„Kdo vám to řek?“ vyhrkla Lenka.

„Kdo by mi to řek… Paní Gábi mi sem volala.“

„To byla jenom zbožná lež,“ řekl jsem. „Nechtěli jsme ji ještě víc vyděsit.“

„Vyděsit? A čím? Neříkejte, že jste hrobník nebo tak něco.“

„Něco podobnýho,“ řekl jsem.

„Funebrák?“

„Ne. Soukromej detektiv.“

Hlaholivě se zasmál. „Detektiv? To by ji snad nevyděsilo, člověče.“

„Některý lidi to vyděsí.“

„A slečna je detektivka… Nebo jak se to říká?“

„Slečna Valešová je zdravotní sestra na dovolený, moje sousedka z penziónu, kde taky bydlím. Jo – já se jmenuju Fink.“

„A odkud? Z Jablonce, z Liberce…?“

„Z Prahy.“

Vyhrabal jsem v peněžence vizitku a podal mu ji.

„Firma Discret…?“ Znova se zasmál. „Věřil byste, že jste první živej soukromej detektiv, kterýho vidím?“

„Vy jste viděl nějaký mrtvý?!“ na to Lenka.

„Ani živý, ani mrtvý. Zato policajtů jsem viděl dost. Mám na ně smůlu. Jezdím rychle, protože můj čas je drahej, občas mám sjetý gumy, protože zapomínám zajet do servisu… a tak dále. Než se vytrhávat z práce prkotinama, to radši platím pokuty… Ale já se zakecávám, vážení. Nejspíš jste mi něco chtěli. Nebo jste za mnou přišli jenom tak…?“

Číšník se zeptal, co si dáme.

Objednal jsem si minerálku a Lenka čaj. Hromádka skotskou.

„Pročpak jste paní Trojanovou nedoprovodil?“ zeptal jsem se ho.

„Proč se ptáte?“

„Zaplet jsem se do toho jako svědek a měl jsem výpověď paní Trojanový z první ruky,“ řekl jsem. „Z profese mě to zajímá.“

„Aha… No, tak podívejte, pane…,“ mrkl na navštívenku, „eh, Finku… Paní Trojanová nechtěla, abych s ní šel. Nabízel jsem jí to, samozřejmě. Ona že prej to nestojí za to, ten kousek po silnici, že má baterku… a tak. Nakonec jsem se dal přemluvit, protože jsem byl ospalej a taky jsem ten večer dost vypil.

Konečně – ono je to opravdu kousek… Pár set metrů. Vůbec mě nenapadlo, že to na těch svejch kramflíčkách vezme zkratkou. Já ani nevím, že tu nějaká zkratka je, chalupu mám hned u cesty a parkuju před vlastníma dveřma.“

„K vám se dá dojet po silnici?“

„Samozřejmě.“

„Tak proč nejela až k vám?“

„Taky jsem se divil, normálně parkuje u chalupy. Včera nechala auto tam dole… Že od rána jezdí, je z auta přesezená, a že by jen vyměnila jeden posaz za jinej. Prostě se chtěla projít.“

„Do toho příšernýho kopce?“ řekla Lenka.

„Proč ne? Není to přece žádná dejchavičná stařenka.“

„Vypadá to, že tam na ni ten chlap čekal,“ řekl jsem.

„Copak moh někdo vědět, že tamtudy půjde?“

„Moh čekat u jejího auta, a když zahlíd nahoře na pěšině světlo její baterky, šel jí kousek naproti.“

„Kdo by to moh bejt? Musel by vědět, jaký má auto…“

„Třeba nějakej obdivovatel z divadla, kterej ji sledoval. Taky autem.“

„Myslíte nějakýho kulisáka?“

„Myslím diváka.“

„Hm… No já nevím… Co někdo z okolí, nebylo by to pravděpodobnější? Ledaskdo si moh všimnout, že jezdí tím červeným fiátkem.“

„Pochybuju, že by byl zdejší.“

„Proč? Vy jste neslyšel, že včera našli nějakou ubodanou ženskou tam někde…?“

Mávl rukou někam k západu.

„Jo, o tom vím.“

„Kdybych to bejval věděl už včera, tak bych ji samotnou jít nenechal. Nemoh to bejt ten samej chlap?“

„Nezdá se mi to. Ten první byl sadista… Tenhleten vypadá na nějakýho zamindrákovanýho milovníka.“

„Tak mě napadá,“ na to Hromádka, „co vlastně koštuje takovej soukromej detektiv?“

„Proč? Mám dovolenou.“

„Koukejte, pane Fink… Byl tady za mnou jeden pražskej policajt. Předtím taky jabloneckej, ale ten byl slušnej. Ten Pražák vypadal jak Záhoř a byl náramnej suverén. Blbec. Nejradši by to přepadení Gábi Trojanový hodil na mě. Prej nikdo jinej nemoh vědět, že tamtudy jde sama, a to, že jsem ji nešel doprovodit, je prej podezřelý. Nevěřil mi, že jsem neměl ponětí, kudy chce jít, a že o tý pěšince ani nevím. Dokonce si změřil na stopkách, jestli bych si ji stačil nadběhnout.“

„A stačil?“

„Říkal, že jo. Po silnici je to prej tam dolů mírným poklusem mnohem rychlejší než tou zkratkou. Tak jaká je to sakra zkratka, když je delší?! To mě irituje, pane. Ten policajt bláznivej vůbec nebere v úvahu, že to moh bejt stejnej úchylák jako v tom prvním případě, i když to, jak říkáte, vypadá na někoho jinýho.“

„Já ho znám. Nemá mě rád a já jeho taky ne. Víte, co řek, když mě tu zastih? Že jsem makabrózní smrtonoš… Nebo tak nějak.“

„Takový věci si snad nemusíte nechat líbit?“

„Od policajtů si nemusím nechat líbit vůbec nic,“ řekl jsem. „Ostatně jako kdokoli jinej.“

„Co kdybych si vás najal, abyste vysvětlil to přepadení?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „Řek bych si o dva tisíce zálohy a seznámil bych vás se svejma taxama. Přijde vás to přiměřeně draho.“

„Co míníte tím – přiměřeně?“

„Dejme tomu tisíc káčé denně, splatnejch po uzavření případu, který vám vyúčtuju. Plus výlohy.“

„A kruci… To není nejlacinější.“

„Riskuju licenci a možná kejhák. Vy ne. Ty dva tácy zálohy vám vrátím, pokud nebude přijatelnej výsledek.“

„Přijatelnej…?!“

„Když se mi nepodaří prokázat, že ten zamindrákovanej milovník nejste vy. Všecko, co se snad dovím, je samozřejmě mezi náma dvěma. Pokud ale prokážu, že jste to byl vy…“

„Proč bych si najímal detektiva, kdybych to byl já?“

„Třeba proto, abyste vypadal jako člověk, kterej si připadá dotčenej. Víte, co si nejspíš myslí major Ditrich? Že jste byl namazanej. Že jste ji obtěžoval, až jste jí nakonec roztrh halenku; ona vám utekla, a vy, jak jste se pod vlivem alkoholu nekontroloval, jste se za ní rozběh, tam dole ji dohonil a vrhnul se na ni ještě jednou.“

„Když řeknu, že jsem dost vypil, tak to ještě neznamená, že se nekontroluju. Kruci, copak jsem nenadrtálec? A proč by to neřekla? Musela by mě přece poznat.“

„Aby nepřišla o roli. Dokonce na tom mohla vydělat, kdyby vám příkladně řekla do telefonu: milej pane Hromádko, jestli nechcete, abych vás označila jako pachatele pokusu o znásilnění, tak navalte Karolínu Světlou a tu Žofku Podlipskejch dejte Stele Zázvorkový.“

„Řekla vám, že má hrát Podlipskou?“

„Jo. Je to hodně náročná role, že sem za váma jezdí na konzultace?“

„Ále… Nejezdí sem jenom kvůli tomu.“

„A kvůli čemu teda? Jste ženatej a ona vdaná.“

„Ženatej… Dá se to tak říct. Ona je rozvedená.“

„Žádnej trojúhelník?“

„Ale kdeže. Tý mý jsou takový věci putýnka, taky má všelijaký kamarády. Já mám prostě moc práce, a to nikdy nedělá dobrotu. Ženský chlapova upracovanost neimponuje. Možná zpočátku… Ale brzy se začne ohlížet po někom, kdo je míň upracovanej a má na ni víc času.“

„V tom něco je. Ale stejně bych rád věděl, kvůli čemu sem teda vlastně jezdí.“

„Protože jsou divadelní prázdniny a trošku se v Liberci nudí. Tak si sem prostě čas od času vyrazí na kus řeči. Nic jinýho v tom není. No tak, vezmete ten kšeft?“

„Když chcete riskovat, že do toho spadnete sám…“

„To musím vědět já, jestli do toho spadnu, nebo ne. Co byste dělal, kdybyste nedejpánbu byl tak špatnej detektiv, že byste nakonec dal za pravdu tomu fousatýmu nemehlu?“

„Nic. Nechal bych vás, ať si to srovnáte se svým svědomím sám.“

„Hm… To je kulantní jednání.“

„Jak dlouho bych moh tuhle práci dělat, kdybych nejednal kulantně? V první řadě musím klientovi zajistit naprostou diskrétnost, pokud nezjistím, že je – dejme tomu – vrah.“

„Tak to nejsem.“

„Předpokládám to.“

„Jakýpak předpokládám? Mám alibi. Byl jsem přece celej den tady a dělal na scénáři.“

„Kde tady?“

„Nemyslím v hotelu… Na chalupě.“

„Sám?“

„Jak jinak, když jsem dělal na tom scénáři… Aha. Vida. Jsem vůl, pane Fink. Vlastně žádný alibi nemám. Leda že byste vzal v úvahu, že tam, kde se ta vražda stala, je to prej dobrejch patnáct kilometrů.“

„Což není tak moc. Máte auto.“

„To jo. Ale není to žádnej gazik.“

„Kousek pod tím místem vede cesta, která se dá projet obyčejným osobním vozem. Klidně jste to moh stihnout. Odtud byste tam byl za pětadvacet minut.“

„Odkud víte, jak to tam vypadá?“

„Od kapitána Maška. To je ten jabloneckej.“

Hromádka do sebe hodil svou whisky. „Jděte do háje,“ řekl. „Snad by si někdo všim, že je mý auto pryč.“

„Je v okolí vaší chaty hodně lidí, co by si toho mohli všimnout?“

„To sice není, ale je to žlutej mercedes. Kdybych někam jel, určitě by se našel svědek, takový auto tady široko daleko nikdo nemá. Budete se na to ptát?“

„Jestli bude koho.“

„Nejdřív byste si snad měl promluvit s Gábi Trojanovou. Dám vám její telefon.“

„Zejtra to udělám,“ řekl jsem. „Ale nepočítejte s tím, že budu postupovat podle vašich dispozic.“

„Chraň pánbu, je to vaše práce.“ Doloval z kapsy šrajtofli. „Já vám tadyhle hned zaplatím ten fóršus… Chcete něco podepsat?“

„Měl bych mít v ruce doklad, že pro vás dělám. Jenže s sebou nemám patřičný formuláře.“

„Nestačí to na kus papíru?“

„Měl by stačit.“

Hromádka vytáhl z desek papír a podal mi propisku.

„Napište to radši sám,“ řekl jsem. „Pověřuji pana Otakara Finka z firmy… a tak dále. Opište to z vizitky.“

„Čím ho pověřuju?“ zeptal se, když opsal údaje.

„Pátráním ve věci přepadení mé kolegyně, paní Gabriely Trojanové, ke kterému došlo dne… tam a tam. Dle dohody skládám zálohu ve výši dva tisíce, slovy dva tisíce káčé. Podpis, adresa.“

Jeho rukopis byl rozmáchlý a podpis měl jako šílenec.

Půjčil jsem si propisku a na jiný papír napsal, že jsem přijal zálohu ve výši… a tak dále. „To abyste měl taky vy potvrzení, že pro vás dělám,“ řekl jsem. „Tu vizitku k tomu připíchněte.“

Vypadal pobaveně. „A co teď?“ zeptal se.

„Teď, pane Hromádko, pár dobrejch rad: Jestli jste mi snad něco neřek, vyklopte to. Pokud máte čistý svědomí, nelžete ani poldíkům. Zvlášť tomu pražskýmu ne.“

„Hm, hm,“ na to Hromádka. „Nic jsem vám nezatajil a policajtům taky ne.“

„Dobře. O postupu šetření vás budu informovat podle vlastního uvážení. Kdy se vracíte do Prahy?“

„Příští neděli. Myslíte, že to do tý doby stihnete?“

„Musím. Taky jsem tu jenom tejden.“

„Výborně. Tak to vás potom svezu domů, jestli nemáte jiný plány.“

„Na to je dost času,“ řekl jsem. „Zaplatím.“

„Prosím vás, to nechte bejt,“ na to Hromádka. „Přece nebudete platit…“

„Jak myslíte. Minerálka a čaj. Na shledanou.“

Potřásli jsme si rukama bez valného nadšení.

Sotva jsem se s Lenkou ocitl před hotelem, řekla s obdivem:

„Páni… Vy jste to s ním teda skoulel.“

Pokusil jsem se jí vysvětlit, že jsem nic neskoulel; jen jsem získal klienta a zkazil si tím dovolenou. Načež se mě zeptala, jestli jsem si všiml Hromádkova písma.

„Je rozháraný, se snahou po originalitě,“ řekl jsem.

„Dobrý,“ na to Lenka. „Já bych k tomu dodala, že takovej rukopis mívaj psychopati.“

„Každej umělec je svým způsobem psychopat. To ještě neznamená, že se vrhá na svý kolegyně.“

„Dáte se do toho hned?“

„Kdepak. Sluníčko pomalu zapadá a nevyspalej mozek je k ničemu.“

Zívla. „Jo… Asi máte pravdu. A zejtra?“

„Zejtra pojedete do Kořenova.“

„To mě ani nehne,“ na to Lenka. „Copak nepotřebujete, aby vám někdo píchnul?“

„Záleží na tom, jak si to představujete.“

„Budu vám třeba vařit kafe… a tak. Helejte – jak vlastně vypadá takový pátrání? Neříkejte, že o tom nemluvíte s kolegama? Přece furt jenom nesedíte a nepodpíráte si hlavu?“

„Já žádný kolegy nemám,“ řekl jsem jí. „Mám akorát tu firmu.“

„Jéžiš… Já myslela, že je to opravdická agentura…“

„Taky že je. Jenže jedinej agent, co v ní sedí a podpírá si hlavu, jsem já.“

„Tak vidíte. Přece jenom vám budu k něčemu dobrá.“

„K čemu? K podpírání hlavy? Máte utkvělou myšlenku, že mi musíte bejt k něčemu dobrá. Přesně tak začínaj všelijaký psychózy. Měla byste to znát líp než já, když v tom děláte.“

„Víte co?“ řekla. „Jděte se bodnout.“

Pokrčil jsem rameny, vytáhl klíče, odemkl jsem dveře penziónu, kam jsme během těch řečí došli, a náznakově jsem se vzdálil do kuchyně, jako bych tam měl v troubě nejmíň labuť.

Lenku to nejspíš popudilo, protože se chvíli nato s nosem nahoru zavřela v koupelně.

Vybral jsem do kbelíku popel z krbu a šel ho vysypat. Než jsem se vrátil, otevřela vlastní konzervu chalupářského guláše a v míse, kterou držela mezi svými úhlednými koleny, pilně hnětla těsto na knedlík z pytlíku. Když jsme večeřeli, vznášel se nad námi duch Férplej.

Pak se nám díky plným žaludkům natolik klížily oči, že jsme se bez dalších projevů odplížili do svých ložnic.

9

Nic se mi nezdálo a vzbudil jsem se v šest ráno. Lenka ještě spala. Nechal jsem jí dole na stole papírek, na který jsem napsal:

Šel jsem na houby, vrátím se k obědu. Nikam nechoďte a zamykejte se.

Pak jsem se vrátil nahoru, slezl z okna pokoje na terasu a vzal to poklusem z kopce dolů do Lešan.

Na nádraží jsem zjistil, že mi jede vhodný vlak zpátky, zato tam nejede momentálně žádný. Tudíž jsem se vrátil na hlavní silnici a stopoval pondělní dodávky se zeleninou, mlékem a výrobky průmyslu masného.

Nezastavila mi ani jedna, solidarita dělnické třídy už dávno nefunguje. Na buržousta v hondě jsem se ani nepokusil mávnout, ale byl to právě on, kdo dupl na brzdu, otevřel dvířka a povídá:

„Kam to bude, otče?“

„Do Liberce, synku,“ řekl jsem. „Pokud tam jedete.“

Zasmál se. „Jestli jsem se vás tím otcem dotknul, tak pardon. To víte, obyčejnej živnostník z Podkérkonoší.“

„Aha,“ já na to. „Celá rodina mačká po večerech skleněný knoflíky a dětičky choděj do školy bosy patnáct kilometrů i v zimě.“

„Celá rodina maká na střešních oknech,“ opravil mě. „Borovice, oplechování hliník. Nátěr podle přání. Máte chalupu? Barák? Provedeme i celou instalaci na jakoukoli krytinu.“

„Kdepak barák,“ řekl jsem. „Leda ten důchod.“

„Hlavně že vám stačí.“

„Stačí mi pomyšlení, že ho vůbec mám.“

„V čem jste dělával?“

„Jsem vyučenej soustružník.“

Tak jsme vedli řeči až do Liberce. Nechal jsem se vysadit u nádraží. Ten mládenec, který se jmenoval Honza Moravec, mi vnutil firemní vizitku, kdyby třeba někdo z mých známých potřeboval střešní okna. Bohužel nikdo z mých pražských známých není majitelem střechy, což je při dnešních cenách stavebnin k nezaplacení – aspoň do té doby, než nám vláda v rámci zvýšení životní úrovně domácích znova přirazí na činži.

Už jsem říkal, jak se tohle město změnilo za ta léta, co jsem je neviděl. Nešlo jenom o hospody; marně jsem se rozhlížel po některých starých domech, které jsem si pamatoval, a otravovala mě všelijaká ta moderní řešení komunikací, kvůli kterým musíte udělat sto kroků, kde vám jich dřív stačilo deset.

Taky mě patřičně vyděsil obchodní dům, který postavili ze železa a pak nechali zrezivět; zašel jsem se podívat dovnitř, ale tam to rezavé nebylo. Zato dole v pasáži bylo k vidění pár zjevů, které by se ctí obstály i na pražském Náměstí Republiky nebo v Perlovce.

Ještě že divadlo stálo na svém místě.

Ve vrátnici naštěstí neseděl žádný tvrdolín v šestihranné brigadýrce a se šerifskou hvězdou, ale fosilní hlustvisihák nad křížovkou.

„Dobrý den,“ řekl jsem mu, „moh byste mi říct, jestli bych tu nenašel paní Trojanovou?“

„To bych moh,“ na to hlustvisihák. „Nenašel.“

„Dík. Proč ne?“

„Protože jsou divadelní prázdniny, milej pane.“

„Aha. To jsem ale kus blbce.“

Byl to fotr v mém věku, tudíž měl sklon se vykecávat. „A copak paní Trojanový chcete?“ zeptal se.

„Ále… Nesu jí nějaký papíry od rejžižéra Hromádky,“ řekl jsem bodře. „Dal mi na ni telefon, přesnou adresu že prej neví… Volal jsem jí a nebere to. Tak jsem myslel, jestli není v divadle, když je herečka.“

„Vy nejste z branže, co?“

„Myslíte jako od divadla?“

„Jo. Nebo od filmu, z televize… a tak.“

„Kdepak. Dělám údržbáře na Tamberku a zařizuju tady něco se střešníma oknama. Pan Hromádka u nás má chalupu, tak to využil. No jo… Tak já jí holt zkusím ještě jednou zavolat. Mám čas, vlak mi jede až v jedenáct.“

„Můžete to zkusit odtud,“ na to vrátný.

Vytáhl jsem z portmonky papírek; protože mi číslo napsal sám Hromádka, nemusel jsem si na to ani brát okuláry. Vrátný mi přisunul telefon okénkem a vrátil se ke křížovce.

Mrkl jsem na hodiny nad ním. Bylo osm a tři minuty.

Vyzvánělo to dlouho, už jsem se rozhodoval, že sluchátko položím, když v něm hrklo a ozval se mně známý hlas: „Ano…?“

„Tady Fink,“ řekl jsem. „Paní Trojanová?“

„Ano… Pan Fink? Vy jste přece ten –“

„Jo, ten z penziónu na Tamberku. Moh bych za váma zajít? Měl jsem náhodou cestu sem do města a pan Hromádka mě požádal, abych vám něco vyřídil.“

„A to nemůžete – telefonem?“

„Ne. To nemůžu.“

„Proč…? Je to snad důvěrného rázu?“

„No… Vlastně jo, paní Trojanová.“

„Proboha – o co může jít?“

„Právě o to, co nemůžu říct telefonem.“

„Odkud voláte?“

„Z vrátnice divadla.“

„Dobře… Tak v devět…? Dřív nemůžu.“

„To stačí. Kde bydlíte?“

„On vám to neřekl?“

„Ne. Dal mi jenom ten telefon.“

„V Pražské ulici… číslo šedesát čtyři. V podkroví.“

„Tak jo, paní Trojanová. V devět jsem tam.“

Když jsem říkal ty poslední dvě věty, jako bych odněkud z pozadí zaslechl čísi rozmrzelý hlas; nebylo mu rozumět, a Trojanová vzápětí zavěsila.

„Tak jste se nakonec přece dovolal.“

„Jo. Děkuju.“

„Není zač.“

Vzhledem k odúmrti starých hospod a v důsledku své naprosté neznalosti nových jsem se zastavil na náměstí u McDonalda, kde právě otevřeli, a poručil si dvoupatrový karbanátek řečený Big Mac. Měl jsem ten foršús od Hromádky.

Odnesl jsem si tác pod širák (taky proto, že se tam dá kouřit), pomalu jsem přežvykoval a čas se zastavil. Tu a tam někdo přišel a se svým podnosem si našel osamělý stůl. Maminka s chlapečkem, který měl vzadu na hlavičce myší ocásek, se usadila u stolku, do něhož hošík vzápětí drcl a vyfešákovaná maminka s pustým námořnickým klením zachraňovala vrávorající kelímky. Nad zmrzlinovými poháry a plněnými ovocnými taštičkami tři stařenky společně oplakávaly svou bídu.

Potom se mi u stolu zhmotnily dvě bytosti, nad jakými by zajásal i agent Fox Mulder. Jedna měla děravé džíny, tričko počmárané barevnými fixy, vlasy jako portorický fotbalista, deset nebo dvanáct náušnic a kolem krku řemínek s navlečenými dřevěnými kuličkami z počítadla a krucifixem, který se jí sotva vešel mezi vyzývavá ňadra.

Druhá byla v pánské košili, džínové midisukni, bagančatech a rádiovce zvíci pěti kilogramů brambor. Ta první práskla žvýkačkovou bublinou a její kámoška s pohledem pevně upřeným na můj karbanátek zašeptala:

„Proč chodíte jíst k Mekdonaldovi?“

„Protože nejsem zdejší a nemám čas hledat jinou hospodu,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Víte, že jíte mrtvý zvíře? Nebylo by pro vaše zdraví lepší, kdybyste si koupil pytlík rajčat?“ skuhrala mi do tváře.

„Když já je nerad,“ namítl jsem.

„Myslela jsem zeleninu obecně.“

„Já nerad zeleninu obecně. Ostatně jak můžete vědět, že rostlinky necítí zrovna tak jako zviřátka?“

„No jo… Jenže –“

Její kámoška, která ji nejspíš měla v opatrování, znova práskla bublinou, vzala ji za rameno a řekla: „Poď. Dělá si z tebe prdel.“

Přesunuly se o číslo dál; v téže chvíli vykráčel z lítaček muž odhodlané tváře, nejspíš sám McDonald, popadl ty dva zjevy v podpaží a pravil nekompromisním hlasem:

„Koukejte vycouvat, nebo zavolám strážníka.“

Ve střetnutí se sílou, živenou hovězím, neměly vegetariánské ideály šanci. Chlápek dámy vynesl na náměstí a chvíli postál s rukama v bok, aby se přesvědčil, že se nevrátí druhou stranou.

Pak udělal čelem vzad, přišel ke mně a řekl: „Promiňte, pane.“

Řekl jsem mu, že se nic nestalo, pustil jsem to z hlavy a zadumal se nad tím, proč mě Gábi Trojanová pozvala na devátou, když věděla, odkud volám. Z divadla bych u ní byl v pěti minutách.

Podle toho, jak dlouho její telefon vyzváněl, jsem ji nejspíš vzbudil. A podle toho hlasu v pozadí tam nebyla sama. Takže nejdřív musela toho chlapa vyhodit a pak udělat spoustu věcí, které ženské po ránu dělají.

Když se ručičky mých hodinek konečně doplazily k deváté, stál jsem už deset minut před domem číslo 64. Bylo to zhruba uprostřed pěší zóny ve svažité ulici plné obchodů, reklam a zrestaurované secese. Za těch deset minut jsem se dočkal nějaké obtloustlé paní, která šla dovnitř, a chlápka, který šel pro změnu ven.

Měřil sto osmdesát pět bez bot, měl trošku indiánské rysy a mastné vlasy stažené do culíku tak pevně, že bylo vidět, jak má šišatou hlavu. Oblečený byl tak trochu jako vágus, v levém uchu měl náušnici a na nohou okopané kovbojské boty. Prošel kolem mě dost blízko, abych ho ucítil.

Výtah v domě nebyl, ale poschodí tu byla jenom tři.

V přízemí měly kanceláře dvě firmy, jedna nějaká a druhá kdovíjaká. Ta druhá se jmenovala HONO, ale třeba to byla firma zahraniční, takže jim to nepřišlo.

V prvním a druhém poschodí dokonce někdo bydlel, ale s tím jsem se nezdržoval. Vyšlápl jsem schody s hliníkovými hranami pokryté šedivou umělou hmotou až nahoru, kde jsem našel troje dveře, jedny obyčejné s nápisem PŮDA a dvoje s šedivým nástřikem, který vypadá, jako když uříznete kus betonové podlahy a opřete ji o zeď. Ty užší s obyčejným zámkem nejspíš vedly na klozet, zatímco širší se čtyřmi dírami po šroubech nějaké bývalé větší cedule a s přilepenou vizitkou G. TROJANOVÁ byly ty moje. Zvonek tam nebyl, dokonce ani klika ne; jenom knoflík a patentní zámek.

Zaklepal jsem a dveře se otevřely.

„Vítám vás, Mistře… Jste sám?“

Takhle se ptala i v penziónu.

„Úplně sám,“ řekl jsem.

„Tak račte… Nemám to tady nic moc… Ale to vy asi znáte, ty ateliéry, že… Tohle je prostě herecký byt.“ Uchichtla se. „Tak zvané přístřeší.“

Zamlada bych takové přístřeší bral. Jedna část stropu byla šikmá, a okno v ní určitě nepocházelo z Podkérkonoší, ale spíš ze Skandinávie. Stěny byly obložené sádrokartonem a pod oknem visel elektrický přímotopný panel. Nic moc bylo spíš to ostatní; prošlapaný koberec jistě pamatoval Vojana, na pozlaceném trůně v koutě sedával král Lear a gauč a stolek se dvěma křesly taky vypadaly na erár. Vlevo od dveří byl purpurový sametový závěs se zlatými třásněmi, za kterým se za jeho lepších časů schovával známý šmírák Polonius a teď pravděpodobně sporák, případně sprchový kout.

Deka na gauči byla rovná jako zamrzlý rybník. Dole čouhal ze šuplete na ložní prádlo přiskřípnutý růžek prostěradla. Proti světlu byly na stolní desce znát zaschlé kapičky z mokré utěrky a ve vzduchu nebylo nic než vlezlá vůně nějakého čisticího prostředku a taky trochu nasládlého odéru sušených bobulí v orientální misce na poličce vedle telefonu. Všechno tady svědčilo o tom, že chudinka paní Trojanová v poslední půlhodině nevěděla, co dřív. I když z ní nikde nic nečouhalo, svědčil o tom její čerstvý mejkap; pod bradou a na hraně dolní čelisti si nestačila rozetřít líčidlo do ztracena, takže teď vypadala, jako kdyby si nasadila škrabošku ze světle hnědého papíru.

„To se divím, že tady máte telefon,“ řekl jsem.

„Nějaká firma tu mívala kancelář. Zkrachovala a telefon zůstal… Prosím, posaďte se.“

Posadil jsem se. Trojanová klesla do křesílka naproti. „Takže – pan Hromádka…?“ zeptala se.

„Nejdřív vám musím prozradit svoje skutečný povolání,“ řekl jsem.

„Cože…? Copak vy nejste –“

„Ne. Byl to nemístnej vtip a neudělal jsem ho já. Pak už jsem to nechtěl zašmodrchávat, když přijela policie. Omlouvám se za to.“

Chvíli vrtěla hlavou. „No vidíte,“ řekla, když dovrtěla. „Mně jste se tak líbili… Malíř a jeho model, není to romantické? A co tedy –“

„Soukromej vyšetřovatel pražský firmy Discret.“

„Neříkejte… Detektiv?!“

„Taky se to tak dá říct.“

„A ta vaše kolegyně –“

„Není to kolegyně, jen sousedka. Je tam čistě náhodou ubytovaná. Nechme ji bejt.“

„No dobře… A co mi tedy chce Rudi… Tedy – pan Hromádka?“

Strčil jsem jí pod nos režisérovu čmáranici. Chvíli papír studovala a pak řekla: „Jak tomu mám rozumět?“

„Pan Hromádka si mě najal, abych ho očistil z podezření,“ odpověděl jsem.

„Z podezření? On je podezřelý? A z čeho?“

Vysvětlil jsem jí to.

„Ale ne…,“ řekla znechuceně. „To je přece nesmysl. Nehorázný nesmysl… Proč by se Rudi Hromádka měl… Prosím vás. To si opravdu policie myslí?!“

„Bohužel myslí. Ale s tím si nelamte hlavu. Pan Hromádka to nebyl.“

„Taky si myslím, že nebyl.“

„Ale nevíte, kdo to byl.“

„Jak bych to měla vědět? Nějaký úchylný chlap…“

„Střední postavy.“

„Jak víte, že –“

„Říkala jste přece, že nebyl moc velký, ale taky nebyl malý.“

„No, to je konečně pravda. Ano, byl střední postavy.“

„No vidíte. To se na pana Hromádku hodí, ne?“

„Prosím vás… To se hodí na většinu mužů v Evropě. Copak jsem ho obvinila? Proč ho nenechají na pokoji? To je ale opravdu trapná záležitost.“

„Trapná a složitější, než si myslíte. Den předtím totiž někdo zavraždil nějakou ženu pár kilometrů od Tamberku. Byla to vražda s pravděpodobným sexuálním motivem a není divu, že si to policie spojuje. Ten chlap, co přepad vás, přece taky šel po –“

„Ano.“ Skočila mi do řeči, jako by nechtěla, abych to řekl na plnou hubu, jako to v noci řekla Lenka. „Byl to zvrhlík. Dokonce to mohl být i – no, až se mi z toho dělá zle. Omluvte mě na moment…“

Zmizela za záclonou. Slyšel jsem, jak tam popotahuje nosem a zřejmě se vysmrkala, ale tak decentně, že jsem nic neslyšel.

Možná si teprve teď zpětně uvědomila, co ji mohlo potkat. Seděl jsem a koukal na mráčky za tím skandinávským oknem, dokud se nevrátila s kapesníkem u nosu. „Promiňte,“ řekla. „Jsem z toho trošku…“ Obrátila se k oknu, pootevřela, dívala se ven a zhluboka dýchala.

„Řekla jste, že by to dokonce mohl být – kdo?“

„No – ten vrah, přece.“

„Škoda že jste si toho nezapamatovala víc.“

„Ale – nepodezíráte snad taky pana Hromádku?!“

„Pan Hromádka je můj klient. Kdybych ho podezíral, nedělal bych pro něj. Spíš mě napadlo, jestli nevíte o někom, kdo vám posílá na jeviště kytky a strká do nich pozvání na rande, případně něco ostřejšího.“

„Ostřejšího… Jak to myslíte?“

„Jestli vám třeba nepíše nějaký oplzlosti.“

„Ne. Na nic takového si nevzpomínám.“

„Opravdu ne? Nemuselo to bejt zrovna teď.“

„V létě divadlo nehraje.“

„A co děláte, když nehrajete?“

Podívala se po mně laškovně, načež hluboce vzdychla a s očima na stropním výbojkovém svítidle zadeklamovala: „Dni v záři poslední, ach, jak jsou plny krásy! Můj smutek úsměv má… Čím uráží ho máj, zas jeseň skolébá jej v mírnou, tklivou báj.“

„Je léto,“ řekl jsem.

Odtrhla pohled od lustru. „Ano, léto,“ řekla. „Co znamená léto pro herce, pokud nejde o Léto Šrámkovo, pane Finku? Opakuje si role a memoruje nové.“

„To byl Šrámek?“

„Propána…“ Zasmála se. „Edmond Rostand, vy barbare. Velký francouzský dramatik.“

„Moc by mě zajímalo,“ já na to, „jestli se to v originále taky tak mizerně rýmuje. Máj – báj, to by si dneska nedovolil ani trempskej písničkář třetí kategorie.“

„Dneska možná. Tohle je Vrchlického překlad z minulého století, který chce pan Staněk zcela zbavit balastu pozdějších úprav, vsuvek a škrtů.“

„Pan Staněk…?“

„Režisér.“

„A proč radši nešprtáte někde na pláži, když už musíte makat i o prázdninách?“

„Na pláži už jsem byla… v červenci. Ale poslyšte, ta vaše teorie… Myslíte, že by k nám do divadla chodil někdo z Tamberku? To je nepravděpodobné.“

„Proč z Tamberku? Moh vás stopovat vlastním autem. Pes jeho stopu ztratil hned u vašeho fiata. Takže tam asi parkoval, a když jste mu utekla, odjel.“

„Ale já skutečně o nikom takovém nevím.“ Náhle jako by z ní všecky starosti spadly. „Vždyť je to k smíchu, pane Finku… Spíš nějaký místní opilec… Pravda, vyděsil mě, ale tolik se zase nestalo, aby se v tom musel angažovat soukromý detektiv.“

Hlaholivě se zasmála a mě přitom napadlo, jestli si za tou záclonou nedala s Poloniem frťana. „Rudi je panikář. Ale my od divadla a od filmu jsme všichni tak trochu… vyšinutí. Jinak bychom to nemohli dělat.“

„Jak se vlastně mohlo stát, že jste šla sama tou zatracenou pěšinkou?“

„Vždyť jsem vám to říkala…“

„Říkala jste taky, že vás pan Hromádka nikdy nedoprovázel.“

„To že jsem říkala…?“

„V noci v penziónu.“

„No, on… Proč by mě doprovázel, když jsem vždycky parkovala vedle chalupy? Včera mě doprovodit chtěl.“

„A proč to teda neudělal?“

„Protože jsem mu řekla, že nechci.“

„Proč jste nechtěla?“

„Já ani nevím. Byl ospalý… Řekla jsem mu, aby si šel radši lehnout. Že cestu znám a mám baterku. On myslel, že půjdu po silnici. Ostatně já si to taky myslela.“

„Proč jste po ní teda nešla?“

„Ani sama nevím. Byla taková krásná hvězdnatá noc… Tady ve městě nevidíte hvězdy vůbec, kolem silnice na Tamberku jsou taky světla… Asi proto mě najednou napadlo jít tou pěšinou.“

„Od koho tuhle cestu znáte?“

„Proč? Tu přece zná každý.“

„Pan Hromádka ne. Přitom tam má chalupu.“

„Opravdu vám řekl, že ji nezná?“

„Ano. Proto mě zajímá, kdo –“

„Těžko říct. Pocházím z Jablonce, na Tamberk jsme dělali výlety už jako děti. Myslím, že tam ta cestička byla už tenkrát. Proto jsem se nebála jít po ní v noci.“

„Nebyla jste na to vhodně obutá.“

„Nebyla. Jenže já chodím na podpatcích běžně… Napadlo mě to, když jsem byla v půlce cesty, ale už jsem se nechtěla vracet. Jen jsem šla opatrněji.“

„Proč jste panu Hromádkovi včera volala?“

„Divíte se? Vždyť jsem se s ním po tom přepadení vůbec neviděla, jela jsem domů. Chtěla jsem se dovědět, jestli o tom ví… Jestli ho neobtěžovali. Myslím policie.“

„No, snad abych šel, paní Trojanová,“ řekl jsem. „Díky, že jste mě vyslechla.“

„Moc jsem vám nepomohla, že? Nedovedu si představit, jak teď budete toho člověka hledat, když si s tím neví rady ani policie. Ostatně co na tom záleží, já už tamtudy chodit nebudu.“

„No, víte, paní Trojanová,“ řekl jsem, „ona je tady ještě třetí možnost.“

„Jaká, prosím vás?“

„Že vás nepřepad ani pan Hromádka, ani ten neznámej zvrhlík.“

„Cože…?! Jak to myslíte?“

„Tak, jak to povídám. Nepřepad vás nikdo. Uspořádala jste představení. Kdo by vám to nesbaštil, když jste herečka?“

Znova se srdečně zasmála. „Ale pane Finku… Proč bych to dělala? To myslíte jako vtip, co? Vsadím se, že to myslíte jako vtip.“

Začal jsem vstávat, když si zničehožnic sedla jednou půlkou na postranní opěradlo křesla a opřela se mi o rameno. Oči měla jako černé skleněné špendlíky.

Vstal jsem opatrně, aby neztratila rovnováhu. „Vyhrála byste,“ řekl jsem. „Myslel jsem to jako vtip. Jen se ničeho se nebojte, bdělý oko firmy Discret nad váma bdí. Na shledanou, paní Trojanová.“

Dívala se za mnou se ztrnulým úsměvem.

Nemyslel jsem to jako vtip.

Když jsem klusal dolů po schodech, napadla mě možnost čtvrtá: že ji přece jenom někdo přepadl, ale šlo mu o něco docela jiného.

Například u sebe mohla mít peníze a on jí je chtěl šlohnout.

Jenže to by jí nesahal tam, kam sahal, leda že by věděl, že si je strká za podvazek.

10

Naproti přes ulici bylo něco jako snack bar. Za velkými okny tam u vysokých mrňavých stolečků posedávala různorodá mládež, běžní kravaťáci a něco páprdů se slečnami, které vypadaly jako jejich sekretářky. Třeba to opravdu byly sekretářky, ale mně to nepovídejte.

Taky tam seděl Indián se šišatou hlavou, kterého jsem před devátou viděl vycházet z domu číslo 64.

Vešel jsem skleněnými lítačkami s nerezí okolo, dal si u barpultu od krasavce s ondulací načepovat americkou limonádu, zaplatil ji a vmáčkl se ke stolečku v rohu kousek od Indiána. Stoleček byl jen pro dva; na druhé židli měl nějaký byznismen od vedlejšího stolu odloženou koženou tašku s patentním zámkem a na ní nevídanou slaměnou hučku. „To je dobrý,“ řekl jsem mu, když se ke mně otočil a předstíral ochotu ty krámy uklidit. „Klidně to tady nechte, jedna židle mi stačí.“

Zazubil se a řekl s podivným kňouravým přízvukem: „Oh, yes. Thank you, sir.“

„Okej,“ řekl jsem a mávl rukou.

A pak že je to provinční město, lejdys end džentlmen.

Chvíli jsem ucucával brčkem tu nasládlou lepivou kapalinu a znuděně zíral jedním okem na Indiána a druhým na ulici. Nedělo se tam nic, co by mě mohlo zajímat.

Vzdálená muzika z obchodu audio-video se míchala s nevtíravým cajdákem, které tu dávali zadarmigo i k limonádě. Venku chodili lidi sem a tam a já se věnoval té nejnudnější práci, jakou moje zaměstnání může poskytnout. Čekal jsem.

Čekání může být různé; nejlepší je, když víte na co a proč čekáte. O něco horší je, když víte proč a nevíte na co, nebo víte na co a nevíte proč. Úplně nejhorší je čekat a nevědět na co a proč, což byl právě tenhle případ. Ten chlap indiánská měl před sebou stejnou sklenici jako já. Seděl zhrouceně na židli, dlouhé nohy natažené pod stůl a ruce svěšené tak, že skoro dosahovaly k podlaze. Nehýbal se a nejspíš meditoval.

Dopil jsem limonádu, zapálil si cigaretu a vykouřil ji. Servírka se mě zeptala na další přání. Dal jsem si ještě jednu; za prvé jsem měl žízeň po své nezvykle opulentní snídani, a za druhé jsem tam nemohl sedět jen tak.

Čekal jsem dál.

Indián se ani nehnul.

Cockney od vedlejšího stolu si sáhl pro klobouk a aktovku, zazubil se na mě, narazil si klobouk na hlavu a se svým obchodním partnerem (ten byl bez klobouku, zato měl úžasné strakaté bermudy a na kšandě notebook) odkráčel. Servírka sebrala jejich šálky od nescafé a zřejmě jen tak ze setrvačnosti se zeptala na mé další přání. Měl jsem jen jedno: aby se ten zkamenělý komanč prokristapána konečně hnul a něco udělal.

Dočkal jsem se ve chvíli, kdy mi už málem došla třetí limonáda a vykouřil jsem nevímkolikáté retko. Do snack baru vplula saze s oranžovomodrým ježourem, slabomyslnýma telecíma očima a s náušnicí v nose. Měla na sobě koženou minisukni a šikmák; k tomu na nohou polovysoké holínky s ornamenty a mosazným kováním a v ruce nezapálenou tenkou černou cigaretu.

Indián líně zvedl pravici a nechal ji zase upadnout na podlahu.

Dáma se zastavila u jeho stolu, držela tu svou ošklivou cigaretu a zírala na ni, jako když nechápe, proč se sama nezapálí.

Vstal jsem, udělal pár kroků a křísl zapalovačem.

„Hele, džentlasové nevymřeli…“

„Jenom zestárli,“ já na to.

„Pokračuj, pamětníku,“ řekl Indián.

„Ale no tak, Čárlí…“ Podívala se na mě omluvně.

Pokrčil jsem rameny a vrátil se ke zbytku limonády.

Dáma se posadila naproti Indiánovi a mávla na servírku. Objednali si zeleninový salát, pizzu s olivami a sýrem, hranolky s kečupem, šlehačkový pohár s ananasem a ledový čaj s citrónem. Všechno dvakrát. Trochu mě to překvapilo, u toho váguse bych čekal spíš tequilu a kukuřičné tortillas. Rychle jsem si to spočítal na svém jídelním lístku v plexisklovém stojánku a vyšlo mi, že tady za tu svačinku nechají skoro tři stovky. Pak jsem odhadl, jak dlouho jim ty gastronomické orgie asi potrvají, řekl jsem si, že nejmíň tři čtvrtě hodiny, narazil jsem si svou džínovou kšiltovku a šel pryč.

Nevěnovali mi pozornost a proč by taky měli; pro tu holku jsem byl nanejvýš dědek, co jí připálil, a pro něj prostě jenom dědek.

Nemohli tušit, co je ten dědek zač.

Přešel jsem ulici a podruhé vešel do čísla 64. V přízemí jsem bez váhání popadl madlo prosklených dveří vlevo a vplul do kanceláří firmy GLAJCHA, s. r. o., veškeré dřevěné stavby na klíč, jak jsem si přečetl na dveřích. Konečně taky jeden pěkný český název.

Byl tam pult ze zeleně mořeného dřeva a za pultem regál z palisandrově mořeného dřeva. Stěny byly obložené mahagonově mořeným dřevem a podlaha byla z parket mořených namodro. Za pultem, na jehož desce stály tři světle mořené dřevěné modely rodinných domků, seděla v ebenově mořeném křesle korpulentní dáma v nejhorších letech a mořila si nehty. Jedva spatřila mou odžínovanou postavu, odložila štěteček, foukla si na nehet a zeptala se na mé přání hlasem plným naděje, že si nebudu přát nic, kvůli čemu by musela vstát ze židle.

„Slečno,“ řekl jsem té staré vrtuli, „vaše domečky jsou roztomilý. Bohužel jsem přišel kvůli něčemu jinýmu.“

„Na ten inzerát? Jenže my už toho tesaře máme. Ještě před hodinkou bysme se možná dohodli… To teda ale máte smůlu. Ale nechte nám tady adresu. Třeba si to šéf rozmyslí a dáme vám vědět.“

„Neříkejte, že byste k tomu mládenci neunesli staršího fachmana, kterýmu stačí osm tisíc. U Moravce v Tanvaldu jsem taky víc neměl.“

„Jak jste přišel na toho mládence?“

„To nebyl ten, co jsem ho tady před devátou potkal?“

„Koho že jste potkal?“

„Takovýho vysokýho s culíkem a náušnicí. Řek bych, že šel zrovna od vás.“

„Vysokej, s culíkem a s náušnicí? Co vás nemá. Tenhle byl malej, tlustej a plešatej, pane. Mládenec? Je mu třiapadesát.“ Načež ponuře dodala, že jsem ji náramně rozesmál.

„Tohle žádná sranda není, hledám ho jako svědka dopravní nehody,“ řekl jsem a zamával svým průkazem.

Než jsem stačil ucuknout, popadla ho a nepustila, dokud si ho řádně neprohlédla; pak se ke mně naklonila, až zavalila poprsím dva rodinné domky na klíč, a řekla, že lituje, ale má přísný zákaz poskytovat informace (kromě informací o rodinných domcích) někomu jinému než policii, i když v mém případě by mileráda udělala výjimku, kdyby ovšem pro mě nějaké informace měla.

Poděkoval jsem, i když nebylo za co, a radši jsem šel, aby si třeba nějaké nevymyslela.

Naproti u firmy HONO jsem prošel asi čtyři nebo osm podivných liduprázdných místností, kde na betonové podlaze stály jen tak halabala všelijaké bedny, ze kterých lezl mastný papír a hoblovačky. V té poslední jsem zastihl rozcuchaného podivína v bílém plášti a okulárech, který se zaujatě vrtal šroubovákem v útrobách poloprůhledného modelu lidského těla v životní velikosti. Ukázal jsem mu průkaz a rovnou se ho zeptal, jestli tady náhodou před chvílí nebyl jeden takový a makový mládenec, nebo jestli u nich případně nepracuje.

Chlápek mě trpělivě vyslechl, a když jsem skončil, řekl celkem srozumitelně něco jako EINTRITT VERBOTEN. To další už překračovalo moje protektorátní znalosti, ale vypadalo to na sérii vikinských nadávek.

„Pardon, Herr Doctor Frankenstein,“ řekl jsem. „Zucken Sie sich mit Fuss.“

Když jsem vyšel na ulici, ty dva jsem naproti za sklem neviděl.

Kapánek mě to zarazilo a šel jsem se podívat, kam si přesedli.

Pořád jsem je neviděl.

Vešel jsem dovnitř a pořádně se rozhlédl.

Ani zdání.

Zastavil jsem servírku, která okolo mě nesla tác s použitým nádobím, a zeptal se, jestli si na ty dva nepamatuje. „Ale jo, pane,“ řekla. „Proč?“

„Kdy odešli?“

„Hned, jak vypili čaj.“

„Vždyť si objednali spoustu jídla.“

„To ano, pane,“ souhlasila. „Vzali si to s sebou.“

„Vzali si to s sebou? Zeleninovej salát, pizzu, hranolky s kečupem a šlehačkovej pohár s ananasem?“

„To je přece normální.“

„Můžete mi ukázat, jak normální to je?“

Kývla bradou na chladicí box a odběhla.

Zachoval jsem se jako neinformovaný ufoun. Měli to tam všechno ve škatulkách a kelímcích kromě hranolků, které smažili vzadu jako u McDonalda.

Udělal jsem čelem vzad, vystřelil na ulici a marně se rozhlížel po obzoru. Zdejchli se mi.

Ještě jednou jsem se vrátil a zeptal se té ochotné dívčiny, jestli je nezná. „On sem chodí často,“ řekla. „Ale pamatuju si ho hlavně proto, že nikdy nemá drobný. Víte, my zpátky mít musíme a on vždycky vytáhne pětistovku nebo tisícovku. Většinou si potom musím jít k barmanovi rozměnit.“

„Vždycky si to bere s sebou?“

„Jak kdy.“

„A proč si to nekoupil rovnou u pultu?“

Pokrčila rameny. „Protože si s tou zubařkou dali čaj, víte. Ten podáváme jenom tady.“

„Ona je zubařka?“

„No… Asi zubní laborantka.“

„Vy ji znáte?“

„Nevím, jak se jmenuje. Všimla jsem si jí, když si jejich třída dávala k nám za výlohu maturitní tablo… Promiňte, támhle mě volají.“

Tak jsem poděkoval. Šoural jsem se k nádraží a musel jsem vypadat přesně jako důchodce, kterému na čase nezáleží, protože už to stejně má spočítané.

Kdoví, jestli to nebyla pravda.

11

Na obrazovce televizoru krásní mladí lidé předváděli, jak se jim náramně daří v Beverly Hills. „Sehnala jsem pár vajíček,“ ozvala se Lenka z kuchyně. „Máte něco?“

„Jo. Hlavně takovej blbej nápad.“

„A houby…?“

„Aha. Ten lístek… No, víte… Chtěl jsem jít na houby, ale nakonec jsem jel do Liberce.“

„To jste teda zrádce.“

„Nemoh jsem vás brát s sebou k Trojanový.“

„A jéje,“ řekla a něco jí přitom nejspíš upadlo do dřezu. „Jestlipak zase měla roztrženou blůzičku?“

„Nejdřív z toho byla celá špatná. Pak si zašla do kuchyně a bylo jí dokonce do smíchu.“

„Do kuchyně?“

„Jo. Nejspíš si tam kopla panáka. Proč nejste zamčená a lítáte někde po kurníkách?“

„Copak jsem nějaký neposlušný kozlátko?“

Šel jsem k televizoru a vypnul ho. „Lenko,“ řekl jsem, „tady jde o dost ošklivý věci. Buď se seberete a odcestujete do Kořenova, kde na vás čeká otevřená náruč toho vašeho supermana, nebo budete náramně poslušný kozlátko. Je vám to jasný?“

Popadla utěrku a začala utírat pár kousků nádobí od včerejší večeře. „Sháněl vás tu policajt,“ řekla. „Žádnej z těch, co známe.“

„Co chtěl?“

„Povídal, že se tady k večeru zastaví Mašek.“

„O Ditrichovi nemluvil?“

„Ne. Taky mi to nijak nescházelo.“

„Obědvala jste?“

„Myslela jsem, že ty houby…“

„Houby nerostou,“ řekl jsem. „Nepovídejte mi, že jste tomu věřila.“

„No vlastně… Myslela jsem si, že pátráte někde v lese, a že jste při tom moh nějaký najít. Udělám z těch vajíček palačinky, nějaká mouka tady je. Máte rád palačinky s marmeládou? Ta tu je taky.“

„Ale jo,“ řekl jsem. „Tak za hodinku, jo?“

„Proč?“

„Musím za Hromádkou.“

„Šla bych s váma.“

„To nejde. On přece ví, že jste jenom moje sousedka z penziónu. A já si s ním potřebuju promluvit o věcech, na který se vztahuje název mý firmy.“

„Já vám tu překážím, co?“

„Ale ne. Jenom nesmíte předpokládat, že se vám budu svěřovat. Takže se nakonec budete nudit.“

„Nebudu,“ řekla. „A když jo, pustím si televizi.“

Tak jsem ji tam nechal a šel. Zamkla za mnou.

Kde je Hromádkova chalupa, jsem se dověděl v hotelu. Našel jsem ji snadno, jiná tam u silnice nebyla. V otevřených vratech bývalé stodoly stál mírně zaprášený žlutý mercedes a režisér seděl na terase s nohama na stole.

„Á, Kliftón je tady,“ uvítal mě. „Račte dál, zujte si boty, odložte sako, klobouk můžete položit na podlahu.“

Neměl jsem sako ani klobouk.

„To je humor,“ vysvětlil mi to. „Jsem na palici z toho scénáře. Je to sice náramně literární, ale vůbec ne filmový. Lidi nebudou zvědaví na to, jak Světlá píše hodinu dopis Nerudovi.“ Vzal do ruky otevřený scénář a zadeklamoval: „Na polích zraje zlatá žeň… Zraji s ní.“ Hodil scénář na stůl. „To se přece nedá napsat jen tak z voleje. Ona to tak sice opravdu napsala, ale nikdo se nebude pět minut koukat, jak to zrovna vymejšlí. Za tu dobu odejde domů půl biografu.“

Vedle scénáře měl na stole fláděru.

„Nevadí vám to v duševní práci?“ zeptal jsem se.

„To je prevence proti chorobný melancholii. Pane, já jsem rejža, před kterým se asáci a klapky třásli hrůzou. A nějakej zasranej literát si vymejšlí: Světlá: Zvolna dojde k oknu, zastaví se s rukou na srdci, pohlédne z okna, vzdychne, kamera švenk na dveře, v nichž stojí zamračený Mužák. Prodleva. Kdo by se z toho nedal na chlast, když v týhle republice seženete prachy leda na Čachtickou paní, a to jen kvůli třem stovkám bestiálně zamordovanejch panen? Kam by se na to hrabal nějakej místní mordýř. No řekněte sám – koho dneska zajímá, jak Světlá kouká z okna a ve dveřích se mračí Mužák?“

„Tak proč to točíte?“

„Abych ze smetiště tržních vztahů pozvedl upadající kulturu kšeftováním zblblého národa. Chápete to? Jsem jeden z posledních světlonošů, kterýho producent našel. Tak je to, milej Holmesi. Možná jsem drobet ožralej, ale zase ne tolik, abych nevnímal, co jste mi přines. Jestli máte chuť, vemte si támhle druhou sklenici.“

„Ne, díky. Kdo to byl Mužák?“

„To nevíte? Její starej. Světlá, to byl psojdonym podle jedný vesnice pod Ještědem, kde stál u potoka kříž.“

„A Žofie Podlipská byla její sestra, jo?“

„Jo. Že vás to zajímá?“

„Je to velká role?“

„Ále… Nic moc. Vlastně štěk. Volal jste jí?“

„Ne, byl jsem u ní v Liberci.“

„Hele… Ranní ptáče. Jak jste zjistil, kde bydlí?“

„Od čeho bych byl detektiv?“

„Kdybych bejval věděl, že tam pojedete, řek jsem vám to sám. A co? Bylo to k něčemu? Počítám, že vám řekla to samý, co já.“

„Říkala, že jste jí nabízel doprovod. Odmítla, protože jste byl ospalej a unavenej. Chtěla jít po silnici, a vy jste taky myslel, že půjde po silnici. Jenže si to na poslední chvíli rozmyslela, protože svítily hvězdičky, který ze silnice nejsou vidět.“

„No vidíte. Takže jsme tam, kde jsme byli.“

„Přesně tak. Pořád nevím, proč sem vlastně jezdila.“

„Copak jsem vám neříkal –“

„Koukejte, pane Hromádko, jestli je Žofie Podlipská opravdu jenom štěk, jak říkáte, nemělo přece smysl, aby to s váma jezdila konzultovat. Že spolu něco máte, podle vás nepadá v úvahu. A že byste se scházeli jenom kvůli přátelskýmu popovídání, to se zase nezdá mně, i když to říkáte oba. Já myslím, že aspoň vy na drby nemáte čas.“

„Prosím vás… To neznáte lidi od filmu a od divadla… Na drby si najdem čas vždycky.“ A protože jsem mlčel, dodal: „Proč by sem teda podle vás jezdila?“

„Mohla si sem jezdit pro peníze,“ řekl jsem. „Někdo na to káp a počkal si na ni.“

„Sem že by si jezdila – No ne, vy teda máte fantazii.“

„Kdybych ji neměl, nemoh bych dělat, co dělám. Tak jak je to? Ona na vás něco ví?“

„Můžu vás ujistit, že mě nevydírá.“

„No dobře. Taky je mi nejasný, proč zrovna včera neparkovala před chalupou.“

„Povídám, že se potřebovala projít. Aspoň to říkala.“

„Předtím to nikdy nepotřebovala?“

„No… Asi ne.“

„Vás aby člověk rozebíral jak budík,“ řekl jsem. „Takovej ten, co ho musíte nařídit na jedenáct, když chcete, aby zazvonil v půl sedmý.“

„Hlavně že tikám,“ řekl a hmátl po flašce.

„Počkejte s tím tikáním, ještě nejsem hotovej.“

„Já skoro jo,“ na to Hromádka. „Z těch vašich plků je mi šoufl. A jsou to plky dost draze zaplacený.“

„Dělám, co můžu, a vy mi to nijak neusnadňujete.“

„Děláte, co můžete, abyste mě dostal do blázince. Já z toho zkolabuju…! Nejdřív ten chlap, co nechá Světlou čučet půl hodiny z okna s nasraným Mužákem za zádama, teďka zase vy s tím pošahaným budíkem.“

„Tak jak je to s Gábi Trojanovou?“ řekl jsem.

Chvíli vrčel a koukal na mě jako vlkodlak. „Ale je to jenom mezi náma?“ řekl.

„Samozřejmě. Povídám vám, že jste můj klient, ne?“

„Ale s ní o tom taky –“

„V žádným případě.“

„Nejezdí si sem pro peníze,“ řekl někomu pod stolem. „Měla by je sem vozit. Je mi dlužna dvě stě tisíc.“

„Cože?!“ zeptal jsem se.

„Povídám, dvě stě tisíc.“

„Jak dlouho?“

„Asi rok…,“ odpověděl tomu neznámému pod stolem. „Tenkrát jsme spolu opravdu něco měli. Dneska už ne. Potřebovala na byt, viděl jste, jak bydlí. Něco snad sehnala jinde, těch dvě stě jí chybělo… Jenže si ten byt nakonec nekoupila… a prachy mi nevrátila. Nemám ponětí, kam je dala. Co je dneska dvě stě tisíc? Ani ne půlka auťáku. Mohla je rozfofrovat, možná sama nevěděla jak. Prostě jsou fuč. Já nemám vlastní konto. Máme se ženou společný, a těch dvě stě tisíc jsem tenkrát okecal, že je to příspěvek na nějakej film, kterej se mi vrátí, až se to natočí a prodá. Jenže se nic nenatočilo a neprodalo a žena se po těch penězích ptá. Dost nepříjemně. Zdrh jsem na chalupu s tím scénářem, zavolal Gábi, aby sem za mnou zajela, a chtěl jsem ty peníze.“

„Co vám řekla?“

„Že mi je vrátí. Nejdřív povídala, že v pondělí. Přijela v pondělí a řekla, že příští pátek. Příští pátek zase, že ve středu. Byla tady takhle už popátý. Je mi líto, že v tom takhle lítá… Dal jsem jí ten štěk, ale to nevytrhne ani ji, ani mě. A já ty prachy prostě musím vrátit, jinak mě žena zblázní. Relativně to pořád je dost peněz.“

„Absolutně taky,“ řekl jsem. „Do čeho je mohla vrazit? Do auťáku?“

„Má pořád toho fiata, kterýho měla předtím. Já myslím, že je prostě prošustrovala.“

„Nebo něco jinýho.“

„A co, prosím vás? Myslíte, že je propila?“

„Třeba jo. Nebo je strká nějakýmu milenci. Nemá třeba trochu neobvyklý chutě?“

Podrbal se na hlavě. „Hm… Trošku zvláštní, to ona je. Proto mě taky brzo nechala. Víte, já jsem v tomhletom dost přímočarej.“

„Nenapadlo vás, že by mohla bejt narkomanka?“

Nechal jsem ho, ať si naleje. Třásla se mu ruka. „Doprdele,“ řekl tiše. „Víte, že by to tak mohlo bejt? Vůbec mě to, vola, nenapadlo. Ty její nálady… Přijde s brekem, a pak zase samý veselo, jako kdyby už jí ty prachy někdo slíbil… Na place nemlich tak. Jednou jiskří jak prskavka, podruhý je to hotová zvadlá lilie… Jak jste na to sakra přišel?“

„Taky byla jako zvadlá lilie. Přesně do tý doby, než se na moment omluvila a zapadla za záclonu. Myslel jsem, že popotahuje nosem, jako do pláče. Jenže se nakonec nevysmrkala, a to udělá každá ženská. Mohla si tam dát panáka… Ale pravděpodobnější je, že šňupala.“

„Kokain?“

„Šňupací tabák asi ne. Připusťme ten kokain. Na drogy nejsem expert, vždycky mi to bylo protivný.“

„Tak ona ty prachy prošňupala…“

„Důkazy nemáme. Jenom nepřímý. A s mou prací pro vás to nemá nic společnýho.“

„Jakpak ne? Donuťte ji, ať mi ty prachy vrátí.“

„Neblbněte. Discret není agentura pro vymáhání dluhů. Navíc to z ní stejně nevyrazíte. Ani soudně ne. Nemá ani vindru, leda že má někde ulitej zbytek, ze kterýho si kupuje od nějakýho stálýho agenta to svinstvo. A ani to nevíme jistě. Jaký má styky, nevíte?“

„To nevím. Její známý já neznám. Čert aby to vzal.“

„Jak dlouho je rozvedená?“

„Už dávno. Její bejvalej je snad někde v Německu, nebo ještě dál. Byla rozvedená už tenkrát…, když mezi náma ještě něco bylo. To už je přes rok.“

„Máte o čem přemejšlet. Já jdu na oběd.“

„Do hotelu? Moh bych s váma.“

„Omluvte mě,“ řekl jsem. „Jsem pozvanej na palačinky s marmeládou.“

Když jsem se po pár krocích ohlíd, seděl tam a mračil se jak ten Mužák ve dveřích s prodlevou. „Hej,“ zavolal jsem na něj, „proč se vlastně Mužák mračil?“

„Co jste měl ve škole z literatury?“ houkl. „Světlá se zaláskovala do Nerudy a Mužák se toho domák. To je přece hlavní náplň toho filmu.“

„Třeba byste ho líp prodali, kdyby tam Světlá s Nerudou vyváděli v Mužákový posteli a Mužák je odbouch,“ řekl jsem. „Tak se mějte.“

12

Během oběda se Lenka pokoušela tahat ze mě rozumy, až jsem jí zase začal vyhrožovat Kořenovem. Kabonila se, po obědě pustila televizi a začala třískat nádobím. Připadal jsem si jako ženáč a šlo mi to na nervy.

Vyštrachal jsem v jedné polici nějaké zapomenuté noviny a šel si na terasu číst, jenže nebyly nejmladší a ještě k tomu nikoli podle mého vkusu.

Slunce svítilo jako blázen a Lenka, která mezitím umyla nádobí, vypnula televizi a někam se ztratila (myslel jsem si, že šla trucovat), sešla dolů ve slunečních brýlích a oděná do plavek, ze kterých by zdivočel i Guth-Jarkovský. Neřekla ani slovo, složila se ladně do lehátka, natáhla opálené nožky a otevřela knížku, jako by mi dávala najevo, že se kajícně vrací k Marlowovi, kterému se mnou málem zahnula.

„Neberte si to tak, Lenko,“ řekl jsem.

„Vy si to taky neberete, že jo,“ odsekla.

„Mluvíme každej o něčem jiným,“ řekl jsem jí. „Já vás nemůžu zasvěcovat do intimit svejch klientů. To bych se tím těžko moh živit.“

„Máte důchod, ne?“

Napadlo mě, jak tyhle mladé dámy dovedou být kruté, aniž by si to uvědomovaly. „Kdejakej kmet má důchod,“ řekl jsem. „Proto po nás holky na vdávání tak jedou.“

„To jste přepísk,“ řekla.

„Vždyť můžete jet do Kořenova,“ odpověděl jsem nejotcovštějším tónem, jakého jsem byl momentálně schopen. „Ten váš chlapec se tam někde trápí a vy tady posluhujete starci nad hrobem. Já si bez vás poradím. Něco si uklohnit dovedu a kdyby došlo k nejhoršímu, zatlačit oči si můžu sám.“

„Helejte,“ vybafla a zabouchla knížku, „proč myslíte, že vám ta vaše bejvalá dala kopačky? Měla už dost těch vašich blbejch řečí. Tak já teda zabalím a vypadnu. Abyste si moh před smrtí v klidu přemejšlet, jak je možný, že vás ta holka nemilovala až do svejch pětatřicíti.“

„Pětačtyřicíti,“ řekl jsem.

Ale to už byla pryč.

Podíval jsem se na temný svah Černé Studnice v dálce. Slunce bodavě pálilo víc a víc, a nahoře nad okrajem střechy se objevil mrak, který se rychle valil k zenitu.

Vzpomněl jsem si na skautskou příručku, kde byl nakreslený právě takový zlověstný černý mrak a pod ním bylo napsáno:

Kumulonimbus-bouřlivák. Právě se chystal spolknout slunce, když Lenka vystrčila hlavu na terasu a řekla: „Tak se tady mějte. A díky za nocleh.“

„Hodně štěstí, Lenko,“ řekl jsem přes rameno.

Neodpověděla. Potom už jsem ji viděl jenom zezadu, jak se svým těžkým batohem rázuje z kopce dolů a mizí v lesíku. Ženské nejvíc postrádáte, když jsou na odchodu, napadlo mě. Ale hned jsem to pustil z hlavy, protože závan studeného větru odnesl ty staré noviny na louku pod terasou.

Šel jsem je sebrat, vrátil jsem dovnitř a chvíli se bavil štípáním tříštiček. Rovnal jsem je do krbu na zmačkané noviny, aby stačilo jen škrtnout sirkou. Pokud opravdu začne pršet… Pak jsem si vzpomněl, že má přijít Mašek, a šel jsem se podívat do špajzu, jestli bych tam nenašel něco pro zahřátí. Objevil jsem tam jen půl flašky nějakého německého lepidla, a řekl jsem si, že bych mohl skočit pro půllitrovku rumu.

Taktak jsem stačil doklusat pod stříšku nad hlavním vchodem hotelu. Pár velkých kapek plesklo do prachu cesty a vzápětí se rozšuměl prudký déšť.

Když jsem pultu v restauraci platil tu kýženou flašku, objevil se hoteliér, který mě zřejmě považoval za kdovíco. „Moh byste na slovíčko?“ řekl a zdůraznil to prstem.

Sebral jsem rum a šel jsem za ním kamsi dozadu, kde měl kancelář.

„Vy mi nejspíš stejně nemůžete nic říct,“ zašeptal, když zavřel dveře.

„Přijde na to,“ řekl jsem. „Co vás zajímá?“

„Propána, pane…,“ řekl a málem přitom sepjal ruce, „pan Hromádka je přece náš stálej host. Známej umělec… Chalupu tady má dobrejch dvanáct let. Nedivte se, že bych rád věděl, proč jste ho zatkli.“

„Cože?“

„Nedělejte, že o tom nevíte.“

„Nevím. Kdy se to stalo?“

„Vážně o tom nevíte…?“

„Pane šéf,“ řekl jsem, „mám v Praze detektivní agenturu. Pan Hromádka si mě najal, abych se pokusil vysvětlit přepadení paní Trojanový. Jablonecká policie se zajímá o mý názory, pražská spíš o mou osobu. Ale o tom, že by chtěli pana Hromádku sebrat, slyším prvně. Odkud to víte vy?“

Ukázal mi na okno kanceláře.

Podíval jsem se ven. Lilo tam jak z konve a z mokrého asfaltu silnice stoupala pára.

„Chcete říct, že jste viděl, jak ho vezou?“ zeptal jsem se. „Policajti?“

„Přesně tak, pane. Zrovna teď. Dva v uniformě, jeden civil a pan Hromádka. Jak začalo pršet, zavíral jsem okno… Zahlíd mě a jenom takhle kejvnul… V obličeji byl bledej a ztrhanej.“

Řekl jsem: „To je radost.“

Podíval se úkosem na flašku, kterou jsem držel za hrdlo, jako kdybych ho s ní chtěl praštit, sehnul se a zalovil v krabici na podlaze. „Tohle si vemte,“ řekl a podal mi čtyřhranného Jacka Danielse. „Nebudete pít konzumní rum, když děláte pro pana Hromádku.“

„Co za to?“ řekl jsem. „Informace?“

„Za to,“ řekl, „vytáhnete pana Hromádku z arestu. Nemusíte mi říkat, jak to uděláte. Nemusíte mi říkat vůbec nic. Ale od teďka tu máte pro sebe a tu vaši slečnu všecko gratis. Obsluha bude informovaná.“

„To je sice náramný,“ já na to, „ale co když pan Hromádka opravdu něco proved?“

Ukázal na telefon na stole. „Nechcete tam zavolat?“

„Teď by to asi nebylo rozumný. Povídal jste, že vám nemusím říkat vůbec nic.“

„Co jsem řek, to jsem řek… Jo – já jsem nějakej Klimeš. Viktor.“

„Fink Ota.“

Potřásli jsme si rukama.

„Jestli se zdržíte, máme čerstvou svíčkovou…“

„Ne, díky. Někoho čekám.“

„Půjčím vám paraple. A tu flašku nešetřete. Až dojde, prostě si tady vyměníte prázdnou za plnou. Kdybych tu nebyl, bude o tom vědět vrchní. Jo – a kdyby snad byly potřeba nějaký finance…“

Byl to svatý muž.

13

Seděl jsem u krbu bez ohně a rozprávěl s Jackem Danielsem, zatímco na střeše rachotil déšť.

Chvíli jsem to bubnování poslouchal a pak jsem se vydal nahoru zavřít větračky, protože například taková Lusitanie se potopila za osmnáct minut nejen kvůli zásahu torpédem, ale taky proto, že okny natekla voda do jídelny první třídy.

Když jsem zavíral v pokoji, kde spala Lenka, shodil průvan z nočního stolku nějaký papír. Chtěl jsem se podívat, jaký papír to vlastně je, ale najednou jsem zaslechl čvachtavé kroky zdola.

Napadlo mě, že je to Mašek, nechal jsem papír papírem a zahalekal: „Jo, už jdu dolů.“ A šel jsem dolů.

Jenže to nebyl Mašek. Byla to Lenka. „Doháje,“ řekla a praštila o zem batohem. „Takovej šílenej slejvák.“

Splihlé vlasy se jí lepily na obličej a utržené džíny na stehna. K čemu se jí lepilo tričko, bych snad ani neříkal, inteligent si to dovede představit.

Shodila z nohou adidasky a stáhla si ponožky.

„Všecko je to skrznaskrz,“ hartusila přitom. „Kruci… Musím to honem svlíct.“

Zapálil jsem třísky v krbu. „Hlavně se vydrbejte ručníkem,“ řekl jsem. „Pak si sedněte k ohni a já vám uvařím grog, nebo si můžete dát rovnou panáka.“

„To myslíte vážně?“ řekla a podívala se na mě svýma zelenýma očima.

„Co je? Čekala jste, že vás vyženu zpátky do deště?“

„Já na vašem místě bych to udělala.“

„Moudrost stáří mi velí, abych vaše projevy bral jen jako emoce nezkušenýho mládí. Včetně toho, že se přede mnou svlíkáte.“

„Třeba to dělám proto, že skrz tu pitomou moudrost nejste nebezpečnej,“ odsekla odněkud z trička, které si rvala přes hlavu. „Vám vadí, že se svlíkám? Jestli jo, tak jděte pryč.“

„Jdu,“ řekl jsem. „Pitomá moudrost? Inu, inu.“

Vyšel jsem na terasu, kde byly louže a vítr tam zanášel vodní tříšť. Černá Studnice zmizela za clonou deště, přívaly vody lomozily na střeše, blesky zažíhaly oblohu a hromy se válely po horách. Chvíli jsem tam stál, pokuřoval a proklínal svoje léta, pěkně jedno po druhém a pak ještě jednou pozpátku.

Když jsem se vrátil, byla někde nahoře; slyšel jsem, jak tam pobíhá sem a tam. Šel jsem do kuchyňky, našel v kredenci dvě duritky, jednou z nich jsem odměřil do hrnce patřičné množství vody, přilil dvě půldecky rumu, přidal šest kostek cukru a hrnec postavil na hořák. Pak jsem dal do sklenic lžičky, připravil si sběračku a hadrovou chňapku a hlídal, aby se to v hrnci nezačalo vařit.

Lenka přišla dolů v teplákách a zavolala na mě ze salónu, jestli mi opravdu nevadí, že ji mám zase na krku. Protože kdyby mi to vadilo…

„Kdyby mi to vadilo, už jsem vás dávno zastřelil,“ řekl jsem. „Tak už sakra přestaňte blbnout.“

„Vy jste začal s tím pitomým Kořenovem.“

„Já nevím, co je na něm najednou pitomýho. Ten váš mladík se tam souží…“

„Kašlu na něj,“ zaječela, až jí přeskočil hlas.

Další dialog přerušila hladina v hrnci, která se nepatrně pohnula. Zavřel jsem plyn, odstavil hrnec a sběračkou nalil do sklenic. Potom jsem ještě do každé strouhl lžičkou hoblinku másla. Jeden chemik se mi jednou snažil demonstrovat, že se ten rum máslem emulguje a konzistence grogu je pak vazká. Přitom se strašně ožral a nikdy mi už nevysvětlil, co tím myslel.

Když jsem nesl sklenice do salónu, Lenka prohrabovala oheň.

Kroutil se tam nějaký zčernalý papír, který vzápětí vyletěl komínem. „To pálíte ten papír, co jste nahoře zapomněla?“ zeptal jsem se.

„Vy jste to čet?!“

„Ne. Zavíral jsem ve vaší ložnici okno, a kdyby to neshodil průvan, vůbec bych si toho nevšim. A to jste akorát přišla. Měl jsem?“

„Ne,“ řekla. „Víte, napsala jsem vám tam pár blbostí… Byla jsem naštvaná. Promiňte.“

„Ále co… Já vás přece nevyháním. Jen se musíte smířit s tím, že tady jste leda proto, abyste vařila a myla nádobí. Což je venkoncem fešácká služba, protože jinak máte volno. Takže jestli vám nevadí, že plat není nic moc…“

„Já ani tak nekoukám na plat,“ řekla, „jako na dobrý zacházení.“

„Zacházel jsem snad s váma špatně, Elvíro?!“

„Ne,“ řekla. „Jste hodnej člověk a já jsem kráva.“

„V Indii jsou krávy posvátný.“

„Já myslela českou.“

„V Čechách budou taky posvátný, jen co se dostanou ochránci přírody do parlamentu. McDonald bude muset převekslovat na kapustový karbanátky.“

„Jak jste na to přišel?“

„Byl jsem tam na sváče a nějaká praštěná holka se mě zeptala, proč podporuju firmu, která vraždí zviřátka.“

„Taková hubená v baretu?“

„Vy ji znáte?“

„Jo. Veronika je známá liberecká figurka. Byla u Zelenejch, potom u Dětí Země… Odevšad ji vylejou, protože to hrozně přehání. Teď prej zakládá vlastní spolek.“ Zaťukala si na čelo. „Nic proti ekologii, ale u ní je to něco mezi posláním a duševní poruchou.“

„Tak to už jsou dvě,“ řekl jsem. „A takovýho čahouna s culíkem a náušnicí, kterej vypadá jako Indián a má peněz jako šlupek, náhodou neznáte? Říká se mu Čárlí a chodí s jednou zubní laborantkou, která má pankáčskej účes a kroužek v nose.“

„Takovejch se flákaj po městě desítky. Buď pod paraplatama u radnice, v pasáži obchoďáku nebo v rokáči na Tržním náměstí. Proč vás zajímaj?“

„Nezajímaj mě. Potřebuju dostat Hromádku z lapáku. Odpoledne ho sbalili.“

„Cože…?!“

„Hoteliér mi to řek, když jsem tam byl pro rum.“

„A proč ho –?“

„To nevím. Jestli přijde Mašek, snad mi to řekne.“

„A co to má společnýho s těma –“

„Nevím. Možná nic. Víte co? Dopijeme ten grog. Potom si uvaříme ještě jeden a vy se to přitom naučíte. Nikdy nemůžete vědět, kdy se vám to hodí.“

„Kdo to naučil vás?“

„Jedna krásná dáma před čtyřiceti lety. Byl jsem sám v chatě jednoho kamaráda, venku se dalo do slejváku… Byla stejně zmáčená jako vy; na sobě měla jenom tenký letní šaty a pod nima dva kousky prádla. Vidíte, historie se opakuje.“

„Jéžiš… Co bylo dál?“

„Usušila se a naučila mě vařit grog.“

„Nic jinýho?“

„Ne. Nic jinýho. To víte, deset let před sexuální revolucí, hipíkama a tak dále. Neříkám, že bych bejval neměl zájem. Jenže tenkrát byly jiný časy.“

Vzdychla, jako by ji strašně mrzelo, že tenkrát nebyla na světě. Kdyby byla, bylo by jí teď přes šedesát. Radši jsem jí to neřekl.

Vzal jsem sklenici a začal odměřovat vodu.

Byla to pilná žákyně; ochutnávala, ochutnávala, takže za chvilku v rozverné náladě pobíhala po celém baráku, v jednom kuse něco brebentila a předpokládala, že jí budu odpovídat, i když byla nahoře v poschodí – což pro mě bylo dost náročné, protože moje staré uši mají k rysovi dost daleko.

Brzy nato se venku setmělo, jako by už byl večer.

Lenka se pustila do nějakých obložených chlebů a já právě nesl ze sklepa další dávku dříví do krbu, když se dostavil kapitán Mašek v černém pršiplášti s kapucí.

14

„Tak mě tu máte,“ hlásil ve dveřích a rachotil pláštěm. „To je čina. Nechám to tady v předsíni.“

„Nějak se nám to zkazilo, co?“ řekl jsem a koukal, jak mu kape z knírů.

„Tady když začne pršet…,“ na to Mašek. „Jizerský hory, to je nočník Evropy.“

„Jéje, dobrý odpoledne,“ řekla Lenka, když jsme vešli. „Už stavím na grog, pane kapitáne.“

„Vy jste ještě tady?“

„A kde bych měla bejt?“

„Copak jste nechtěla jet do Kořenova?“

„Chtěla. Jenže oni na tý chalupě byli jen přes víkend.“

„Takže jsme vám ho zkazili, co?“

„Ale ne… Mám tejden dovolený. Stejně bych tam už dnes nebyla.“

„A kde byste byla?“

„Vím já? Flákala bych se po horách.“

Mašek starostlivě zavrtěl hlavou. „No, víte,“ řekl, „to vás radši vidím tady. Grog nemůžu, jsem tu bez šoféra. Leda že byste mi uvařila čaj, když už se se mnou chcete mermomocí obtěžovat.“

„Jakýpak obtěžování,“ řekla a odešla do kuchyně.

Mašek si natáhl nohy k ohni a řekl: „To je ale výborná věc, takovej krb.“

Neřekl jsem nic.

„Major Ditrich odjel do Prahy,“ pokračoval Mašek, jako by přemýšlel nahlas. „Že si prej musí pořádně proštudovat akta minulejch případů. Nevím, co si myslí, že z tý dokumentace vykouká. Pokud si pamatuju, nikdy se na nic nezapomnělo. Aspoň tady u nás ne.“

„Co ty čtyři případy spojuje kromě toho, co je očividný?“ zeptal jsem se.

„Pět případů.“

„Proč pět?“

„Nevíte, že jsme sebrali Hromádku?“

„Vím. Hoteliér Klimeš viděl z okna, jak ho vezete.“

„A nezajímá vás, proč jsme ho sebrali?“

„Samozřejmě že mě to zajímá. Myslel jsem, že jste za mnou přijel kvůli tomu.“

„Přijel nepřijel… S tím Hromádkou… Pravděpodobně jsem se zachoval trošku… Já myslel, že chlap jako Hromádka je z obliga už tím, že je umělec a inteligent. Tyhle případy jsou brutální, a on mi prostě jako pachatel… neseděl. Jenže major – no, prostě si vydupal příkaz k domovní prohlídce. Tak jsme ji provedli, a věřte tomu, že mi přitom bylo dost trapně. Jenže jenom do chvíle, než jsme tam našli ty boty.“

„Pasovaly do vašich odlitků?“

„Přesně. Starý botasky, víte, takový ty bílý, co jim brzo rupne podrážka vejpůl. Pokud je člověk rovnou nevyhodí, používá je, leda když doma maluje, jde do garáže hrabat se v motoru… Nebo když potřebuje rychle vyběhnout z chalupy. Přitom podrážka utrpí další nezaměnitelný šrámy. Když v takovýhle botě šlápnete do měkký hlíny, máte otisk, jako kdybyste se podepsal. A zrovna tyhle botasky měl Hromádka v předsíni pod lavičkou.“

„Co vám řek, když jste je našli?“

Mašek se ztrápeně pousmál. „Příšerně nám vynadal. Trval na tom, že za Trojanovou nešel, a že nemá ponětí, jak se na to místo mohly dostat otisky jeho starejch škrpálů, který už neměl sto let na nohou.“

„Třeba mluví pravdu.“

„Těžko říct. Nevím… Sebrat jsme ho museli, už pro tu možnou souvislost.“

„Ale na tý pasece u trati jste ty otisky nenašli.“

„Nenašli jsme žádný. Tam na to není terén.“

„Nemáte pro mě od Hromádky nějakej vzkaz?“

„Jo, požádal mě, abych sem za váma zašel; ale to jsem měl tak jako tak v úmyslu. Taky jsme mu vyhověli a zavolali do Prahy nějakýmu doktorovi Makovskýmu, je to jeho známej – právník.“

„Zamluvili jsme souvislosti těch starších případů.“

Mašek se podíval po Lence, která mu postavila k ruce čaj a vedle mísu s obloženými chleby. „Víte, já bych nerad tady před slečnou –“

„Já jdu stejně nahoru,“ řekla Lenka. „Mám tam rozečtenou knížku.“

„Copak čtete hezkýho?“ zeptal se Mašek. „Nejspíš něco zamilovanýho, co?“

„Chandlera,“ uťala ho.

„Tak příjemnou zábavu.“

Věděl jsem, jaké přemáhání ji to stálo. Ale odešla bez dalších připomínek.

„My už bysme ji tu nepotřebovali,“ řekl Mašek. „Nemusela tady zůstávat. Ale když vám to vyhovuje…“

„Nesmíte věřit všemu, co říká Ditrich,“ řekl jsem.

„Jak čemu,“ řekl. „Taky povídal, že jste bejvalej… No, však víte.“

„Bejvalej bolševickej polda?“

„Tak nějak.“

„Vadí vám to?“

Pousmál se. „Byl jste u kriminálky. Taky se dá říct, že to grázlové tenkrát měli o dost těžší. Bohužel nejen grázlové, ale s tím jste vy neměl co dělat. Některý vaše případy jsme probírali ve škole jako ukázkový, pokud se nemejlím. Proto tu taky s váma sedím. Na rozdíl od majora Ditricha si totiž myslím, že není od věci zeptat se vás tu a tam, jak se na to díváte.“

„Dík. Ani nevím, že jsem v nějaký učebnici.“

„Je tam samozřejmě jenom zkratka, ale mě napadlo, že jste to vy; máte přece monogram jako bejvalý Občanský fórum.“

Chvíli jsme se o tom dohadovali; Mašek vzpomínal, o jaké případy šlo, a já nakonec musel přiznat, že to skutečně byly moje případy.

„A vy chcete slyšet, co si o tom myslím?“ řekl jsem.

„No… Tak povšechně. I když je Hromádka váš klient. Nebo právě proto. Nějakej názor na to mít musíte.“

„Jak jste myslel to i když?“

„Tak, jak jsem to řek… Přece se nám nebudete svěřovat, když jsme ho sebrali a on vás platí. No řekněte, nemám pravdu?“

„Mně jde hlavně o to, abyste dostali pachatele,“ řekl jsem. „I kdyby to byl Hromádka. Já samozřejmě věřím, že to můj klient neudělal. Nějaký starý boty v předsíni… Uvědomte si, kolik času proseděl v hotelu. A u chaty má jen obyčejný zámky.“

„Myslíte, že mu tam ty boty někdo sebral, obul si je, přepad v nich Trojanovou a zase je tam vrátil?“

„Proč ne?“

Mašek pochybovačně zavrtěl hlavou. „Nezdá se vám to mnohem krkolomnější, než kdyby to byl on sám?“

„Je to můj klient,“ řekl jsem. „Platí mě především za to, abych všechny takovýhle důkazy zpochybnil, když ne rovnou vyvrátil.“

„To vám nezávidím.“

„Nemusíte.“

Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl složený papír potištěný jehličkovou tiskárnou. „Ptal jste se na ty čtyři případy,“ řekl.

„Nějaký údaje jsem si vytáh… Napadlo mě, že vás to bude zajímat. Chcete si to přečíst?“

„Přečtěte mi to sám,“ řekl jsem. „Nemám to slepecký písmo rád. Musel bych udělat pořádný světlo a dojít si nahoru pro brejle.“

„Dobrá… Tak první případ. Před dvěma lety, posledního května. Neděle, krásný počasí. Mám vám říct, kde se to stalo? Počítám, že se v okolí stejně nevyznáte.“

„Stačí přibližně.“

„V lese poblíž Hraničný, asi pět kilometrů odtud. Byla to německá turistka, přijela se společností na víkend do penziónu Lobelka. Je to takovej menší rodinnej podnik s restaurací a ubytováním asi pro dvacet lidí. Jmenovala se Hilde Fleischerová, osmadvacet let, rozvedená, šedesát sedm kilo, sto padesát osm centimetrů. Večer předtím se tam dost pilo, s někým se tam poškorpila. Vstávala dost pozdě, už se pomalu chystali k odjezdu, ten člověk, co se s ním večer pohádala, nějakej Horst Kuschke, se chtěl usmiřovat a ona šla trucovat do lesa. Víc se o ní neví. Začali ji hledat, protože už byl nejvyšší čas, aby stihli autobus… Našli ji v lese, kousek od penziónu, částečně svlečenou a v klasický poloze.“ Zalistoval dozadu. „Nález: Drobná poranění obličeje v oblasti úst a nosu. Smrt způsobilo zadušení.“ Spustil ruku s papíry do klína a řekl: „Já to vidím tak, že jí tlačil na obličej její vlastní vykas anej svetřík. Nedá se prokázat, jestli ji vůbec chtěl zabít; ale zabil.“

„Někdo z těch jejích kamerádn to nebyl?“

„Ne. Všichni byli pohromadě a navzájem si to dosvědčili. Svědek je i majitel penziónu. Nenašel se nikdo, kdo by v okolí Lobelky viděl někoho cizího.“

„Hm… Tak další.“

„Sedm kilometrů odtud, v červenci, šestnáctýho, čtrnáct měsíců po prvním případu. Eva Holečková, chatařka ze Starejch Mlejnů, bytem v Turnově, padesát pět kilo, sto šedesát dva centimetry. Amatérská fotografka… Šla fotografovat západ slunce a nevrátila se. Manžel se po ní sháněl už v noci, ale našli jsme ji až my se psem. Byla zaházená jehličím a listím… Tupej předmět, dvě rány. Jedna smrtelná, prorazila lebku. Samozřejmě znásilnění… Menší poranění v oblasti podbřišku vykazují vitální reakci.“

„Nejdřív ji omráčil, pak znásilnil, a nakonec zabil tou druhou ránou do hlavy?“

„Je to pravděpodobný.“

„Co její fotoaparát?“

„Ten se nenašel. Je možný, že se ten chlap bál, aby náhodou nebyl na negativu. Nebo na něm dokonce byl.“

„Zase žádnej svědek?“

„Žádnej.“

„O tom třetím případu jste říkal, že se nedá na sto procent určit, jestli do tý série patří,“ řekl jsem. „To je ta lyžařka, pokud se nepletu. Kolik procent mluví pro?“

„Těžko říct, tělo bylo v zoufalým stavu. Zima skončila dost brzy, dostaly se k tomu lišky… a tak. Měla proraženou lebku, možná stejným tupým předmětem jako Holečková… Jenže měla navíc zlomenou nohu. Jestli byla nebo nebyla znásilněná, nebylo z čeho poznat. Obě zranění si mohla způsobit pádem do tý strže. Nebo si jenom zlomila nohu, volala o pomoc a našel ji někdo, kdo využil její nehybnosti. Jestli ji napřed znásilnil a potom ji praštil do hlavy nebo naopak, to už je oblast dohadů. Proto říkám, že to není stoprocentní.“

„Našli jste lyže?“

„Jo. Rakouský, poměrně drahý. Jednu měla na noze. Druhá byla asi v půli svahu, o deset metrů vejš.“

„Po takový době hledat svědky –“

„Vidíte – a zrovna tady jsme ho našli. Zkusili jsme to přes lyžaře. Objevili jsme jednoho běžkaře, trénoval na Jizerskou padesátku. Tvrdil, že osmýho nebo snad devátýho ledna potkal ženskou s tím typem lyží a v podobný větrovce ani ne tři kilometry od místa nálezu těla. Jel s ní chlap… Jenže z toho si jako na potvoru nezapamatoval nic víc než lyže. Protože prej měl starý modrý artisky s vázáním jenka, což pro něj byl ve srovnání s jejíma drahejma běžkama do očí bijící rozdíl.“

„Dělali jste s ním identikit?“

„Jo. Ale k ničemu to nebylo. Pokud si na tom chlapovi kromě lyží něčeho všimnul, za tři měsíce to stejně zapomněl.“

„A ji jste identifikovali?“

„Helena Doležalová z Prahy… Taková trochu dobrodružka, statná ženská kolem osmdesáti kil. Prostě si začátkem ledna vyrazila na túru s běžkama, ani neměla zajištěnej nocleh někde v chatě.“

„Našli jste ji u nějakýho kříže…?“

„Křížek pytláka Hybšmana. Málokdo vůbec ví, kde to je. Strž, popadaný dříví, mlází, balvany… Ty dny chvílema padal sníh, taky byla mlha. Jestli tam sjela, protože ztratila orientaci, vůbec se nedivím, že si zlámala nohu a případně i prorazila lebku. Nedá se tam bezpečně chodit ani v létě, a kdyby nebylo těch bláznů, co hledaj po horách ty pomníčky, snad by tam ležela dodneška.“

„Je to daleko odtud?“

„Ani ne. Asi osm kilometrů. Kousek za Paličníkem.“

„Všechno tady okolo.“

„Tak, všechno tady okolo. Kdybych vám to ukázal na mapě, viděl byste, že Tamberk je zhruba uprostřed takovýho šišatýho čtverce.

Na rohách jsou ty místa, kde se to stalo. Ke všem se dá dojet autem – nebo kousek od nich. Bohužel, Hromádka nemá alibi pro kritickou dobu toho sobotního případu. Nikdo neví, jestli seděl v chalupě, nikdo neví, jestli jeho auto nevyjelo. Stopy jeho pneumatik jsme kolem místa činu sice nenašli… Jenže to nic neznamená. V tom kamení by se stejně neotiskly.“

„Má v chalupě lyže?“

„Má. A zrovna starý artisky.“

„To mě moc netěší.“

„Taky z toho nemám radost. Jenže já jsem holt policajt. Jestli to má na svědomí Hromádka, nedá se nic dělat. Čtyři takovýhle vraždy… A je to klasická série. Eskalace brutality, od neúmyslnýho zadušení přes údery do hlavy až k tomu, co jste konečně viděl sám.“

„Zapomněl jste na vyvrcholení tý vaší eskalace,“ řekl jsem. „Bestiální vrah hmát paní Trojanový mezi nohy.“

Složil papíry a položil je na stůl. „Ehm, no jo… Mně to na Hromádku taky nepasuje,“ řekl. „Starý artisky může mít leckdo, pokud je to jenom sváteční běžkař. Jestli někde vyšťouráte něco, co by vysvětlilo ty jeho zatracený botasky, budu jenom rád.“

„Měli byste to vyšťourat vy.“

„Neříkám, že se na to vykašlem,“ odpověděl. „Už proto, že se nám do toho kvůli Trojanový pletou Liberečáci – a ta poslední zavražděná byla dokonce od nás z Jablonce.“

„Takže už jste ji identifikovali…?!“

„Kamila Pasteříková. Osmadvacet let. Měla na nohou docela nový sandály, který se v Jablonci prodávaj jenom v jednom obchodě.

Stály přes tisícovku, věřil byste? Zahraniční firma, exkluzivní zboží… A berou tam šeky.“

„To je teda klika.“

„To je. Hned jsme jeli pro manžela a vzali ho k identifikaci. Složil se nám tam.“

„On ji nepostrádal?“

„Ne. Jezdila prej často na všelijaký jednání a bejvala pryč třeba tři čtyři dni… Dělala do realit, on je invalidní důchodce, má něco s ledvinama. Takovej kutílek, pořád něco vylepšuje na baráku a kšeftuje; dává si inzeráty, že koupí to a koupí ono a pak to zase s mírným ziskem prodává. Všelijaký krámy, co ještě nedávno neměly vůbec žádnou cenu a dávaly se do sběru, a teď jsou z toho starožitnosti. Psací stroje, starý telefony, rádia… a tak. Trochu se v tom porejpe, vypucuje to… Řek bych, že to dělá ze sportu, protože chudej není. V restituci mu vrátili čtyři baráky po dědovi. No, prodali to, co s tím dneska… O peníze se dělil jenom s bratrem, ten žije na vesnici a polovičku svýho podílu prej vložil do jejich podnikání, je to bezdětnej vdovec a na penězích mu zas kór moc nezáleží. Asi to maj v rodině, náš Pasteřík se taky moc nezajímal o finanční transakce svý ženy. Takovej bručoun… Ale tu ženskou měl nejspíš rád.“

„A ona jeho?“ zeptal jsem se.

„Byla soběstačná. Jestli jemu šlo nejvejš o nějakou tu tisícovku, tak jí o statisíce. Barák sem, barák tam. Velký provize. Podle konta se ale zdá, že poslední dobou mohla bejt trochu v minusu.“

„Kdy ji viděl naposled?“

„Prej v pátek ráno. Odjela autem. Málokdy mu říkala, kam jede. On předpokládá, že měla obchodní jednání.“

„Našli jste to auto?“

„Zatím ne.“

„Měli ho společný?“

„Ne. Ona měla forda fiestu a on obyčejnou dvanáctsettrojku škodovku. Údržbu dělal na obou… Tím svým autem jezdil nakupovat ty krámy.“

„Takže ten ford je pryč…“

„Jo. Podle tvrzení manžela v něm odjela. Jak se dostala na místo, kde jste ji našel, a co tam vlastně dělala, zatím těžko říct. Je možný, že tam tím svým autem dojela, a pachatel ho pak ukrad, když jí sebral klíčky.“

„Ta cesta je pro civilní auťáky uzavřená, ne? Všimnul jsem si značky, když jsme tam jeli. Taky tam byl šraňk, i když zvednutej.“

„Všimnul jste si dobře. Jenže tahle komunikace v současnosti není používaná ani lesákama. Široko daleko není nikdo, kdo by se moh pozastavit nad civilním autem, který tam zahne. Dneska je v tom vůbec bordel… Některý revíry se vracej dědicům bejvalejch majitelů a po lese jezdí plno aut se zvláštníma výjimkama… To pak máte těžký. A tam na tý pasece není nic, co by lidi od lesů zajímalo. Nekácí se tam, nezalesňuje… Ani posed tam není, zvěř by vyplašil vlak.“

„Jak byla opálená?“

„Normálně. Jako mladá ženská.“

„Já myslím, jestli měla bílý štráfy od plavek.“

„Myslíte, že tam jela opalovat… jen tak?“

„Moh by to bejt důvod, ne? Jinak nevím, proč by jezdila do takový zastrčený končiny, kde přinejmenším riskovala, že si urazí vejfuk.“

„Neměla žádný bílý štráfy. Celý tělo měla bílý, zřejmě nosila ty plavky vcelku, jako mívaj moderní gymnastky, co si vždycky po cvičení nejdřív povytáhnou to zaříznutý ze zadečku. Vy si fakt myslíte, že tam jela jen z toho důvodu, aby se tam rozvalovala, jak ji pánbu stvořil?“

„Snažím se vzít v úvahu všechno. Pitevní nález máte?“

„Zatím jen předběžnou zprávu,“ řekl Mašek. „Příčina smrti byla některá z fraktur lebky. Povídal doktor, že by se musela slepovat jak neolitickej hrnec, kdyby ji nedržela pohromadě kůže. Pachatel musel bejt dočista nepříčetnej, když ji do tý hlavy třískal… Já osobně si teda myslím, že ji nejdřív praštil jednou dvakrát a to ostatní až pak. Nedovedu si představit, jak někdo nejdřív ženskou zřídí, že přestane vypadat nejen jako ženská, ale jako člověk vůbec, a potom se s tím pustí do souložení.“ Sáhl do kapsy a vytáhl lulku. „Já moc nekouřím,“ řekl. „Ani tabák s sebou nenosím, vždycky si fajfku nacpu předem. Ale když jsme u toho ohně… Já si rád zapaluju kouskem dřeva. Má to úplně jinej šmak než sirka – i pro takovýho svátečního kuřáka, jako jsem já.“

„Jakejpak je tohle svátek?“ řekl jsem a přistrčil do ohně tenkou třísku.

„Máte pravdu. Žádnej svátek to není.“ Vzal si ode mě hořící třísku. „Ještě jednu věc bych vám rád řek…“ Dělal přestávky, jak bafal. „Ta Pasteříková… měla hodně řeznejch i bodnejch ran pod těma… šatama. Musela bejt nahá, když ji takhle zřídil.“

Hodil třísku do krbu. „Teprve potom jí ty šaty zase oblík. Na nahý tělo. Žádný prádlo jsme nenašli. Jo – a ty šaty byly špinavý.“

„Jak špinavý?“

„Nemyslím od krve nebo od bláta. Prostě špinavý. Jako kdyby je měsíc neprala. Přesně taková špína. Říká se všechno dobrý o mrtvým, že jo. Jenže policajt to nemůže akceptovat. Nanejvejš může konstatovat, že tahle zavražděná byla navrch huj, vespod fuj. Milión sem, milión tam, fordka, na nohou úplně nový drahý sandály placený šekem a na sobě propocený a ušmudlaný šaty. Takže i její společnost mohla bejt občas všelijaká.“

„To si fakt myslíte?“

Podíval se na mě, potom na medvěda a nakonec do krbu. „Na tom nesejde, co si myslím. Majora ani nenapadne prověřovat okolnosti a zdůvodňovat rozpory, pokud nějaký jsou. Myslí si, že se to stejně dovíme, až se Hromádka přizná.“

„Můžete na tom přece dělat v rámci okresu, ne?“

„To bych moh, kdyby nadřízenej činitel nebyl s majorem v jedný partaji,“ povzdychl si Mašek. „Říkám vám to, jak to je. Já nevím, co dalšího spolu maj; třeba choděj společně na ryby, hrajou golf, nebo si jejich manželky vyměňujou střihy a recepty. Nemůžu dělat vůbec nic. Jenom srazit kufry.“

„A občas si postěžovat tetě Jarmile,“ řekl jsem.

„Dokud to teta Jarmila nezneužije,“ na to Mašek.

„Teta Jarmila je hlava otevřená a huba zavřená.“

Zasmál se.

„Říkal jste, že byla v minusu,“ řekl jsem.

„Manžel říkal, že jí snad někdo byl dlužen, a že kvůli tomu v poslední době měli menší finanční problémy.“

„Copak neměli peníze z těch prodanejch baráků?“

„S těma přece Pasteříková rozjela ten podnik.“

„Pasteřík neví, kdo jí byl dlužen?“

„Ne. Do účetnictví se jí neplet. Vyrozuměl to z jejích řečí. Prej na někoho nadávala, že je to parchant. Ale nikoho nejmenovala.“

„O jakou částku šlo?“

„Snad o dva nebo tři milióny.“

„To je dost. Ale takový peníze se snad nepůjčujou bez spolehlivý záruky?“

„Nemusela je půjčit… Třeba někomu zprostředkovala výhodnou koupi kdovíčeho, a on jí nezaplatil sjednanou provizi.“

„Tři milióny provize…?!“

„Proč ne? Kdyby šlo o nějaký větší hotel… Nebo třeba obchodní dům…“

„Že bych praštil s živností a prodával baráky?“

Mašek se zasmál. „Určitě to sype víc, než naše práce… A přitom to snad ani práce není. Teda – já nevím, jak se na tyhle věci díváte.“

„Můžu se na to dívat, jak chci.“

„Hm… Já se v tom taky nijak neomezuju,“ řekl Mašek. Načež si povzdychl: „Na světě je vůbec nějak moc parchantů. A to, co si o nich myslím, nebo nemyslím, na tom bohužel moc nezmění.“

„Jsem rád, že se v tom současnej polda shodne s bývalým,“ řekl jsem.

„Potěšení je i na mý straně,“ na to Mašek. „Ostatně proč bysme se v tomhle neshodli… Patří to k naší práci a sami jsme si ji vybrali.“

„Kde bydlí ten Pasteřík?“ zeptal jsem se.

„V zítřejším regionálním tisku najdete, že byla brutálně zavražděna osmadvacetiletá K. P., majitelka realitní firmy v Jablonci. Tímpádem si to každej může najít v telefonním seznamu.“

„Což učiním i já,“ řekl jsem. „Díky.“

Krátce nato se Mašek začal loučit.

„Lenko,“ křikl jsem nahoru, „pan kapitán odchází.“

Seběhla ze schodů. „Moc jsem si vás neužila,“ řekla. „Stavte se zase někdy.“

„Díky za pozvání,“ řekl Mašek.

Venku pořád lilo a na jeho pršiplášti to rachotilo jako krupobití.

15

Dívali jsme se za ním, jak se brouzdá mokrou trávou nahoru k parkovišti. Než se ztratil za stromy, ještě se otočil a krátce mávl.

„Na policajta je docela fajn, že jo?“ řekla Lenka.

„Znám jednoho,“ já na to, „a na stavebního inženýra je to pěknej blbec.“

Zeptala se, co tím chci říct.

„Tím chci říct,“ já na to, „že každej jsme ňákej a s naším povoláním to nemá co dělat.“

Vrátili jsme se do salónu. Lenka řekla, že nahoře je docela zima, a jestli bych nemohl trošku rozfajrovat krb, protože si potřebuje dosušit věci. Přiložil jsem pár polínek a Lenka rozvěsila svoje oblečení a prádlo na opěradla židlí. Přitom na mě najednou upřela zvlášť pomatený pohled a řekla, že se mi k něčemu přizná.

Já na to, že mám zrovna plnou hlavu mnohem důležitějších věcí.

„Tohle je taky důležitý,“ řekla. „Víte, já totiž…“ Pak najednou vyhrkla, jako by se bála, že už to neřekne nikdy, pokud se toho nezbaví hned: „Nechala jsem nahoře otevřený dveře a poslouchala jsem.“

Řekl jsem, ať si s tím neláme hlavu. To, co slyšela, může zase klidně zapomenout, protože toho nahoře stejně moc slyšet nemohla.

Lenka na to, že bych se divil, a že si to vyzkoušela, než kapitán přišel. Zeptal jsem se jí, jak si to mohla vyzkoušet, když o ničem takovém nevím. „No přece – mluvila jsem na vás shora a vy jste mi zdola odpovídal, ne?“ řekla.

Chvíli jsem na ni zíral.

„Já věděla, že na mě budete naštvanej,“ řekla.

„Vemte na vědomí,“ řekl jsem, „že moje předešlá Máry dostala kvůli podobnejm nectnostem padáka. Tak co jste slyšela, vy indiskrétní ženštino?“

„Všecko ne. On ten déšť dělá na střeše hroznej randál.“

„A k čemu vám to bylo? Připadáte si chytřejší?“

„Jo. Dokonce chytřejší než jste vy a kapitán Mašek.“

„Vida. K jakýmu ohromujícímu závěru jste došla?“

„Že ty šaty nebyly její.“

„Neříkejte. Proč by nebyly její? Kvůli tomu, že byly špinavý?“

„To samozřejmě taky. Jenže to navrch huj, vespod fuj, jak říkal kapitán, je zdůvodnění leda pro chlapy. Jestli to byla obchodnice s miliónama, navíc taková, která musí hlavně jednat s lidma – a většinou s chlapama, těžko by chodila v šatech, který se měsíc nepraly. Kór v letních, na kterejch je každej flek od potu hned vidět, a který taky za dva tři dni smrděj. Jenže ty šaty k ní nepasujou nejen proto, že byly špinavý. Když jsem je viděla tam…, to jsem nevěděla, že to byla bohatá ženská; ty drahý sandály jsem v trávě přehlídla. Myslela jsem, že je to nějaká místní, venkovská… Třeba byla na borůvkách nebo tak… Prostě chudá ženská. Jedině to by bejvalo mohlo ty její strašný šaty zdůvodnit.“

„Zdálo se vám, že jsou laciný?“

„To mi bylo jasný na první pohled. Byly laciný. Ale ještě k tomu absolutně nemoderní. Takový šaty nosila máma, když jsem byla malá, a dneska nejsou dobrý ani jako hadry na nádobí, protože jsou silonový. Vás to netrklo? Jako kdyby na sobě měla modrej šusťák nebo růžový kaliopky. To by si oblíkla leda nějaká starší cikánka. A k tomu měla značkový sandály za tisícovku.“

„Co z toho vyvozujete?“

„Třeba někdo nechtěl, aby byla k poznání.“

„Jak jste přišla na takovej nápad?“

„Je to jedinej možnej důvod, proč na sobě měla něco takhle nemožnýho,“ řekla. „Já myslím, že to vůbec není oběť sexuálního vraha, spíš bych řekla, že se někdo snaží, aby to tak vypadalo… Třeba ten dlužník, co na něj nadávala. Dva nebo tři milióny, to už je důvod pro vraždu, ne? Někam ji vylákal, zavraždil, potom jí rozbil hlavu, aby nebyla k poznání, a převlík ji do nějakýho hadru, co vytáh z popelnice. Sandály jí nechal – nenapadlo ho, že jsou to drahý boty, a že se daj vystopovat. A teprv potom ji odvez tam, kde jsme ji našli. Jestli to tam neznal do detailu a přišel zdola, nemusel si všimnout, že o kousek vejš běžej koleje, a že je tam z vlaku vidět.“

„Vy mě překvapujete, Elvíro.“

„Copak to není docela solidní hypotéza?“

„Je. Ale jako každá hypotéza má svý slabiny.“

„O žádnejch nevím.“

„No, například by bylo dost divný, že by si s tím dával takovou práci, když ji moh zakopat nebo hodit do přehrady, a nenašli by ji vůbec, nebo až v době, kdy už by byly všechny možný stopy dávno zahlazený časem. Taky jste zapomněla, že byla pobodaná a znásilněná.“

„A nemoh ten člověk předtím –“

„Ty dvě věci nejdou dohromady. Neslyšel jsem o případu, že by někdo vraždil, aby se vyhnul placení dluhu, a přitom ještě znásilňoval.“

„Třeba měli vedle finančních styků ještě nějaký jiný. Víte přece, že o něm říkala, že je parchant. To by ženská řekla o někom, kdo ji využívá, protože… na něj má slabost. Co? Jinou hypotézu stejně nemáte.“

„Musela byste vzít v úvahu spoustu jinejch důvodů. Lidi, co dělaj miliónový kšefty, si rychle zvykaj na to, že peníze nesmrděj. Takže třeba na někoho něco věděla… Mohla jet v nějaký nebezpečný šmelině, například v obchodu s nezletilejma holkama, s drogama, s kradenejma autama. To dělaj celý rozvětvený gangy, na který je většinou policie krátká… Vždycky chytne jen ty malý krysy, šéfové jim zahnou do jinýho kanálu.“

Chvíli mlčela a šťourala se klacíkem v ohni. Nakonec tam klacík hodila a řekla: „Co myslel major Ditrich těma miskrovnama? Že máte v každý kámoše?“

„Je přesvědčenej, že mě organizovanej zločin pardonuje stejně jako vnitro, protože o nich o všech vím všelicos. Je to nesmyslná představa. Kdyby to tak fakt bylo, už bych po světě dávno neběhal.“

„Chcete říct, že by vás – Ale vnitro snad ne?!“

„Dneska nevíte, kdo má máslo na hlavě,“ řekl jsem. „A kdo může bejt horší. Je plno podnikatelů, který jsou poctivý, i když na to třeba nevypadaj. A taky je plno úplatnejch policajtů, profláknutejch soudců a křivejch advokátů. Snad si občas přečtete noviny, ne? Ta poctivá část policie a justice dělá, co může, jenže grázlové maj vždycky náskok. A soud je často ani neodsoudí.“

„Copak to takhle musí bejt?“

„Jo, Lenko,“ řekl jsem, „to je daň za svobodu ducha.“

„Já bych chtěla, abyste toho vraha chytil vy.“

„Musím dělat svou práci.“

„Ale tady přece nejde jen o pana Hromádku.“

„Mně jde hlavně o pana Hromádku, protože ho podezíraj a on mě platí, abych to podezření vyvrátil. To nemá co dělat s vraždou Pasteříkový, ale s přepadením Trojanový. Kdybych se ještě měl starat o Pasteříkovou, musel bych mít čtyři ruce a dvě hlavy.“

Vědomě jsem jí lhal, protože oba případy se v osobě mého klienta spojovaly v jeden. Jenom se mi nelíbilo, že o tom hezká holka takhle přemýšlí.

Vyšel jsem na terasu. Přestalo pršet, ale všude kolem se válela mlha. Slunce za mraky už zapadlo a krajina se halila do bezbarvého šera. Mokré louky voněly stejně jako loni a z lesa táhla předzvěst podzimu.

„Pánbuví, co udělám k večeři,“ řekla za mnou Lenka. „Na ty chleby jsem vyplácala poslední zásoby. Místo tý whisky jste měl koupit radši pár konzerv a brambory.“

„Dneska večeříme v hotelu.“

„Nepřeháníte to? Takhle vám ty peníze od pana Hromádky velice rychle utečou.“

Vysvětlil jsem jí, jak jsem přišel k Jackovi Danielsovi.

„A není vám to blbý?“ řekla.

„Ne,“ řekl jsem. „Je to sponzoring Kromě legitimace a waltra mám totiž jenom těch svejch pár stováků, dva tisíce od Hromádky a holej život.“

„Kdyby něco, já s sebou mám skoro tisíc.“

„Schovejte si ho na žvejkačku, milé dítě. Víte, co je to mobilizace?“

„To ví každej. Proč?“

„Právě jsem ji vyhlásil.“

16

„Mám tu dodávkovej micubiši el třístovku,“ řekl hoteliér Klimeš. „Pak by tady bylo dejvúčko, starej barkas a favorit. Co se vám hodí, máte mít. Cože, slečno? Míchaný vajíčka?! Nesmysl.“ Obrátil se k vrchnímu, který čekal na objednávku: „Pane Škach, pro mý hosty dvakrát: aperitiv becherovka, předkrm šunková rolka s křenovou majonézou, pak telecí medailónky ála šatóbrián… Nebo snad šnicl? Telecí, máte recht. Příloha…“ Mrkl na Lenku. „Slečna si nejspíš dá pomfrity…? Že je vám to fuk?“ Znova k vrchnímu: „Tuplovaný hranolky, pane Škach… A na závěr jahodovej pohár se šlehačkou a karamelem.“ Načež se konečně obrátil ke mně: „Viděl bych to na lahvinku sektíku, co říkáte?“

„Říkám děkuju, ne,“ řekl jsem. „Pro mě minerálku.“

„Mně kolu,“ na to Lenka.

„Budiž,“ na to hoteliér. „Jenom bych vás rád upozornil, že minerálka nebo kola s majonézou –“

„Nebo sekt se šlehačkou,“ řekl jsem. „To máte jedno.“

„Co to říkáte, probůh?!“ zhrozil se Klimeš. „Ušlechtilý víno jenom napomáhá trávení.“

„Mně nejde ani tak o zdravej žaludek, jako o zdravou hlavu, pane Klimeš.“

Zasmál se. „Ze svýho stanoviska máte pravdu.“ Sotva se vrchní vzdálil, naklonil se ke mně a řekl spiklenecky: „Z mýho stanoviska samozřejmě taky. Vemte si favorita, je šedozelenej, taková nenápadná barva. Ještě něco?“

„Potřebuju si zavolat. Meziměstsky.“

„Nou problém. Po večeři?“

„Radši hned.“

„Pojďte ke mně. Milostivá…?“

„Milostivá počká,“ řekl jsem.

Když Klimeš odemkl kancelář, ukázal mi rozmáchlým gestem do dveří. „Račte. Až skončíte, zamkněte. Klíč mi vemte do salonku, počkám tam… Přece dámu nenechám sedět samičkou, když už jsem vás usadil v separé.“

Když jsem se vrátil, našel jsem je v družné zábavě.

Vzápětí připlachtila becherovka a hoteliér Klimeš se diskrétně vzdálil.

„Koho jste volal?“ zeptala se Lenka.

„Kámoše z Prahy,“ řekl jsem. „Přijede co nejdřív.“

„Taky je –“

„Ne. Mezi třicíti a čtyřicíti.“

„Na to jsem se neptala.“

„A na co teda?“

„Jestli je to taky detektiv.“

„Co jinýho by měl bejt? Rád bych odved práci pro klienta a taky bych chtěl píchnout Maškovi. Potřebuju, aby se mnou na tom dělal ještě někdo; Jano se mnou občas spolupracuje.“

„Jmenuje se Jano?“

„Příjmením. Vypadá jako Bud Spencer říznutej Pavarottim. Ale zpívat tak dobře neumí.“

„Myslíte, že byste to nezvlád sám?“

„Zvlád, ale dlouho by to trvalo.“

Vrchní naservíroval šunkovou rolku s křenovou majonézou. V pozadí se servilně křenil hoteliér Klimeš.

Když jsme dojídali telecí medailónky ála kdo si má pamatovat co, přivedl k nám Klimeš plešatého a fousatého Krakonoše v lesácké uniformě. „To je fořt Hanousek,“ představil ho. „Pro všechny případy. On pana Hromádku dobře zná.“

„Jo,“ zaburácel Krakonoš. „Já jsem fořt pro všechny případy. Nerad bych vyrušoval…“

Ujistil jsem ho, že nevyrušuje.

„Tak mi sem teda hoď pivo, Viktore,“ řekl, přitáhl si židli a posadil se. „Povídal hostinskej,“ pokračoval, „že prej jste pražskej detektiv.“

„Jo, nějakej Fink, agentura Discret,“ řekl jsem. „To je slečna Valešová.“

„No jo…,“ na to fořt, „těší mě. Tak vy děláte pro pana Hromádku… Moc fajn člověk. Jestli si četníci myslej, že zrovna on zamordoval všecky ty ženský, tak jim haraší. Pan Hromádka! To je k smíchu. Nemyslí na nic jinýho než na ty svý filmy. Někoho zabít? Pěkná volovina. Kolikrát jsem ho zval, aby si se mnou šel vystřelit. Ani nápad. Že prej jediný, co se mu na myslivosti zamlouvá, je zajíc na smetaně a vánoční stromeček. Sám by nedokázal zabít ani mouchu, natožpak ženskou – a ještě k tomu v mým revíru.“

„Takže ty místa znáte?“

„Jakpak bych je neznal. Na dvou jsou od tý doby dokonce pomníčky.“

„Kde?“

„Ten německej a tý Holečkový z Turnova.“

„U tý lyžařky ne?“

„Tam ne. Nejspíš ho tam neměl kdo postavit. Žádný příbuzný prej neměla, proto se po ní taky dlouho nikdo nesháněl. To místo najdete i bez toho, říká se tomu odjakživa Šnéloch. Teda jako Sněhová díra, po německu, víte? Protože tam leží sníh ještě v půli května… A někdy i dýl. Je to tam zrádný, mezi balvanama jsou ouzký škvíry, a když to zapadne sněhem, nejsou vidět. To pak stačí blbě šlápnout a máte haxnu vejpůl. Dík, Fanouši… Moh jsi vzít rovnou dvě.“

Pan Škach před něj postavil sklenici; nám naservíroval broskve se šlehačkou a sebral prázdné talíře.

„Má tam bejt křížek nějakýho pytláka…?“ řekl jsem, když se za vrchním zavřely dveře.

„Ten už tam není. Leda kámen, na kterým stával. Kdo o tom neví, vůbec si ho nevšimne… Křížek byl železnej, dávno se rozpad.“

„Myslel jsem, že je to docela neznámý místo.“

„My o něm víme a starousedlíci taky, pokud maj co dělat v lese. Ale přijde tam leda sběrač borůvek.“

„Prej se ke všem těm místům dá dojet autem?“

„Chcete se tam podívat?“

„Možná.“

„V tom případě,“ na to fořt, „vám může bejt k dispozici náš gazik. Hostinskej vám řekne… A můžete si taky napsat mý telefony, na polesí a domů.“

„Bez gazika by to nešlo?“

„Jak? Pěšky?“

„Ne. Myslím obyčejný civilní vozidlo.“

„Tam nemá žádný civilní vozidlo co dělat.“

„Jenže asi mělo, pane Hanousek.“

„Myslíte – auto toho vraha?“

„Samozřejmě.“

„Inu, mohlo to tak bejt, že si tam dojel. Lidí, který by to uhlídali, mám málo; někdo je drzej, zvedne si šraňk cedule necedule a frčí si to rovnou do chráněný oblasti. Ještě k tomu plno kamarádíčků všelijakejch novejch papalášů má ouředně povolenej vjezd, z dálky drek poznáte, jestli povolení má nebo ne, a než seženete adjunkta s gazikem a dojedete tam, už je zase kdovíkde. Jezdit za nima sám na motorce… Kdepak. Kolikrát tam pak najdete deku ze srnčího, a dnešní pytláci nejsou o nic míň nebezpečný, než bejvali za císaře pána třeba Štaml nebo Hybšman. A k tomu jsou větší prasata. Kdepak pan Hromádka. To je slušnej člověk.“

Pokrčil jsem rameny.

Fořt chvíli bručel do fousů, napil se piva, otřel si hřbetem ruky pěnu a pak řekl: „To je dost divný, že na to takhle koukáte, když vás platí.“

„Helejte, pane myslivec,“ řekla Lenka, „pan Fink musí mít důkazy, že to pan Hromádka neudělal. To je hezký, že všichni říkáte, jakej byl pan Hromádka slušnej a hodnej člověk. Jenže se tam našly stopy jeho bot.“

„Stopy jeho bot? Kde?“

„Tam, co někdo přepad Trojanovou.“

Hanousek se po mně podíval. Když už to Lenka vyplácla, potvrdil jsem to. „Taková kravina,“ řekl s opovržením. „Každej, kdo šel okolo, si moh vzít v jeho chalupě, co chtěl. Boty? Moh si tam klidně vzít třeba podvlíkačky, sako, klobouk… Lautr všecko, co si pan Hromádka zrovna neoblík, když šel do hospody. Sám jsem si tam kolikrát vzal v síni z basy lahváč a nechal mu tam za něj peníze. V životě to nezamykal. Že jsou tady lidi poctiví a v chalupě stejně není nic na ukradení, říkal.“

„Na tom něco je,“ řekl jsem. „Ale moh by ten dotyčnej boty taky vrátit? Riskoval by to, když si od tý chvíle u pana Hromádky policajti podávali dveře?“

Hanousek se podrbal na pleši, znova si lokl piva, otřel si kníry a řekl, že je to zatrachtilý, a že mi mou práci vůbec nezávidí.

Jinak to ale byla příjemná večeře, která se protáhla na dvě hodiny (v závěru s hoteliérem, vídeňskou kávou a zákusky).

Nakonec mě Hanousek ještě jednou ujistil, že mi je k dispozici i s adjunktem a gazikem, stačí zavolat, a Klimeš se připojil s velkorysou a trochu dvojsmyslnou nabídkou bezplatného ubytování v apartmá, kterou jsem s díky odmítl, protože jsem mu nechtěl vysvětlovat, jak to vlastně se slečnou a se mnou je. Taky bych tu byl moc na očích, už takhle nás stálí hosté podezíravě okukovali, kdykoliv se otevřely dveře do velkého sálu.

Potom mi Klimeš předal klíčky od favorita, ukázal mi, kde je garáž, a vyprovodil nás až před hotel. „Až dostanete pana Hromádku ven,“ řekl na rozloučenou, „uspořádáme trachtaci. Jestlipak jste někdy jedli kance?“

„Kde seženete kance?“ zeptala se Lenka.

„Od čeho máme Hanouska?“ na to Klimeš.

17

Než jsme se s Lenkou odebrali do svých komnat, řekl jsem jí, že všechno, co ví, se dověděla proti mé vůli, což by měla mít na paměti ve dne v noci.

„No jo,“ řekla. „Já ze spaní nemluvím.“

Byl to vskutku náročný den; bál jsem se, že neusnu, ale hned jak jsem se vysprchoval a zalehl, nevěděl jsem o světě, dokud mě neprobudilo sluníčko, které vesele svítilo. Podíval jsem se na hodinky a s hrůzou konstatoval, že jsem spal skoro celých osm hodin.

Pak jsem ucítil vůni kávy a uslyšel hlasy.

Rychle jsem na sebe něco hodil a sešel dolů. U stolu seděli Jano s Lenkou a snídali.

„Ježíšmarjá,“ řekl jsem. „Ty sis teda přivstal.“

„Byl bych tady už před hodinou,“ řekl. „Kdyby mě nezlobil ten pitomej termostat. A ty si chrápeš jako sysel. Ještě že tady slečna Lenka –“

V ruce třímal obrovský kafáč a na talířích okolo byly krajíce chleba, máslo, ementál, půlka uheráku a paštika ve staniolu.

„Pan Jano,“ řekla Lenka, „je praktickej člověk. Přivez plný auto proviantu.“

„Slečna Valešová,“ na to Jano, „vaří výborný kafe.“

„A Discret za vás myslí,“ řekl jsem.

„I ženský myslej,“ prohlásila Lenka. „V některejch případech dokonce za Discret.“

„No tak… To už snad máme za sebou.“

„Jenže já přišla ještě na něco.“

„Prokristapána. Na co zas?“

„Ještě na národce jsem měla jednu kámošku…“ Nedívala se mi do očí a zaujatě rozmazávala lžičkou lógr po stěnách šálku. „Jmenovala se Kamila Svatošová,“ pokračovala. „Teď už jsou dost dlouho v Kanadě. Ale pořád si posíláme blahopřání k svátku… a tak. Já mám svátek jednadvacátýho února.“

„Já sedmadvacátýho srpna. Hele, to bude v sobotu… Ani jsem si na to nevzpomněl. No dobře, a co má bejt?“

„Víte, kdy má svátek Kamila? Jednatřicátýho května. Podle seznamu, kterej tu nechal kapitán, právě jednatřicátýho května někdo zavraždil tu německou turistku.“

„Která se jmenovala Hilde,“ já na to.

„To jo,“ kývla a střelila po mě očima „Jenže ten samej den měla svátek nejen moje kámoška v Kanadě, ale taky Pasteříková.“

„A dalších sto tisíc Kamil.“

„Vám takovej vztah mezi první a čtvrtou vraždou nepřipadá zvláštní…?“ Upřela na mě speciálně vytřeštěný pohled, zatímco Jano zaujatě krájel kolečka uheráku.

„Je to podobnej vztah,“ řekl jsem, „jako mezi Josefem Novákem a námořním kapitánem Smithem. Oba umřeli čtrnáctýho dubna roku devatenáct set dvanáct. Akorát že Josef Novák umřel v Karlíně na chřipku, zatímco kapitán Smith se utopil s Titanikem. Teď se jdu umejt a učesat a uvítám, když nezapomenete, že neskonale miluju ten špíček z paštiky.“

Sotva jsem s tím skončil, ozvalo se bušení na dveře.

Šel jsem otevřít a zastihl tam menšího tlouštíka v poněkud legračních golfkách, pomačkaném flanelovém saku, tvídovém tralaláčku a pohorkách. V jedné ruce třímal břinkovici a v druhé neuvěřitelnou krokodýlí aktovku se zlatým zámečkem na heslo.

„Hledám pana Finka,“ řekl udýchaným tenorem.

„Našel jste ho.“

Zastrčil si hůl do podpaží a napřáhl ke mně baculatou pravici.

„Makovský. Právní zástupce pana Hromádky.“

„Kde se tu berete takhle po ránu?“

„Včera mi volali z Jablonce, že mého klienta zadrželi pro podezření z násilného činu. Byl to nějaký slušný policista, protože mi řekl, kde vás najdu, a že bych si měl nejdřív promluvit s vámi. Rozjel jsem se sem radši hned, protože už teď má pan Hromádka šanci vymáhat nejmíň půl miliónu jako odškodnění.“ Sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl složený výtisk známého pražského bulvárního deníku. „Jen se na to podívejte.“

Rozložil jsem noviny. Na první stránce stálo velikým červeným písmem:

BESTIE Z TAMBERKU ZNEŠKODNĚNA?

A hned pod tím jen o něco menšími písmeny:

ZNÁMÝ FILMOVÝ REŽISÉR VZAT DO VAZBY.

„A kruci,“ řekl jsem. „Je tam někde jméno?“

„Není. Jenom iniciály. Ale to stačí, pane kolego. Kdekdo z branže ví, že R. H. není Rudolf Hrušínský. Ten za prvé není režisér a za druhé nemá chatu zrovna tady.“

„Kdo ví, že váš klient má chatu na Tamberku?“

„Ledaskdo, pane kolego. Nedávno s ním dělal rozhovor Reflex a byly tam z té chalupy dokonce fotky.“

„To jsou radosti. Tak pojďte dál, pane doktore.“

Uvedl jsem ho a představil mu Lenku a Jana. Lenka se hned zeptala, jestli si s námi dá kafe, na což doktor Makovský odpověděl, že kafe nepije kvůli krevnímu tlaku, ale že má v aktovce lahvičku červeného kvůli krvinkám. Tudíž mu postačí pouhá sklenice, pokud možno nahoře mírně uzavřená, aby se v ní drželo buké.

Takové sklenice tu naštěstí Franta měl.

Než jsme pokračovali v rozhovoru (zatímco Jano četl článek v tom revolverovém plátku) zeptal se Makovský, jestli je slečna informovaná, protože přece jenom jde o věci…

„Pane doktore,“ řekl jsem mu, „slečnu Valešovou jako bych vzal do přísahy. Nejdřív jako svědka a potom jako externí zaměstnankyni agentury. Byla u toho, když si mě pan Hromádka najal, abych objasnil přepadení paní Trojanový, a od tý doby přispěla řadou myšlenek, který nejsou k zahození. Předpokládám, že panu Hromádkovi by její účast určitě nevadila.“

Jano se na mě podíval přes okraj novin a Lenka dělala, že se jí taková samozřejmost netýká.

„No dobře,“ kývl Makovský. „Já jen aby se pan Hromádka necítil… Chápete. Hm… Nejdřív bych rád slyšel, co se vlastně stalo, že mého klienta podezírají.“

„Já taky,“ řekl Jano. „Co je to za blbosti, že se filmovej režisér vrhá na nějaký herečky za bouřlivý noci? Že rovnou nenapsali, že přitom kokrhá.“

Trvalo mi skoro půlhodinu, než jsem jim podal vyčerpávající informaci. Makovský přitom ucucával svoje vínečko rudé, Lenka šla mýt nádobí a Jano mi jako vždycky nabídl spartu, kterou jsem jako vždycky odmítl s tím, že mě z nich bolí hlava. Jano stačil vykouřit tři, než jsem skončil.

„Musím do Jablonce,“ řekl Makovský. „Potřebuju si s klientem promluvit… Samozřejmě bych rád věděl, co podniknete vy; naše práce by neměla kolidovat.“

„Nedostal byste ho ven?“ zeptal jsem se.

„Myslíte na kauci? Těžko. On to dělá pražský Ditrich. Ten si to určitě posichroval, aby mu ho nepustili.“

„Já ho znám.“

„Tím líp. Pana Hromádku ven nedostanu, ale můžu se ho zeptat na všechno, co zajímá vás. Taky mu můžu vyřídit, co od něj potřebujete… Co peníze?“

„Mám od něj dva tisíce zálohy.“

„Ty můžete utratit za hodinu, pokud se naskytne nutnost. Zeptám pana Hromádky, co s tím.“

„Taky se zeptejte, jestli je pravda, že nezamykal chatu, když šel do restaurace v hotelu. Pak potřebuju jeho souhlas ke spolupráci s hoteliérem a nadlesním Hanouskem. Oba mi nabídli výpomoc, nemyslím jenom finanční – a já třeba v některým případě nebudu moct zachovat stoprocentní diskrétnost, pokud od nich budu opravdu něco potřebovat. Jo – a zeptejte se ho, jestli mu nebude vadit, když v jeho zájmu potopím Trojanovou.“

Doktor Makovský si to všecko pečlivě naťukal do malého notebooku.

„Myslíte, že Trojanová lhala?“ zeptal se. „Že si snad, nedej bože, to přepadení vymyslela?“

„Kdepak by se tam vzaly jeho stopy?“ řekl jsem.

„Nebyly od předešlého dne? Třeba tamtudy chodil?“

„Vůbec o tý cestě nevěděl.“

„To je sakramentská záležitost…“

„Jak by ne,“ řekl Jano. „Kór jestli některá z těch jeho stop přišlápla její.“

„To přece nemohly být jeho stopy.“

„Ale byly to jeho boty,“ na to Jano. „Ať už si je obul, kdo chtěl, pane doktore.“

„Ale kdo by to byl? A proč?“

„Jistá možnost se rýsuje,“ řekl jsem.

„No prosím. Nuže?!“

„Zatím ne,“ řekl jsem. „Je to opravdu jen možnost.“

Doktor Makovský pokrčil rameny. „Jak myslíte… Je to vaše práce. Pokud budou nějaké výsledky, jistě mě s nimi seznámíte včas. No… Teď bych snad měl vyrazit do toho Jablonce, jenom musím chvilku počkat, až se to víno vstřebá. Snad abych se trochu prošel po okolí.“

„Rád bych se tam svez s váma,“ řekl jsem. „Jestli vám to nevadí, sednu si za to sám.“

„To by šlo, aspoň se tolik nezdržím. Rád bych se ještě dnes vrátil do Prahy – musím se podívat, co s tím hloupým článkem… A taky bych rád mluvil s majorem Ditrichem. Ale k panu Hromádkovi vás se mnou nepustí.“

„Není třeba, mám v Jablonci jinou práci. Pak se někde sejdeme. Budete tak laskav a hodíte nás zpátky?“

„Pan Jano pojede s námi?“

„Ne. Slečna Valešová. Kolega pojede do Liberce. Klimešovým favoritem, protože jeho škodovka zlobí.“

Jano se zeptal, co bude dělat v Liberci.

„Sedneš si tam do denního baru v Pražský,“ řekl jsem. „Naproti číslu šedesát čtyři. V tom domě bydlí Trojanová. Potřebuju, abys našel chlápka, kterej má v tom baráku občas co dělat.“ Popsal jsem Indiána Čárlího. „Chci vědět, za kým tam chodí… Taky mě zajímá slečna, která se s ním slejzá v tom denním baru.“

„Taky Indiánka?“ zeptal se Jano.

Popsal jsem zubní laborantku s kroužkem v nose.

„Dobrý,“ kývl Jano. „Ten chlápek tam chodí denně?“

„Nemám šajna,“ řekl jsem popravdě.

Jano se ušklíbl. „No, to je dost zoufalý. Ale dejme tomu, že se tam ukážou. Sledovat ji nebo jeho?“

„S ním by asi bylo těžký pořízení. Lepší by bylo odchytit tu holku samotnou, až se někde rozejdou. Buď ji přesvědčíš, aby si s tebou udělala vejlet na Tamberk, nebo zajistíš, aby se někam nezašila, dokud si s ní nepromluvím. Jo – kdyby tady nikdo nebyl, až se vrátíš, budem nahoře v hotelu. Pokud ne, čekej tam v restauraci.“

„I kdybych přijel s ní?“

„Samozřejmě. Nejspíš to není žádná turistka. Do hotelu taky můžeš volat, kdyby něco hořelo. Buď mě seženou, nebo mi vyříděj vzkaz. Napiš si číslo. Jo – a tady máš klíčky od auta.“

Doktor Makovský sbíral aktovku a břinkovici a Lenka se běžela nahoru převléknout.

„Tak jo,“ řekl Jano. „Musíš mě představit panu Klimešovi. Myslíš, že mě taky zahrne mezi svý sponzorovaný strávníky?“

18

Než jsme vyjeli, zavolal jsem z hotelu kapitána Maška; řekl, že na Makovského počká, a že všechno zařídí.

Nato mi doktor navrhl, abych ho vysadil u Maška a jel po svých, pokud se pro něj za hodinu stavím. „Snad tam bude nějaká restaurace, kde bych počkal, kdybych s tím byl hotový dřív,“ dodal. „Kdyby se to protáhlo, počkáte tam vy.“

Pak se zabořil do kůže zadních sedadel svého BMW, pustil se do studování nějakých spisů, které vytáhl z aktovky, a na mně bylo, aby si s tou károu poradil. S Lenkou po boku jsem si připadal jako jeden z těch machrů z Němec, co vypadají na padesát, blbnou na čtyřicet a je jim sedmdesát. Lenka měla chuť se vyptávat, co si slibuju od sledování Indiána Čárlího a jeho saze, ale já to nějak zamluvil.

„Řeknete mu, že jste detektiv?“ zeptala se kousek před Jabloncem.

„Komu?“ řekl jsem. „Čárlímu?“

„Pasteříkovi. Copak nejedem za ním?“

„Já za ním jedu. Vy jedete nakupovat.“

Vzala si s sebou velkou nákupní kabelu, kterou vyštrachala ve Frantově skladišti rozmanitostí, a rozhodla se, že bude plnit funkci proviantního důstojníka, což jí ale nijak nebránilo v dalším fantazírování. „Moh byste třeba dělat, že sbíráte starý rádia nebo telefony,“ řekla. „Jenže byste jim musel rozumět.“

„To bych se dověděl leda to, za kolik se s nima dneska šmelí. A jestli je to tak, jak jste to vymyslela, paní Pasteříkovou určitě nezamordovali kvůli rádiu.“

Zastavil jsem u stánku s novinami. „Skočte mi tam pro dnešní regionální tisk, Lenko.“

Když se vrátila s výtiskem, řekl jsem jí, ať se podívá po zprávě o vraždě.

„Vyznáte se v Jablonci?“ zeptala se.

„Vůbec ne. V životě jsem tu nebyl.“

„Kde že má bejt to… Jak tam vezem pana doktora?“

Řekl jsem jí adresu, kterou mi nadiktoval Mašek.

„Tak támhle na těch světlech doleva. Je to někde tam.“

Tam někde to skutečně bylo a o pár čísel dál trčel do ulice neon restaurace. Zajel jsem se podívat, jestli mají otevřeno, na další křižovatce jsem obrátil a dojel k budově okresního oddělení policie ČR.

„Tak za hodinu nashle,“ řekl doktor a vystoupil.

Rozjel jsem se zpátky ke světlům.

„V novinách žádná adresa není,“ řekla Lenka. „Jenom čtyři řádky.

V sobotu 20. srpna byla nalezena v tamberském polesí osmadvacetiletá K. P., majitelka realitní firmy z Jablonce…“

„Janovská ulice,“ řekl jsem. „Číslo třicet sedm.“

Našel jsem si adresu včera večer v telefonním seznamu v Klimešově kanceláři.

„Aha. Tak to jedete blbě.“

„Ještě že vás mám.“

Navigovala mě doleva a doprava a kousek zpátky, až jsme vyjeli z centra a jeli po kolejích tramvaje, legračně úzkých a vedených vpravo od vozovky. Pak jsme u malého předměstského výčepu v nárožním domě zatočili do další ulice a v řadě jednopatrových domků našli číslo 37, s novou bílou fasádou a střechou ze zelených dánských šindelů. Ve vysoké zdi byla zavřená plechová vrata vjezdu pro automobily a před nimi byl na silnici nápis NEPARKOVAT. Taky to bylo v celé ulici jedno z mála míst, kde nestál nějaký vůz, jak už to bývá i ve městech mnohem menších, než je Praha.

„Proč nezastavíte?“ zeptala se Lenka. „Zrovna támhle někdo vyjíždí.“

„Nejdřív vás vysadím někde v centru,“ řekl jsem. „Nechtěla jste snad nakupovat? Dám vám peníze. Je v těch novinách křížovka?“

„Proč?“

„Abyste měla co dělat, kdybych se trochu zdržel.“

Dojel jsem na jakousi křižovatku, zahnul vpravo a jel zpátky do centra. Lenka se mračila, ale nehádala se.

Vysadil jsem ji u jedné cukrárny se stolečky na chodníku.

„Nechoďte daleko,“ řekl jsem jí. „Abych vás nemusel hledat. Vyzvednu si vás tady.“

„Kam bych chodila? Jenom támhle do potravin… Než se vrátíte, budu mít dávno nakoupíno. Máte nějaký speciální přání?“

„Co takhle vitamíny? Víte, že mi ta bláznivá holka od Armády spásy doporučila zeleninu.“

„A co mlíko?“

„Jasně. A bílej jogurt. Jo – a taky šunkovej salám. Ať se jde Veronika bodnout.“

„Prosím vás… Buďte opatrnej.“

„Dnešní dávku lehkomyslnosti už jsem vyčerpal, když jsem vás vzal s sebou.“

„Aspoň se nemusíte stydět s nákupní taškou.“

„Chodím s ní nakupovat celej život.“

„Furt pod pantoflem?“

„Furt svobodnej. Pozor na prošlou záruční dobu mléčnejch výrobků. A ať vám v uzenářství nepodstrčej starej salám.“

Bouchl jsem dvířky, objel blok a vrátil se do Janovské ulice, kde jsem vmáčkl mezi dvě škodovky kousek před číslem 37.

Mezi domovními dveřmi a vjezdem pro auta, uzavřeným sklápěcími plechovými vraty, byla připevněná mosazná firma: K. PASTEŘÍKOVÁ, realitní jednatelství.

O nějakém Pasteříkovi, který se vrtá ve starých rádiích, tam nebylo nic. Zato tam byl zvonek, tak jsem zazvonil.

Nic se nestalo.

Napadlo mě, že jsem tady zbytečně, protože zhroucený Pasteřík odjel někam k příbuzným, třeba do té vesnice k bráchovi.

Zazvonil jsem znova se stejným výsledkem.

Chvíli jsem čekal, a protože se mi nechtělo odjet s nepořízenou, odkráčel jsem kousek dál po úzkém chodníku, až jsem se dostal k proluce po nějakém stavení, nedávno zbořeném. Parcela byla jen tak halabala oplocená vlnitým plechem přivázaným drátem k železným sloupkům; nakoukl jsem škvírou a za tím úhorem plným cihlové drti jsem uviděl další plot. Vedl od zadního rohu vilky k přízemní budově, na jejíž ploché střeše trčely dva stožáry s anténním drátem na porculánových izolátorech. Pravděpodobně to byla Pasteříkova dílna, protože jsem tam kromě antény zahlédl taky pár lepenkových krabic převázaných provázky. Stály před dveřmi u otevřené zádi hnědé dodávky, jako by je byl Pasteřík právě odněkud přivezl a ještě neměl čas je uklidit.

Protože jsem nechtěl povykovat na ulici, našel jsem si jeden špatně přivázaný plech, odtáhl ho od sloupku a protáhl se dovnitř. Parcela asi taky patřila Pasteříkovým, dva díly plotu chyběly a vedly tamtudy koleje, jako by tu někdo jezdil kolečkem z jednoho pozemku na druhý.

Potom jsem si všiml úhledné hraničky očištěných starých cihel u rohu domu, míchačky na beton a pytlů s cementem pod dehtovou lepenkou. Část prázdné parcely vypadala jako nově vybetonovaná pro základy něčeho, co se tam má stavět, a na čerstvém betonu ležela prkna, aby se nepoškodil.

Došel jsem po nich až k těm škatulím, když se dveře přízemní budovy otevřely a ven vykráčela další krabice, nad kterou nahoře trčela hlava.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

„Eh… Dobrý den.“

„Vy jste pan Pasteřík?“

„Kdo bych měl bejt?“ zaskuhral ten člověk za škatulí. „A kdo jste vy, pane? Pánbu ví, že nic nepotřebuju. Jak jste se sem sakra dostal?“

„Upřímnou soustrast, pane Pasteřík,“ řekl jsem, „nerad vás obtěžuju, ale musím s váma mluvit o vaší manželce. Vyšetřuju to.“

„Policie?“

„Povídám, že to vyšetřuju.“

„Jste od policie, nebo ne?“

„Ne. Jsem od soukromý bezpečnostní agentury. Vaše paní s náma nedávno jednala.“

Střelil jsem od boku, protože na tom, že o záležitostech svojí ženy toho ví Pasteřík jen málo, mohlo být něco pravdy.

„Tak to jo.“ Konečně postavil krabici na zem. Jak se s ní sehnul, vykutálelo se z ní sluchátko telefonu, jaké měli Mach a Šebestová. Sebral jsem ho.

Pasteřík mě překvapil. Očekával jsem něco jako ševce z Pyšné princezny. Chlap, který mi vyškubl sluchátko a mrskl s ním zpátky do škatule, neměřil o nic míň než já a koukal jako kakabus.

Nedovedl jsem si představit, jak se hroutí při identifikaci mrtvoly.

„O čem že jste jednali?“ řekl tím svým skuhravým hlasem. „Žena mi o žádný agentuře nic neříkala.“

„Pražská firma Discret,“ řekl jsem, „Fink. Můžu dál?“

„Tak pojďte. Tady mám dílnu, víte? Opravuju ty starý rádia a tak… Ale vy to asi víte od manželky. Lidi si na to dneska potrpěj. Zrovna tu mám jednoho zájemce o tyhlety… věci. On má zase svý kunčofty. Tak, tady je to.“

Byly tam hromady psacích strojů, rozhlasových přijímačů prehistorických tvarů, telefonů a tak dále. Potom dva pracovní stoly, stojanová vrtačka, malý hodinářský soustruh a v policích, které se táhly po všech stěnách, množství označených krabic a krabiček se součástkami. Na jednom z pracovních stolů stálo rádio bez skřínky a vedle leželo klubko drátů, pár lamp a páječka.

Všechno tu bylo až úzkostlivě čisté jako v laboratoři, kde se pracuje s izotopy, kulturami cholerových bacilů a šutráky z Marsu. Na podlaze bylo linoleum, ze kterého by se dalo jíst.

Ušmudlaný byl jenom Pasteřík.

Překvapilo mě, že zájemce o stará rádia, který na podlaze zavazoval špagátem další krabici, je Asiat.

„To je pan…“ Pasteřík se ušklíbl. „Víte, já si ty jejich jména stejně nepamatuju. Ale ono je to jedno, jen když platěj v tvrdejch.“

Kývl jsem na zubícího se Asijce a řekl: „Ota Fink.“

Moje jméno se mu nejspíš líbilo, protože znělo orientálně. Taky něco zacvrlikal. „Tak vy teda kupujete starý rádia,“ já na to.

„The old broadcasting business, yes?“

„Yes,“ řekl a radostně přikývl. „Okej.“

„Nechte ho,“ na to Pasteřík. „Stejně vám nerozumí.“

„Je to Vietnamec?“

„Číňan.“

„Jak se s ním dorozumíváte vy?“

„Většinou rukama. Ceny mu napíšu.“

„To se mu asi moc dobře neobchoduje, když se nedomluví.“

„Však on si poradí. Hlavně že je dobrej zákazník, nakupuje ve velkým. Tak co jste mi teda chtěl?“

„Určitě nerozumí?“

„Samozřejmě že ne. Je to Číňan jak poleno.“

„Víte, pane Pasteřík,“ řekl jsem, „nám se nelíbí, že se taková věc stala našemu potenciálnímu klientovi. Proto jsem za váma přijel.“

„A co od vás teda žena chtěla? Měli jste ji hlídat?“

„To nemůžu najisto říct. Spojila se s náma, ale k jednání nedošlo. Dověděli jsme se, co se stalo, vlastně náhodou. Bylo to v novinách dneska ráno… Kolega si toho všimnul. Povídá: Jestlipak to není ta paní, co s náma měla rozdělanej kšeft? Hned mi bylo jasný, že jo. Tak jsem skočil do auťáku a máte mě tady.“

„No jo, a co já s tím? I kdybych věřil, že jste chytřejší než poldové, stejně na to nemám, abych vás platil.“

„Copak jste neměli s manželkou společný konto?“

„Ale jo… To měli. A co?“

„Už nemáte?“

Podíval se na mě šejdrem a mlčel.

„Nebo snad něco chybí?“ zeptal jsem se.

„Proč by mělo něco chybět?“

„Vaše paní přece obchodovala s realitama… Neříkejte, že nevydělávala.“

„Jo… To ona teda vydělávala.“

„Něco nám naznačila, že prej někdo…“

„A kdo jako?“

„Třeba ten, před kterým jsme ji měli hlídat.“

„Vy jste ji měli hlídat?“

„Vždyť si to myslíte sám.“

„Já si nic nemyslím.“

Byl to prapodivný rozhovor a čím dál mi Pasteřík takhle uhýbal, tím víc jsem větřil neplechu. Kromě neplechy jsem cítil něco jako spáleninu a možná i benzin.

Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost.

„Co vám to tady smrdí?“ zeptal jsem se. „Snad vám tu nehořelo, pane Pasteřík?“

„To je od letování.“

„Jako kdybych cejtil benzin.“

„Kdepak. To je kyselina.“

Choval jsem se jako úplný blbec. Mohlo mě trknout, že ten chlápek nemůže být Pasteřík. Netrklo mě nic, vyptával jsem se dál a pustil z merku Číňana, který se nenápadně odšoural někam dozadu.

Se štěstím jsem si všiml, jak ten velký zamračený chlap, kterého jsem považoval za Pasteříka, pomaloučku polehoučku bere do ruky pravěkou klempířskou kulmu.

V okamžiku, kdy ji prudce zvedl nad hlavu, jsem odskočil dozadu a přitom hmátl za bundu po pistoli.

Nepočítal jsem s Číňanem; najednou jsem měl kolem krku ten jeho zatracený špagát; jenže syn Nebeské říše zase nečekal, že skočím pozadu směrem k němu, a jak jsem do něj vrazil, jeden konec mu vypadl z ruky. To už jsem odjišťoval waltra, a protože na mě byli dva, vystřelil jsem do stropu. Číňanovi se snesla na hlavu závěj vápenné omítky.

„Kulvachlap,“ zařval, „kulvachlap!“

Jednou rukou si vytíral vápno ze svých šikmých očí a druhou přitom mával nad hlavou špagátem, jako by mě chtěl chytit do lasa.

„Já ti dám kulvachlap,“ zahulákal jsem na něj. „Okamžitě to zahoď!“

Poskakoval v tom vápenném blizardu a dělal, že nerozumí. Neměl jsem čas zdržovat se s ním, protože se na mě hrnul ten s kulmou.

Praštil jsem Číňana pistolí do zubů a zařval na jeho kámoše, aby tu věc pustil na zem, nebo střelím podruhé, a to sice jemu do kolena.

Zahodil kulmu a houkl na Číňana: „Padáme!“

Číňanovi to nebylo třeba říkat dvakrát, ať už rozuměl česky nebo ne. Byl venku ze dveří jedna dvě a jeho větší kámoš vteřinu po něm, div nevyrazili futro. Slyšel jsem, jak dupou po prknech na čerstvém betonu.

Když jsem ke dveřím dorazil já, sotva jsem zahlédl záda toho většího chlapa, jak se prodírají plechovým plotem vedlejší parcely. Střílet jsem po nich nesměl. Je to nesmysl, ale je to tak. Jako soukromý detektiv mám právo nosit zbraň, ale vystřelit z ní můžu leda tehdy, když někdo střílí po mně.

Rozhlédl jsem se po dvoře.

Přímo proti mně pár metrů za dodávkou byla plechová vrata, která jsem už znal z venkovní strany, a zadní fronta domu se dvěma okny a otevřenými dveřmi.

Nakoukl jsem do té špatně zavřené krabice, ze které předtím vypadlo telefonní sluchátko. Byl tam celý telefon a pod ním něco jako silonový pytel. Píchl jsem do něj prstem a zdálo se mi, že je plný hadrů.

Přesunul jsem se k otevřeným dveřím domu a zavolal: „Haló, je někdo doma?“

Jak jsem předpokládal, nikdo mi neodpověděl.

Vešel jsem dovnitř a krátkou chodbou prošel domem.

Dveře na ulici byly zamčené, ale klíče vězely v zámku.

Nechal jsem je tam a rukou v kapesníku jsem vzal za nejbližší kliku.

Tak jsem postupně nakoukl do kuchyně s moderní kuchyňskou linkou, na kterou stačí naházet suroviny a jen si počkat, až vypadne hotový oběd, a do obývacího pokoje s perským kobercem, sedací soupravou, na jejíž potahy padlo stádo tygrů, krbem obloženým černými pravoúhlými kachlíky a s barpultem, za kterým chyběl jen černý barman v bílém saku; kupodivu taky chyběl televizor, který evidentně stával v mahagonové obývací stěně poměrně nedávno, protože televizní program pohozený na stolku sedací soupravy byl z minulého týdne.

Nakonec jsem si omrkl skromnou koupelničku se zrcadlovou stěnou, bílým chlupatým kobercem a oválným bazénem z růžových kachlíků s pozlacenými kohoutky.

Potom jsem vyšlápl schody potažené kovralem a prohlédl si ještě ložnici s pompadourskou postelí a růžovými tapetami, pracovnu se švédským kancelářským nábytkem, ve které jsem se marně pídil po nějakém tom počítači nebo aspoň elektronické kalkulačce, a když už jsem se do toho dal, prozkoumal jsem taky klozet s růžovou mísou, dalším bílým kobercem a pozlacenou pákou splachovače.

Nikde jediná stopa po nějakém obrazu nebo knize. Jenom v obývacím pokoji pod kouřově nazlátlou skleněnou deskou konferenčního stolku jsem zahlédl barevné obálky Koktejlu a Reader’s Digestu.

Vrátil jsem se na dvůr a podíval se do útrob dodávky.

Byly tam další krabice, tak jsem se natáhl a do jedné nahlédl shora. Jak by ne, Hewlett-Packard, nespíš laserová tiskárna. Do ostatních škatulí jsem neviděl, ale jejich rozměry odpovídaly předmětům, které jsem v domě postrádal.

Vedle dílny byla garáž pro dva vozy. Uvnitř nebyl ani jeden a kromě obvyklého garážového haraburdí tam nebylo nic, co by stálo za zmínku.

Ještě jednou jsem zašel do Pasteříkovy dílny.

Pořád jsem cítil ten divný slabý zápach a pustil jsem se podle dlouhého ponku dozadu, kde prostor uzavíral závěs mezi bytelnou skříní a bokem vysokého regálu plného krabiček s roztříděnými součástkami. Závěs sahal až k podlaze a nahoře u stropu byl navlečený na vodorovné tyči. Když jsem ho trochu poodhrnul, nejdřív jsem si na podlaze všiml něčeho, co připomínalo černého hada, který v jednom místě najednou zhnědl a zmizel mezi několika kanystry z umělé hmoty. Protože v tom koutě bylo značné šero, trhl jsem závěsem a odtáhl ho stranou asi o metr.

Švec z Pyšné princezny seděl naproti mně ve starém čalouněném křesle, kde si nejspíš občas dával dvacet.

Jeho tvář vypadala jako maska obzvlášť hnusné příšery z podřadného amerického hororu a na podlaze u jeho nohou ležela brokovnice.

19

Vycouval jsem z dílny, proplížil se dírou a uháněl rovnou k tomu výčepu na rohu. Tam jsem si nejdřív dal panáka a teprv potom jsem se sháněl po telefonu. Měli ho v kuchyni a po chvilce dohadování s nerudnou bábou nad kotlem guláše a protivnou telefonistkou na okresním oddělení policie jsem dostal na drát kapitána Maška.

„Fink,“ řekl jsem mu. „Byl jsem u Pasteříků. Nachytal jsem tam dva chlapy při vloupačce. Utekli. Taky je tam jedna mrtvola, možná Pasteřík. Koupil to z brokovnice.“

„Sakra práce,“ na to kapitán Mašek. „Voláte od nich?“

„Z výčepu na rohu Janovský ulice,“ řekl jsem. „Než sem přijedete, budu zpátky před barákem.“

„Jsme tam hned,“ řekl a zavěsil.

Vrátil jsem se k číslu 37. Pár minut nato se zdálky ozvalo houkání sirén.

Nejdřív přijel Mašek, který přivezl i doktora Makovského, a hned po něm ambulance rychlé záchranné služby.

„Je zamčeno,“ řekl jsem Maškovi. „Klíče jsou zevnitř. Musíte zadem, přes tu vedlejší parcelu. V plotě je díra. Mrtvola je v tý zadní přístavbě za závěsem.“

„Máte tu vůz…?“ na to Mašek. „Tak v něm počkejte tuhle s panem doktorem,“ řekl a postrčil ke mně Makovského, který se tu ve svém secesním turistickém kostýmu vyjímal jako dřevěný Skot uprchlý z kolotoče.

Jako právníka ho policejní hemžení z míry nevyvedlo. Usadil se vedle mě, zabouchl dvířka a zeptal se: „Budete potřebovat advokáta, pane kolego?“

„Nejspíš ne,“ řekl jsem. „Ale pro všechny případy mi můžete říct, jak jste pořídil u pana Hromádky.“

Viděl jsem, jak se Mašek domlouvá s doktorem ze sanitky, zatímco poručík, kterého jsem si pamatoval ze soboty, šel ještě s jedním drsoňem k děravému plotu. Minutu nebo dvě nato se domovní dveře otevřely a kapitán s doktorem a dvěma saniťáky s nosítky vešli dovnitř. Za nimi poskakovala nohatá sestřička se záhadným přístrojem v náručí.

„Copak, nějaký kolaps?“ řekl Makovský.

„Totální,“ řekl jsem. „Pan Hromádka je na tom jistě po všech stránkách líp. Vzkazuje mi něco?“

„Mám klíče od chaty a jeho písemný souhlas k použití peněz, které tam jsou, na financování vaší práce. Jinak se vším souhlasí. Požádal mě, abych vám doslovně tlumočil, že je na tom momentálně jako Mužák ve dveřích. Prý už budete vědět.“

„Má vztek, že nemůže dělat na tom scénáři. Co ty peníze v chatě, má tam snad prasátko?“

„V nějakém kabátě za dveřmi by mělo být asi osm tisíc. Co se tady vlastně stalo?“

Krátce jsem mu to vylíčil; naturalistické detaily jsem vynechal.

„Chcete říct, že je ten člověk po smrti?“ zeptal se.

„Nic mrtvějšího jsem neviděl.“

„Můžete se mýlit,“ řekl Makovský.

„Nemůžu,“ řekl jsem. „Leda že bych věřil na bezhlavýho muže.“

Taky jsem se nemýlil. Saniťáci se sestřičkou jen tak lážoplážo vykráčeli ze dveří, hodili nosítka do vozu a jeden saniťák vlezl za nimi. „Hopla,“ řekl sestřičce a vytáhl ji za ruku nahoru i s její zbytečnou aparaturou. Druhý nastoupil do kabiny, usadil se u volantu a narovnal si pod zadkem zmačkaný plášť. Zatímco ti dva vzadu se něčemu pochechtávali, vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Vypadá to, že jste měl pravdu,“ řekl Makovský.

Vtom se v domovních dveřích objevil polda a zakýval na mě.

Vystoupil jsem a šel k němu. „Máte jít za kapitánem,“ řekl.

„Chodbou dozadu na dvorek.“

Na dvorku mě další z Maškových úderníků nasměroval do dílny.

Uvnitř byl jenom kapitán, doktor a za závěsem mrtvola. Byl jsem rád, že je právě tam.

„Zavolal jsem posilu,“ řekl Mašek. „Uzavírám pár bloků. Za chvíli tu bude pes… To je doktor Grégr z pohotovosti. Pan Fink, soukromej vyšetřovatel.“

Zatímco jsme si s doktorem potřásali rukama, zabýval se Mašek vysílačkou. „Pane Fink,“ řekl mi, „byl byste tak laskav a nadiktoval tuhle popis těch dvou? Ten knoflík držte zmáčknutej… Díky.“

Vzal jsem od něj přístroj a někomu mlčky naslouchajícímu jsem nadiktoval, co jsem si pamatoval, včetně vápna na Číňanově saku.

Když jsem vysílačku vrátil, kapitán do ní ještě chvíli mluvil.

„Ošklivá sebevražda,“ řekl mi doktor Grégr.

„Proč myslíte, že to je sebevražda?“

Pokrčil rameny. „Nejsem kriminalista. Co bych si měl myslet? Nešťastná náhoda? Nebo dokonce vražda? Ale to by tu zbraň snad vrah odnesl, ne?“

„Pravděpodobně.“

„Poslyšte… Myslíte, že tady jsem k něčemu?“

„To vám řekne kapitán.“

„Já k tomu nemám nic víc, než že s takovýmhle rozsáhlým zraněním byla smrt okamžitá. Na to nepotřebujete doktora, abyste to poznal.“

„Kdy se to asi stalo?“

„Podle ztuhlosti to může být šest až osm hodin. Třeba i víc. Nejsem soudní lékař. Ale řekl bych, že tady takhle sedí od pozdních nočních hodin.“

„Známky násilí?“

„Prosím vás… Jaképak známky násilí? Copak vám tohle nestačí?!“

Mašek dotelefonoval. „Pane doktore,“ řekl, „můžete tu počkat na doktora Fialu? Volal jsem ho. Rád bych, abyste to s ním konzultoval.“

„Panebože, co je na tom ke konzultování, pane kapitáne? Ten člověk prostě vzal brokovnici, nejspíš si strčil hlaveň do úst a zmáčkl spoušť… Nebo snad obě najednou. Co ještě chcete? To se hlava rozprskne jak meloun. Je to drastické, ale ten člověk se určitě netrápil. Na tom, jak bude po smrti vypadat, mu asi nezáleželo. Víte, kdo to byl?“

„Manžel té zavražděné z Tamberku,“ řekl Mašek.

„Myslíte tu – bestiální vraždu? Jak o tom dneska psali v novinách?“

„Ano, tu. Kamila Pasteříková, podnikatelka.“

„Takže ze zoufalství… Chudák, asi na ni byl hodně citově vázaný.“

U dveří se ozvaly hlasy. Dorazili další Maškovi muži, mezi nimi taky doktor, kterého jsem znal od soboty.

„Počkáte na mě venku, pane Fink?“ zeptal se kapitán. „Rád bych to s váma sepsal.“

„Jo, počkám. Co Makovský?“

„Já ho nepotřebuju.“

„Může odjet do Prahy?“

„Pro mě za mě…“

„Tak já počkám před domem,“ řekl jsem. A když mě vyprovázel ke dveřím, zeptal jsem se: „Co to bylo na tý podlaze hned za závěsem? U těch kanystrů?“

„Doutnák,“ řekl. „Někdo ho zapálil… a někdo ho zase uhasil. V kanystrech je benzin, asi přinesenej z garáže.“

Nechal jsem ho v tom a šel.

20

„Tak co vy na to?“ zeptal se mě kapitán Mašek, když jsme kolem poledního v jeho kanceláři skončili s nutnou byrokracií.

„Co bylo v těch všech škatulích?“ řekl jsem.

„Ve škatulích? No… V domě sebrali počítač, tiskárnu, televizor… a v dílně všelijaký hejblátka. Telefony, nějaký vzácnější rádio… Jedny dost cenný pendlovky, secesní stolní lampu s mušlí a nymfou, dvoje kapesní šafhausenky, stříbrnej stolní kalamář se soškou lva… a tak dále. Taky tam byl nějakej porcelán zabalenej do hadrů. Když se to všecko sečte, je toho při dnešních cenách za dobrejch pár set tisíc.“

„Ty starožitnosti – nejsou kradený?“

„To zatím nemůžu říct. Ale mohly by bejt… Vypadá to trochu jako kolekce, všecko kolem roku devatenáct set.“

„Možná některý muzeum nebo soukromá sbírka.“

„Nebo zámek. Uvidíme. Proč myslíte, že to nepatřilo Pasteříkovi?“

„Napadlo mě, jestli Pasteřík nebyl překupník.“

„Na základě čeho vás to napadlo?“

„Ti dva chlapi… Třeba od něj to kradený zboží kupovali a zprostředkovávali další prodej. Nebo to naopak byli dodavatelé, který mu to nosili. Ať to bylo tak nebo tak, pokud s ním měli sjednanou schůzku a na zazvonění neotvíral, udělali to samý co já. Vlezli tam zadem, odemkli si dílnu šperhákem a našli tam mrtvolu. Někdo jinej by honem koukal zmizet, jenže oni věděli o tom zboží. Tak si nejspíš řekli, že to nacpou do krabic, krabice do tý jeho dvanáctsettrojky a ukradnou to i s autem.

Počítám, že klíčky našli, ale i kdyby ne, jistě by si se startérem poradili. A protože v dílně našli klíče od domu, přibrali i tu elektroniku. Šperky nebo peníze jste nenašli?“

„Jenom trezor ve zdi. Odemčenej a až na nějaký papíry prázdnej.“

„Pokud tam něco bylo, odnesli to v kapsách.“

„Vůbec nepočítáte s tím, že Pasteříka zastřelili?“

„Ne. To by přece ten doutnák nebyl uhašenej v půlce, ale spíš připravenej k použití. Jestli se Pasteřík nezastřelil sám, nezastřelili ho ani ti dva.“

„Máte pravdu. Musel tam bejt někdo před nima a myslet si, že se zbaví stop, když barák s mrtvolou podpálí. Potřeboval bejt daleko, až to začne hořet a někdo udělá poplach. Jenže to nebyl žádnej pyrotechnik.“

„Jakej doutnák to vlastně byl?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě zpod obočí a sáhl po svém čibuku, který si už delší dobu pečlivě cpal tabákem z plechovky. „Ucpávka do oken,“ zabručel. „Takovej starej typ, něco jako textilní trubice vyplněná vatou. Posypal ji prachem z patrony, jeden konec zastrčil do flašky od piva s trochou benzinu, kterou postavil mezi ty plný kanystry, a druhej zapálil. Jenže si nevšimnul, že v tý vatě vevnitř je na jednom místě mezera. Ne moc velká, aby se to zvenčí poznalo, ale stačila, aby doutnák zhasnul, dřív než k němu z opačný strany prosák benzin.“

„To moh udělat i Pasteřík.“

„Jistě,“ kývl Mašek, „taky to beru v úvahu. Zapálil, zastřelil se… Když to zhaslo, už byl v pánu.“

„Jeden můj starej známej policajt říkával, že předčasný závěry jsou pro kriminalistu zhouba,“ řekl jsem. „Řídil jsem se tím a nikdy jsem toho nelitoval. Radši počkejte, až chytíte ty dva – pokud je chytíte.“

„Myslím, že je najdem brzy, a pokud zůstanou pohromadě, ještě dřív. Zatáhli jsme to tam a hledáme dům od domu. Taky máme velice slušný otisky a stopy bot z tý parcely. Ale já vás asi zbytečně zdržuju.“

„Když už mluvíme o stopách,“ řekl jsem, „co jste našli na podrážkách těch Hromádkovejch botasek?“

„Nějaký to bláto.“

„Zaměřili jste se i na mikrostopy?“

„Nebylo proč. Odlitky s botama souhlasily na fous.“

„Mohli byste pro mě něco udělat?“

„Jestli to nespěchá. Teď je v terénu všecko, co má ruce a nohy, a zejtra tu máme nanovo majora Ditricha. Co byste potřeboval?“

„Mikroskopickej rozbor všeho, co bylo na těch podrážkách. Hlavně ve skulinách, prasklinách a tak. Pokud jste to nevyhodili.“

„Ale ne, technik to určitě má v označeným sáčku.“

„Tak ať mi ten rozbor udělá.“

„Co má hledat?“

„To vám neřeknu. Ať mi prostě napíše seznam všeho materiálu, kterej z těch podrážek vyšťoural.“

„Co z toho chcete vykoumat?“

„Možná nic. Ale škoda to nezkusit.“

„Jestli už se technik vrátil, zařídím to hned. Počkáte si na to? Ale vy asi spěcháte.“

„Naproti v hospodě na mě čeká Makovský. Ať mi to ten váš technik brnkne do hotelu na Tamberku. Kdybych tam nebyl, ať mi nechá vzkaz, kam mu mám zavolat.“

Rozloučili jsme se a já se dal do klusu. V restauraci na mě totiž nečekal jen Makovský, ale taky chudinka Lenka, kterou jsme před dvěma hodinami sebrali u cukrárny i s její narvanou nákupní taškou. Neměl jsem čas jí něco vyprávět a tak jsem nechal na Makovském, ať jí řekne, co uzná za vhodné. Jenže práskaný advokát považoval za moudřejší nechat to na mě a předstíral, že nic neví.

Sotva jsme se usadili v doktorově bavoráku, já s Lenkou vzadu a doktor u volantu, vybafla na mě: „Co se stalo u Pasteříků?“

„Věděl jsem, proč vás tam s sebou neberu,“ řekl jsem. „Přistih jsem tam nepravýho Pasteříka a pravýho Číňana. Že je Pasteřík falešnej, jsem odhalil, když na mě vytasil kulmu. Žluťoch mě zase chtěl zardousit špagátem. Asi by se vám to líbilo, skočil po mně jak thugskej škrtič a má věrná pistole hovořila: prásk, prásk, prásk.“

„Bože… Střílelo se?“

„Jenom já.“

„Oni nestříleli?“ Jako by jí to mrzelo.

„Neměli z čeho,“ řekl jsem.

„Co tam dělali?“

„Loupili, Elvíro.“

Nechala Elvíru bez povšimnutí a řekla: „To teda ale pěkně narazili, že jo?“

„No, kdybych si bejval včas nevšim, že ten větší hmatá po tý kulmě… Praštil jsem Číňana pistolí do zubů a vystřelil do stropu. Potom už jenom koukali, kde nechal tesař díru. Nemohli vědět, jestli nebudu střílet dál.“

„Jenom pro přesnost,“ řekl Makovský od volantu. „Co je to kulma?“

„Historickej nástroj na letování,“ řekl jsem. „Je to kus zašpičatělýho měděnýho hranolu a má to držadlo asi jako pohrabáč.“

„A co ten mrtvý, dověděl jste se něco bližšího?“

„Nic. Jak jsem říkal. Brokovnice.“

„Cože?“ řekla Lenka. „Mrtvej? Jaká brokovnice?“

„Nebuďte zvědavá.“

„Proč byste mi to nemoh říct? Co je na tom tajnýho?“

„Tajnýho nic,“ řekl jsem.

Makovský řekl přes rameno: „Přece jenom je to na mě trochu silné. Víte, já nedělám kriminální věci…“

„Zato já je dělám furt,“ řekl jsem.

21

Protože jsem po odjezdu doktora Makovského v penziónu neměl stání, sebral jsem Lenku a šli jsme na oběd do hotelu. Jano nevolal a Klimeš tam nebyl, jen vrchní Škach, ale už od včerejška byl náležitě poučen. Prostřel nám v salónku, kde kromě nás a smrků za oknem byly jen holé stoly s obrácenými židlemi. „Pan Klimeš jel do Liberce,“ oznámil nám. „Říkal, že se vrátí kolem šestý, kdybyste ho snad sháněli. Polévka je buď hovězí vývar s nudlema nebo ragú. Jinak vídeňskej šnicl s čerstvým francouzským salátem, jestli můžu doporučit.“

Mezi vývarem a šniclem se mě Lenka zeptala, jestli to bylo u Pasteříků hodně zlé, když jí to nechci říct. „Násilná smrt je zlá vždycky,“ řekl jsem. „Když si pomyslím, že trávím dovolenou tváří v tvář s mrtvolama… Až na to, že žádný tváře nemaj, pokud vůbec maj hlavu. Příště vás vezmu s sebou, abyste si to taky užila.“

Povzdychla si a začala si hrát s vidličkou, až jí konečně upadla na podlahu. „Nezlobte se, Lenko,“ řekl jsem. „Předtím jsme si jen hráli, ale teď pracuju. Byl bych radši, kdybyste u toho nebyla. Co by tomu řekla vaše maminka, kdyby vás tu viděla?“

„Maminka by plakala a tatínek by mi nařezal.“

„Já to myslím vážně.“

„Prosím vás… Dejte s tím pokoj.“

Situaci zachránil vrchní s řízky a francouzským salátem. Byl jsem asi v půlce talíře, když se vrátil a řekl, že mě volá nějaký pan Brož, a že od šéfa obdržel pokyny v tom smyslu, aby v podobném případě přepojil hovor do jeho kanceláře a odemkl mi ji. Nemohl jsem si vzpomenout na žádného Brože, ale když jsem se mu představil do telefonu, řekl, že volá na rozkaz kapitána Maška.

„Aha – vy jste ten technik,“ řekl jsem.

„Ano. Podíval jsem se na ten materiál,“ řekl. „Není to teda expertiza jako z pražskýho Kriminalistickýho ústavu, ale něco přece jenom… Chtěl jste, abych to probral a určil, co všechno v tom je; na to moje technika jakžtakž stačí, pokud zrovna nechcete spočítat a označit molekuly. Chcete si to napsat?“

Sebral jsem na stole propisku a ze stolku pod psacím strojem vytáhl list papíru. „Můžete.“

„Za prvé písek a jíl,“ diktoval Brož. „Toho je tam devadesát procent, ale stejně toho není ani kávová lžička. Potom vápno. Nějaký blíže neurčitelný částice, snad kal prosáklej olejem. Čtyři milimetry bavlněnýho vlákna. Zvířecí chlup, možná kočka. Travní semeno. Trus, pravděpodobně ptačí. Máte to…? Jo… Tak dál: Sádra. Vlas. Osten… Nediktuju moc rychle?“

„Sádra, vlas,“ opakoval jsem. „Co že to bylo dál?“

„Osten rostlinnýho původu, nejspíš z lopuchu. Řádově milimetrovej kousek suchýho listu, snad buk. Jedna muší noha. To je všecko.“

„Není vás tady škoda?“ řekl jsem.

Zasmál se. „Tyhle věci dělám málokdy a stejně je to jen hrubá expertiza. Například jsem neurčil složení toho kalu.“

„Co ta sádra?“

„Ztvrdlá. Nepatrnej úlomek.“

„Nedostala se tam, třeba když jste porovnávali podrážku s odlitkem stopy?“

„V žádným případě. Za prvé by to byl do nebe volající šlendrián a za druhé to není sádra, jakou používáme.“

„To jste určil hrubou expertizou?“

„Naše sádra je našedlá a tahle je růžová.“

„Kde se používá růžová sádra?“

Věděl jsem, kde se používá. Párkrát ji už použili i na mě. Chtěl jsem to jenom slyšet od někoho jiného.

„Třeba v dentální praxi,“ řekl Brož. „Na odlitky chrupu. Možná byl v těch botách u zubaře.“

„Tak vám děkuju.“

„Není zač. Bylo vám to k něčemu?“

„Snad jo,“ řekl jsem. „Ještě jednou díky.“

Šel jsem dojíst svůj vystydlý řízek a zjistil jsem, že je pryč i s talířem. Než jsem se stačil zeptal, kam se poděl, objevil se pan Škach a přinesl mi čerstvý.

„Vaše péče mě dojímá,“ řekl jsem mu.

„Co račte k pití, pane?“ odvětil ten vzorný jídlonoš.

„Minerálku.“

Lenka už před sebou měla kolu.

Měl jsem v sobě polovinu dalšího řízku, když se objevil vrchní s minerálkou a řekl s omluvným úsměvem, že mě volá pan Jano, a že to spěchá.

„Další šnicl už mi nenoste,“ já na to. „Měl jsem dvě půlky, což dělá jeden celej.“

Šel jsem znova do hoteliérovy kanceláře.

„Mám toho chlápka,“ řekl Jano, když jsem se ohlásil.

„Kde je? Neměl by ti zdrhnout.“

„Nezdrhne. Volám z toho šnekbaru… Před pěti minutama vlez naproti do baráku. Co mám dělat, až vyleze?“

„Nespusť ho z očí. V tom baráku se chvíli zdrží a pak nejspíš přijde do toho baru a nějakej čásek tam posedí. Možná za ním přijde i ta slečna. Nebo z toho baráku nevyleze. Můžu tam bejt za půl hodiny.“

„Co šílíš? Třeba už budem oba pryč.“

„Když vás nezastihnu, počkám tam. Zavolej, když bude odkud. Kdyby přišel do baru, než přijedu, dej si pozor, ať nejdeš na záchod, až si poručí baštu na hodinu přežvykování. Kupuje si to s sebou, a než by ses vrátil, byl by pryč… Pokud tam budete oba, nebudu se k tobě hlásit. Moh by si mě pamatovat. Pověs se na něj, až vypadne. Budu někde za tebou.“

„Čím přijedeš? Chceš se mi vloupat do škodovky?“

„Seženu si něco, čemu neblbne termostat.“

„Kamaráde,“ řekl Jano, „hlavně ať neblbne řidič.“

Šel jsem za Škachem a zeptal se, jestli mu šéf dal taky nějaké pokyny ohledně vozového parku. „Pan Klimeš,“ na to vrchní, „sice o autech nic neříkal, ale protože vám mám všemožně vyjít vstříc… Co račte?“

„Potřebuju se dostat do Liberce. Pan Klimeš mi půjčil favorita, jenže tím jezdí kolega – a jeho škodovka je nespolehlivá, i kdybych od ní měl klíče.“

Vrchní se podíval na hodinky. „Teprv půl třetí,“ řekl. „Šéf přijede v šest… Na dvoře stojí ta dodávka a klíčky jsou u pana Klimeše v šuplíku. Jestli to pro vás není nepohodlný –“

Šel jsem za Lenkou, která se v salónku chmuřila nad prázdnou sklenicí.

„Tuhle máte klíče a vraťte se do penziónu,“ řekl jsem jí. „Nikomu nebudete otevírat, dokud se nepřesvědčíte, kdo to je. Pokud by to byl někdo, koho neznáte, neotvírejte, ani kdyby byl uniformovanej. Nechci slyšet nic o nějakejch kozlátkách, protože to bych vás musel seřezat místo tatínka. Jasný? Možná přijedem až někdy v noci, a protože máme jen jedny klíče a kolem baráku je tma, posviťte si na nás napřed baterkou. Nejlíp zeshora z okna, jo?“

„Co takhle nějaký heslo?“ řekla.

„Já vám ho neřek? Heslo je Čándrasékhár. Jenom to proboha nezapomeňte.“

„Hlavně to nezapomeňte vy, protože se jinak nedostanete do baráku.“

Řekl jsem si, že je to správná holka, a že je škoda, že se nejmenuje Elvíra.

22

Mitsubishi L 300 mělo podivnou zalomenou šaltpáku pod volantem, takže jsem si chvíli pletl rychlosti. V Liberci jsem zase zmatkoval v jednosměrkách, dokud jsem nenašel hlídané parkoviště. Nebylo nejlacinější, ale díky osmi tisícům, které mi předal doktor Makovský, když je vyhrabal asi ze třech kapes kabátu v Hromádkově předsíni, jsem si mohl takový nepředvídaný výdaj dovolit.

Ve snack baru jsem byl za pětatřicet minut, ale nebyl tam ani Čárlí, ani Jano, takže mi nezbylo, než si sednout a čekat. Protože jsem neměl na jídlo ani pomyšlení a po šniclech se mi začaly klížit oči, objednal jsem si kávu u té ochotné dívčiny, a přitom jsem se jí zeptal na Čárlího.

„Jo, ten tu byl,“ řekla. „Před chvilkou odešel. Nebude to ani deset minut.“

„Zase platil pětistovkou?“

„Nojo… Zase.“

„Prosím vás, slečno, kdyby sem někdo volal pana Finka, tak to jsem já. Nevím, jestli –“

„To je normálka,“ řekla. „Přepojej vám to na bar.“

Poděkoval jsem a vytáhl cigarety.

Kdybych si měl vymýšlet, co jsem dělal v tom zatraceném baru od šesti hodin do desíti, kdy už pomalu zavírali, asi bych se zbláznil. Vypil jsem kafe, na to americkou limonádu, potom jsem si dal havajskou pizzu, vypil jsem další kafe, snědl palačinku se sýrem, vykouřil všecko, co jsem měl, viděl jsem spoustu lidí, jenom Trojanovou z protějšího baráku ne, a začalo mě bolet v zádech. Těsně před zavřením, kdy už po mně personál divně pokukoval, ke mně konečně přišla servírka a řekla: „Tak jste se přece jenom dočkal… Vemte si to na baru.“

Byl jsem tak přesezený, že jsem skoro nevstal. Krásný barman mi podal sluchátko. „Tak co je?“ řekl jsem.

„Budu stručnej, protože jsem musel k telefonu půl kiláku,“ řekl Jano. „Tak hele – podle autobusu číslo dvanáct jako po starý výpadovce na Prahu. Asi po dvou nebo třech kilometrech je zastávka u pošty, vlevo je starej kostel se hřbitovem. Nad tím hřbitovem stojí jedinej přízemní barák. Jsou tam oba. Musím zpátky, aby nezdrhli, nejspíš tam nebydlej. Máš auto?“

„Kde tě najdu?“

„Kousek za kostelem je odbočka doleva, po tý nahoru do kopce až tam, kde končí hřbitov. Jsem hned u toho prvního křoví vpravo směrem k nějakýmu sídlišti. Auto nech u kostela, stojí tam můj favorit. Co mám dělat, jestli vypadnou dřív, než přijedeš?“

„Nějakou jinou adresu máš?“

„Mám čtyři, ale ani jedna nemusí bejt ta pravá. Sešli se ve městě.“

„V tom případě pokračuj.“

„Kup mi tam sparty.“

„Máš je mít.“

„Dobrý. Tak sebou hoď, já mažu zpátky.“

Vrátil jsem sluchátko barmanovi a řekl si o sparty a taky jedny camelky pro sebe. Pak mě napadlo, že by Jano mohl mít hlad, a koupil jsem studenou pizzu a láhev toniku. Přitom jsem se zeptal, jak mám jet na starou pražskou výpadovku. Chvíli trvalo, než jsme se lidsky domluvili, ale vyrazil jsem z něj ještě dva kelímky.

Potom jsem znova poděkoval servírce, která už pilně vytírala podlahu, a odklusal jsem ke své dodávce.

Na parkovišti jsem se radši zeptal ještě jednou a hlídač mi to vysvětlil docela jinak než barman. Nakonec jsem v kabině dodávky vyštrachal z přihrádky pár map, mezi kterými byl naštěstí i plán Liberce. Starou výpadovku jsem podle něj sice nepoznal, ale našel jsem autobusovou linku číslo dvanáct, na ní psaníčko a naproti kostel a hřbitov. Hlídač mi potvrdil, že tamtudy se na Prahu jezdívalo, dokud nepostavili novou silnici.

Zase jsem musel kličkovat jednosměrkami, ale nakonec jsem se přece jenom dostal do dlouhé ulice osvětlené dost spoře a ještě zastíněné korunami stromů. Podle plánu vedla, kam jsem potřeboval, a taky jsem po pěti minutách zahlédl světla paneláků kdesi na kopci, vpravo poštu se zaparkovaným favoritem a naproti černý obrys kostelní věže. Podle silnice pokračovala předměstská zástavba, ale vzadu za kostelem byla černočerná tma nahoře uříznutá svítícími okny vzdáleného sídliště.

Zastavil jsem vedle favoritu, vzal z vozu proviant, zamkl dvířka a šel.

Odbočku jsem našel bez problémů, vedla do kopce a nahoře se ztrácela ve tmě. Když jsem se trochu rozkoukal, viděl jsem i zeď hřbitova, která se táhla po levé straně; vpravo bylo pár nízkých starých baráků a pak už jen cosi jako zanedbaná louka zarostlá šťovíkem, lopuchem a lebedou.

Po pár minutách jsem došel k nároží hřbitova. Vlevo ode mě, snad nějakých třicet čtyřicet metrů, stála naproti hřbitovní zdi nízká jednopatrová budova s temnými okny. O kus dál vpravo se na pozadí osvětleného sídliště černě rýsoval shluk vysokých keřů. Došel jsem k nim po úzké písčité cestě a našel tam Jana sedícího na převráceném kbelíku. „Máš ty sparty?“ zeptal se.

Podal jsem mu je s příslušným komentářem o kouření na hlídce a přidal krabici s pizzou.

„Neviděj, neslyšej,“ na to Jano. „Párkrát jsem se prošel skoro až k tomu baráku. Nejsou tam sami… Pár podobnejch týpků. Je odtamtud slyšet tibetský gongy a marijánka táhne až sem… To nebyl špatnej nápad s tím italským vdolkem, kamaráde. Pití jsi taky přines?“

„Jo, tonik. Tak on je to feťáckej zapadák?“

„Něco takovýho.“

„Jak jsou tam dlouho?“

„Od osmi. Zbrouzdal jsem s tím Indiánem celý město. Lez jsem za ním do všech možnejch i nemožnejch baráků a měl jsem co dělat, aby si mě nevšim, protože se z nich většinou hned vracel. V sedm se sešel na náměstí s tou holkou. Třeba to není ona, ale kroužek v nose má. Chvíli seděli pod těma paraplatama u radnice, potom se k nim přidalo ještě pár podobnejch zjevů a jeli sem… Autobusem. Celkem je jich sedm, tři chlapi a čtyři ženský, pokud v tý márnici někdo nebyl už dřív.“

„Zavolal jsi jen tak tak.“

„Zavolal jsem akorát. Přece vím, v kolik zavíraj. Bál jsem se jít pryč, tak jsem to nechal až na poslední chvíli. Automat je u pošty.“ Otevřel krabičku spart, jednu vytáhl a obrátil se ke křoví, aby nebylo vidět světélko zapalovače. „Tak co teď?“

„Jak se to vyvine,“ řekl jsem.

„Třeba se to vůbec nevyvine. Můžou se zkouřit a zůstat tam do rána. Nemůžeme vědět, jestli tam nemaj spacáky nebo matrace, polystyrén… Jak to bejvá.“

„Co je to vůbec za barák?“

„Je přímo naproti bráně na hřbitov,“ řekl. „Snad bejval hrobníkův. Teď už je to dost zdevastovaný… Nevím, jestli to odmykali, nebo jestli je to otevřený furt. Nemoh jsem tak blízko, viděli by mě.“

„Nějaký lidi tudy choděj?“

„Prošli dva. Jeden chlápek jel na kole bez světla a nějaká ženská šla se psem. Já myslím, že tudy moc lidí nechodí, zvlášť večer. Ta parta se tu možná taky neslejzá pravidelně.“

„Počkáme.“

„Jak myslíš. Počkáme.“

Čekali jsme dvě hodiny.

Bylo něco po půlnoci a pomalu ale jistě mě začaly zábst nohy. Místo studené láhve s tonikem bych byl uvítal termosku s horkým čajem.

Sídliště zhaslo a rozsvítily se hvězdy.

Pak se ozvaly hlasy a vzdálené skřípnutí dveří.

„Jdou,“ řekl Jano tiše. „Co teď?“

Řekl jsem, že nevím, ale nápad jsem měl. Připadal mi poněkud šílený a radši jsem si ho zatím nechal pro sebe.

Ve tmě jsme je sotva rozeznali, ale dobře jsme slyšeli jejich hlasy a vysoké holčičí pištění. Jakžtakž jsme je zahlédli teprve ve chvíli, kdy zabočili na cestu dolů a byla za nimi hřbitovní zeď, přece jenom o něco světlejší než tma okolo. Nešli pohromadě; vpředu šel kluk se dvěma děvčaty a za nimi v asi desetimetrovém rozestupu dva páry. Všichni na sebe pokřikovali, chvílemi se zastavovali, jeden druhého vláčeli za ruce a s bláznivým smíchem se potáceli směrem k ulici dole.

„Jsou pěkně zhulákaný,“ zhodnotil to Jano.

Byl čas, abych zveřejnil svůj šílený plán. „Protože přijeli z města,“ řekl jsem, „budou se tam vracet. Počítám, že teď už autobus nejede… Jsem tu s dodávkou. Favorita tu musíme nechat. Jestli se cestou ještě víc rozlezou, dojedeme ty dva. Vlezeš si dozadu. Až je předjedu, otevřeš dvířka a zavoláš na ně, jestli se nechtěj svézt.“

„Bodrým hlasem, poněkud podnapilým?“

„Jo, ale nepřežeň to. Jestli to sbaštěj, dej se s nima do řeči. Dej pozor, aby se nám tam nechtěli nacpat ostatní. Přibouchni jim před nosem.“

„Vynasnažím se. O čem se s nima mám dát do řeči?“

„O blbostech. Jde o to, aby nepoznali, kdo je veze, a hlavně kam je veze.“

„A kam je povezeš?“

„Na Tamberk.“

„Cože? Půl hodiny je mám držet v klamný iluzi, že je vezem dva kilometry? Nechceš, abych radši řídil?“

„Říkal jsem ti, že mě znají. Přece dokážeš na půlhodinku zabavit dva zfetovaný mládežníky?“

„Proč musím vždycky dělat ty horší věci, když notabene ani nevím proč a za kolik?“ povzdychl. „Tak abysme šli, už jsou pomalu dole.“

Sešli jsme podle hřbitova na ulici. Slyšeli jsme hlasy, jak se vzdalují za kostelem směrem k centru. Když jsme dorazili ke svým zaparkovaným vozidlům, zvuky už mizely v dálce. Otevřel jsem Janovi zadní dveře.

„Kdyby se ten Indián zmátořil a chtěl se prát, mám na něj vytáhnou bouchačku?“ zeptal se.

„Bez bouchačky bych to viděl radši. Kdybych se nedej pánbu mejlil, lítáme v ozbrojeným únosu.“

„Tak ho mám praštit?“

„Uzemni ho,“ řekl jsem. „Stejně se nemejlím.“

Sedl jsem si k volantu a nastartoval.

Pronásledovaní se nám ztráceli v klamavých světlech pouličního osvětlení a stínech stromů. Měli jsme ohromné štěstí, že právě Čárlí a jeho vlečňák byli poslední.

Dojeli jsme je po nějakých třech stovkách metrů; stáli v klinči pod jedním stromem a vrávorali jako dva utahaní boxeři v sedmnáctém kole.

Ujel jsem ještě deset metrů, zastavil a zacouval k nim.

Jano otevřel zasouvací dveře na pravé straně. „Hej, lidi,“ zavolal, „nechcete se svízt do města?“

„Cožé?“ zeptal se Čárlí.

„Povídám, jestli nechcete svízt.“

„Von je to anděl,“ zahihňala se dáma. „Že seš anděl, strejdo? Anděl strážnej.“

„Archanděl Gabriel,“ odpověděl Jano.

„Hele… To mě těší. Říkej mi Terezo.“

„Jasně. To je moc pěkný jméno.“

„Tak jdem, Čárlí,“ řekla. „Na chodníku je metr vody a ze stromů padaj zpytílkové. Už jich mám fakt plný zuby, šmátraj mi po nohách a pořád se blbě vyptávaj.“

„My tady nemáme ani jednoho,“ řekl Jano. „K nám do archy žádnej zpytílek ani nepáchne.“

„Zebou mě nohy, Gabrieli,“ řekla Tereza. „Čárlího nezebou. Na něj totiž zpytílkové nejdou.“

Indián jenom bručel a lehce se kymácel.

„Tak já jedu, Čárlí. Se strejdou Gabrielem.“

„Jen si nastup, Terezičko,“ řekl Jano.

Když jí pomáhal dovnitř, Čárlí se vzpamatoval. „Sama nikam nepojedeš,“ houkl a popadl Terezu za ruku. „Sežerou tě tam komunisti.“

„Bratře,“ řekl mu Jano a vztáhl paže s gestem černošského kazatele, „nebeskej přístav je připravenej na tvoji vzácnou návštěvu. Pokojně vejdi v náš velkej vůz. Hare, Krišna, hare, hare.“

„Nebeskej přístav,“ hučel Indián Čárlí a hrabal se přitom dovnitř, „nebeskej přístav… Jakej velkej vůz? Dyť jste jenom obyčejná blbá dvanáctka autobus. Na nebeskej přístav vám sere pes.“ Vyšplhal se na sedadlo. „Kde máte ten zasranej strojek? Píchnu si lístek.“

Jano zabouchl a zajistil dveře.

Rozjel jsem se k centru a usilovně přemýšlel, jak se vymotat z jednosměrek, abych byl doma co nejdřív. Chvilku nato se zezadu ozval Jano: „Klídek, Oto. Chrápou.“

23

Terezu příšerně bolela hlava, seděla u stydnoucí kávy a tupě civěla před sebe. Čárlí si natáhl nohy ke studenému krbu a mlčel jako hrob.

Když jsme je v noci přivezli, strčili jsme každého do jedné prázdné ložnice. Drobátko vyjukaná Lenka se postarala o dámu, my s Janem o pána. A protože bylo nebezpečí, že se probudí a udělají kdovíco, střídali jsme se s Janem na chodbě jako čestná stráž a co chvíli nakukovali do dveří.

Oba do rána spali, a když se probudili, pozvali jsme je prostě na kafe s tím, že to včera trochu přepískli. Lenku jsme nechali nahoře a řekli jí, ať dolů nechodí, dokud jí neřekneme.

Ti dva se na nic neptali a šli; asi pro ně bylo normální, že se občas někde takhle probudili a nevěděli, kde jsou.

Nejspíš čekali, že jim to řekneme.

Neřekli jsme jim nic.

Když už to trvalo trochu dlouho, ozval se Čárlí: „My jsme se už někde viděli, co?“

„Viděli,“ řekl jsem. „V půl jedný v noci jste si nás ve městě stopli a pak jste nevěděli, kam chcete odvézt. Tak jsme vás vzali sem.“

„A to má bejt kde?“

„Jeden penzión na Tamberku.“

Chvíli mlčel a zíral do krbu.

„Tamberk,“ řekla najednou Tereza. „Tamberk.“ A začala se chichotat.

„Tak teda děkujem,“ řekl Čárlí. „Jenže my na žádnej Tamberk nechtěli.“

„Dneska ne,“ řekl jsem.

„Jindy taky ne.“

„Ale jo. Třeba v sobotu.“

„A co je dneska?“ zeptal se.

„Středa.“

„No ne,“ řekl, „tak ona je středa. A co má bejt, že je středa? Klidně by moh bejt pátek. Nebo pondělí. Kolik chcete za nocleh?“

Začal se hrabat v kapsách své usmolené džínové bundy. „Nebojte se, mám na to.“

Protože se mu třásly ruce, upustil pár pětistovek a začal je sbírat. „Kšeft s práškama vynáší, co?“ řekl jsem.

„S jakejma práškama?“

„Bejvaj bílý.“

„Hovno. Bejvaj i zelený a červený. Co to kecáte o jakejch práškách?“

Opřel jsem se o římsu krbu, abych mu viděl do tváře.

„Tak abysme si udělali jasno, Čárlí,“ řekl jsem. „Dodáváš Trojanový z divadla?“

„Žádnou neznám.“

„V Pražský ulici, naproti snack baru, co tam vždycky zapadneš, když jsi inkasoval.“

Díval se na mě a vrtěl svou šišatou ulízanou hlavou.

„A co takhle,“ řekl Jano a vytáhl popsaný papírek, „do Husitský dvanáct a do Moliérovy třicet jedna? Nebo na Karlovu výšinu šest set pět? Tam nedodáváš?“

Čárlí se po něm prudce ohlédl, ale neřekl nic.

„Nezapotily se ti náhodou brejle?“ řekl Jano a popošel k němu.

„Že žádný brejle nemáš? Buď rád, aspoň se ti nerozflákaj, až ti vyválím makovici v tom krbu, co do něj furt čumíš. Moh bych tě proplesknout, že bys o sobě tejden nevěděl.“

Ten, kdo Jana neznal, by tomu jistě uvěřil.

Pokud se odvahy týkalo, měl Čárlí do Indiána daleko. Jak by ne; kdo dělá dealera drog musí být svým způsobem posera. Pokud je navíc narkoman, je to s ním ještě horší. Jak se nad ním Jano napružil, přikrčil se.

„Nemlaťte ho, poručíku,“ řekl jsem. „Zatím ne.“

Oči mu těkaly sem a tam. „Vy jste poldové?“

Pomalu a významně jsem zavrtěl hlavou. „Kdybysme byli jenom poldové,“ řekl jsem, „bylo by to ještě dobrý. My jsme agenti protidrogový brigády. Máme moře času, ale o moc míň trpělivosti. Tak se dej do zpěvu, Čárlí. Začíná nás to nudit.“

„Nemám ho rovnou vzít dolů?“ řekl Jano.

„Ne…,“ na to Čárlí. „Dolů ne.“

Netušil, že tam je skladiště dříví a kotelna.

„Budeš mluvit, Čárlí?“ řekl jsem.

„Nevím o čem. Chcete na mě něco hodit. Nedám si to líbit. Je svoboda a demokracie. Nemáte právo –“

„Tak ho vemte dolů, poručíku,“ řekl jsem. „A povězte mu tam něco o tý svobodě a demokracii.“

„Kam dolů?“ napružil se Čárlí.

„Do suterénu,“ já na to. „Čeká tam na tebe ombudsman.“

Jano položil svou těžkou ruku na jeho rameno. Čárlí se po mně podíval jako štvanec.

„Naval občanskej průkaz,“ řekl jsem a natáhl dlaň. „No tak… Bude to?“

Odněkud z těch zmuchlaných bankovek vylovil starý, potrhaný a samozřejmě už neplatný doklad. Vzal jsem mu ho z ruky, zběžně jsem v něm zalistoval a odhodil ho na popel v krbu.

Ještě se zmohl na chabý protest: „Prosím vás – co to děláte? To ne… Přece nemůžete –“

Pokrčil jsem rameny a odloudal se do kuchyně, jako když mě jeho další osud nezajímá, neboť od této chvíle je pro mě vzhledem k neplatnému občanskému průkazu mrtvý muž. Jano ho dostrkal ke dveřím do chodby, pomohl mu ven a zavřel za sebou.

Vrátil jsem se ke stolu, kde seděla Tereza nad studeným kafem a popotahovala se za kroužek v nose. Chvíli jsem na ni civěl, jako bych ji předem litoval, pak jsem odtáhl od stolu židli, otočil ji a posadil se na ni s rukama složenýma na opěradle.

„Občanskej průkaz,“ řekl jsem.

„Ho s sebou nemám,“ odvětila.

„Tak jméno.“

„Ivana Klabanová.“

„Tak ne Tereza?“

„Říkaj mi tak. Ale jmenuju se Ivana.“

„Promluvme si rozumně, Ivanko,“ řekl jsem. „Těžce v tom lítáte a přiznání je polehčující okolnost. Jak to bylo s těma odlitkama?“

„S odlitkama…?!“

„Copak nejste zubní laborantka?“

Neřekla nic, jenom kývla hlavou.

„Takže ty odlitky?“

„Nějaký jsem dělala. A co?“

„Pro Čárlího?“

„Jo.“

„Řek vám, na co je potřebuje?“

„Proč by mi to říkal?“

„Zaplatil?“

„Jo… Dal mi tři stovky. To teda moc není, každej den nechá v hambáči víc.“

„Co je to hambáč?“

„To nevíte? Sám jste mi tam připálil.“

„A proč hambáč?“

„No… Jako hamburgr, ne?“

„Aha. Takže Čárlí je prostě při penězích.“

„Vždycky byl.“

„Co dělá, že je tak mohovitej?“

„No – všelijak podniká. To se dneska může, ne? Co je vám po tom, jak si vydělá svý peníze?“

„Neslyšela jste, že jsme protidrogová brigáda?“

Jen mlčky pohodila bradou.

Najednou se odkudsi zdola ozval skomíravý řev.

Tereza zbledla jak papír. „Já vám to řeknu všecko,“ vzdychla. „Já nechci, abyste mě taky vzali tam dolů.“

„Nejdřív mluvte. Pak se uvidí.“

Popadla hrnek, pobryndala si bradu kafem a spustila: „Čárlí roznáší všelijaký ty… No, víte. Perník… a takový ty věci. Inkasuje, ale hodně z toho musí odevzdat, já nevím komu. Vždycky nadává, že ho okrádaj.“

„A to je podle vás poctivý podnikání?“

„On by to nedělal, kdyby se nebál, že ho oddělaj.“

„A co ty mejdany u hřbitova?“

„Trošku konopí… To přece nic není, nebo jo?“

Neřekl jsem nic a civěl na ni dál.

Pohodila hlavou, jako když toho víc neví.

„Ty odlitky,“ napověděl jsem jí.

„Jo, ty odlitky… A co? Nějaký starý škrpály.“

„K čemu je potřeboval?“

„Neřek mi to.“

„Máte ho ráda, Ivano?“

„No, ráda… Je to živel, užije se s ním. Nechte ho bejt, přece nic neudělal. Ty odlitky… Vždyť ani nebyly pro něj. Nechal je udělat pro někoho jinýho.“

„Pro koho?“

„Pro jednoho chlápka.“

„Má taky nějaký jméno?“

„Jméno mi neřek. Bydlí v Pražský, naproti hambáči.“

„Čárlí vám řek, že odlitky potřebuje pro někoho, kdo bydlí v domě naproti snack baru?“

„No… Vlastně jo. Přinesla jsem mu je tam. Povídal, ať na něj počkám, že mi potom zaplatí. Pak šel do toho baráku naproti, a když jsem se ho ptala, komu to vlastně nes, tak řek, že jednomu chlápkovi.“

„Tak on vám neřek, že je dal dělat pro tu herečku?“

„Ne… Vlastně… Já nevím.“

„Tak řek, nebo neřek?“

„Tam v hambáči mluvil o chlápkovi. Ale včera… Byl trošku tó… zfetovanej, tak mi řek, že to bylo jinak. Ta herečka prej někoho chtěla postrašit.“

„Odlitkama starejch bot? Nepovídejte.“

„Nějakej člověk… Já nevím, kdo to měl bejt. Čárlí mi to neřek. Prej na ní vymáhal peníze… Tak mu čajzla ty boty, já udělala odlitky… Ona potom jako zahrála, že ji ten chlápek přepad, jo… A udělala tam těma odlitkama jeho stopy. Aby toho chlápka zavřeli.“

„Není to blbost? Proč by je neudělala rovnou těma botama, když už je měla?“

Řekla přeskakujícím hlasem (protože se zdola ozvalo další zaskučení): „Copak já vím? Já přece jenom udělala ty odlitky… A Čárlí za to taky nemůže, ona mu řekla, že ho shodí policajtům, když jí nepomůže.“

„Děvenko,“ řekl jsem, „kdybyste aspoň trošku myslela, došlo by vám, že by ho nikdy neshodila, protože by přišla o dodavatele toho svinstva. Nemusela ho nutit… Taky o ni nechtěl přijít a udělal to pro ni rád. Vy jste pro něj totiž jenom ta třešnička na dortu, jak se dneska říká. Ale ona je ten dort.“

„To ne… To se mejlíte. Mezi nima nic není.“

Podíval jsem se dva potoky slz, které se konečně vyřinuly z jejích hloupých očí, a šel jsem zvednout padací dveře do sklepa.

24

Bylo něco před jedenáctou dopoledne, když jsme je vysadili v Liberci poblíž nádraží.

Nebylo to loučení příliš vřelé. Tereza se přivinula ke svému zvadlému hrdinovi a ten jí omotal svou dlouhou horní končetinu kolem zadečku. Odkráčeli bez pozdravu, leč nikoliv hrdě, zřejmě do nejbližšího opiového brlohu, aby si tam pořídili nové zpytílky.

Taky jsme jim nemávali. Bouchli jsme dveřmi dodávky a odjeli k opuštěnému favoritu.

„Kamaráde…,“ řekl mi Jano, „toho studenýho agenta s krutejma očima by nevystřih líp ani Connery. Dobře že jsme u toho Lenku nenechali, samotnýmu mi z tebe naskakovala husí kůže. Když jsi mu sebral občanku a zahodil ji do krbu, jeho osobnost se úplně rozpadla.“

„Ten tvůj hulvát taky nebyl nejhorší,“ řekl jsem. „To se Franta Vích podiví, až mu řeknu, že má ve sklepě mučírnu.“

„Byl ti tak vyjevenej,“ na to Jano, „že ani necek, když jsem mu řek, aby popad koště a zamet ten binec, co jsi tam nadělal, když jsi štípal dříví. A když jsem tak příšerně zaskučel, určitě si myslel, že mě popadá záchvat zuřivýho šílenství.“

Chvíli nato jsme dojeli ke kostelu; hřbitov ve svahu, v noci poněkud strašidelný, vypadal jako příjemný ostrov zeleně.

„Nechceš se podívat do tý márnice?“ zeptal se mě Jano, když jsem zaparkoval u pošty.

„Ne,“ řekl jsem. „Zábavy současný mládeže čágobelem počínaje a harekršnou konče jsou mi čím dál protivnější. Nevím, čím to je.“

„Čím by to asi bylo,“ na to Jano. „Stárneš a blbneš.“

„Utěšuje mě pomyšlení, že ty mladý to taky čeká. Dej mi klíčky od favorita, jeď na Tamberk a vrať Klimešovi dodávku. Bacha, má japonský kvalty.“

„Nějaký úkoly?“

„Jo. Vem Lenku na oběd a počkejte tam, dokud nezavolám.“

„Jak dlouho?“

„Nevím. Právě proto budu volat. Pokud bych s tím byl hotovej dřív, přijedu rovnou. Víš kudy na Jablonec?“

„Jo, od včerejška.“

„Tak těbůh.“

Když odjel, posadil jsem se za volant favoritu, spustil okno a zapálil si.

Bylo příjemné pozdně letní dopoledne, kostel vypadal jako na pohlednici od Lady a strakatý voříšek štěkal na oranžovou poštovní schránku, jako by se ptal, proč není modrá a nevypadá jako domeček. Bývalo to hezčí.

Vůbec všechno bývalo hezčí.

Seděl jsem, kouřil a chvíli myslel na to, co teď asi dělá, jestli si taky někdy vzpomene, a jestli je jí beze mě líp. Jako vždycky mi vyšlo, že asi jo, vyhodil jsem vajgla, zavřel okýnko a rozjel se za Trojanovou, u které jsem se před odjezdem z Tamberku telefonicky objednal na jedenáctou hodinu.

Nechal jsem auto na parkovišti, kde mně hlídač kynul jako štamgastovi, a pět minut nato jsem klepal na dveře v podkroví domu v Pražské ulici.

Otevřela mi s úsměvem, přes domácí šaty měla zástěru a byt voněl něčím, co se peklo v troubě za rudou portiérou.

„Pokud se tu zdržíte aspoň půlhodinku,“ řekla, „nabídnu vám ke kávě jablkový závin. Víte, vaření je tak trochu můj koníček.“

Posadil jsem se do křesla, na které mi ukázala, hodil jsem nohu přes nohu, sáhl do kapsy a podal jí papír popsaný po obou stranách. „Nejdřív se podívejte na tohle, paní Trojanová,“ řekl jsem. „Možná že si to pak s tím pozváním na štrůdl rozmyslíte.“

„Co je to?“

„Přečtěte si to.“

Posadila se. Zatímco četla, pozoroval jsem, jak pomrkává a cuká koutky. Trvalo jí to dost dlouho a některé odstavce četla dvakrát. Když s tím skončila, hodila papír na stůl a řekla: „Co má tohle znamenat, pane Finku?!“

„To znamená, paní Trojanová,“ řekl jsem, „že spadla klec.“ A protože na mě zmateně zírala, upřesnil jsem to: „Váš milenec se přiznal ke všemu a jeho přítelkyně, která vyrobila odlitky Hromádkovejch bot, to potvrdila. Co ještě chcete?“

„Jaký milenec?“

„Ten podepsanej.“

„Jak jste přišel na to, že –“

„Když jsem vám v pondělí v osm ráno volal, objednala jste si mě na devátou, i když jste věděla, že u vás můžu bejt za pět minut. V telefonu jsem zaslech hlas nějakýho chlapa a vy jste honem zavěsila. Byl jsem před domem už ve tři čtvrtě a viděl jsem Čárlího, když vyšel na ulici. Šel od vás, ne?“

„Ale to přece… Jaký Čárlí?“

„Pořád ten podepsanej.“

„Proč by to měl být můj milenec?“

„Protože smrděl jako chlap, kterej se válel v posteli a nevykoupal se,“ řekl jsem. „A tady se větralo, pod gaučem čouhal kus přiskřípnutýho lajntuchu, deka na gauči byla napnutá, jako by tam nikdy nikdo neležel, stůl byl čerstvě utřenej, vy jste byla mizerně a narychlo nalíčená… a tak dále. Čárlí to taky nepopřel, i když to v jeho výpovědi není. Netrval jsem na tom, aby to tam bylo. Jistě jste si všimla, že tu stojí jenom: Na žádost G. Trojanové nechal jsem u své známé, zubní laborantky Ivany Klabanové zhotovit sádrové odlitky podrážek obnošených sportovních bot typu botas, které mi G. Trojanová předala. Boty jsem jí vrátil, když jsem jí předával hotové odlitky. Dne toho a toho… jsem v noci čekal tam a tam, kam jsem přijel na motocyklu vypůjčeném od mého známého Jana Koška, bytem… a tak dále. G. Trojanová mi tam vrátila odlitky, které jsem odvezl a později zničil. Konec citátu. Nemluví se tady an
i o drogách, který vám Čárlí dodává, a za který jste utratila většinu Hromádkovejch peněz. Mě to nezajímá; jsem placenej za to, abych vysvětlil to přepadení – a taky za to, abych dostal pana Hromádku na svobodu.“

„Copak on je –“

Vytáhl jsem pražské noviny, které mi tu nechal doktor Makovský.

Podívala se titulek. „Proboha… Bestie z Tamberku?“ Takřka šeptem přečetla: „Známý filmový režisér vzat do vazby.“ Načež se zeptala, jak tomu má rozumět.

„Asi tak, že je pan Hromádka zavřenej,“ přeložil jsem jí to. „Kolik je na Tamberku známejch filmovejch režisérů, paní Trojanová? Sedí v Jablonci v cele pro předběžný zadržení a přišijou mu i tu zavražděnou ze soboty a k ní navíc ty tři z posledních dvou let. Těžko bude dokazovat, že to neudělal, protože nemá alibi ani na tuhle sobotu. Jestli myslíte, že ho prokáže u případů mnohem starších, jste naivka.“

„A vy jste hulvát,“ řekla plačtivým hlasem. „Velký sebejistý chlap, který rád pouští hrůzu na taková křehká stvoření, jako jsem já. Bože můj, snad byste mě i uhodil, kdybych –“

„Zasloužila byste pětadvacet na holou,“ řekl jsem.

Najednou vyskočila a zmizela za závěsem. Nenapadlo mě nic jiného, než že si vzpomněla na štrůdl v troubě, nebo že si potřebuje šňupnout.

Mýlil jsem se.

Opona se rozhrnula a jako na prahu sluje všech rozkoší se zjevila Gábi Trojanová-Putifarová. Neměla na sobě vůbec nic; otočila se ke mně zády, napůl se předklonila s jednou paží opřenou v bok, vyšpulila na mě ladně modelované půlky s růžově vytlačeným proužkem od kalhotek a s pokorným pohledem přes oblé ramínko řekla: „Prosím, naplácejte mi. Nic jiného si od vás přece nezasloužím.“

Ani jsem se nehnul.

„No tak,“ řekla, „snad se najednou neostýcháte?“

„Paní Trojanová,“ já na to, „podobnejch pohledů mě život nijak neušetřil. Víte, ženská prdel je prostě ženská prdel. Ta vaše je samozřejmě ta lepší sorta, ale to ještě neznamená, že kvůli ní pustím klienta k vodě. Zahalte zase svoje vnady a pojďte si rozumně promluvit.“

Nezahalila se. Jen se dramaticky odpotácela ke gauči, klesla na něj tak, abych si ji pro změnu mohl pořádně prohlédnout zepředu, a dramaticky zalkala s oběma rukama ve vlasech (aby vynikly hrudní partie): „Ach bože, já nešťastná.“

„Myslím, že se vám pálí štrůdl,“ řekl jsem.

Teprve to na ni zabralo. „Vy jeden…,“ procedila mezi zuby a vyskočila na nohy, „sprostej a cynickej dědku! Myslíte si, že jste ze všech nejchytřejší!“ Načež se vrhla za závěs a podle zvuků, které následovaly, nejspíš skutečně vytáhla z trouby plech se závinem a praštila s ním na sporák. Řekla přitom „au“ a vzápětí pustila vodu do dřezu. Asi se spálila o pekáč, ale mě ani nenapadlo uhánět tam s první pomocí.

Když se znova vynořila zpoza závěsu, vypadala dost zdrchaně a byla oblečená. „Je to všecko tak zoufale trapné,“ vzdychla a skácela se do křesla naproti mně. „Spálila jsem si prst.“

Pofoukala si ho a řekla: „Tak co s tím uděláme?“

„Jedna bába na to dávala vaječnej bílek,“ řekl jsem.

„Ale ne… Co uděláme tady s tím?“

„Co navrhujete?“

„Deset tisíc…?“

„Jakejch deset tisíc?“ podivil jsem se.

„Nemám nic jiného než koruny.“

„A tak… Úplatek?“

„Předpokládám,“ řekla a štítivě se dotkla Čárlího výpovědi, „že jste tohle nezískal z jiného důvodu. Taky je mi jasné, že nemůžu dokázat, jak jste to získal. Pravděpodobně násilím.“

„No tak, přestaňte. Nepřišel jsem vám to prodat; jednám v zájmu pana Hromádky. Nechci dostat do maléru ani vás, ani vašeho dealera, přítele nebo milence, nebo co vlastně je. Na tom mi vůbec nezáleží. Chci, abyste se mnou jela do Jablonce a jistýmu kapitánovi Maškovi tyhle skutečnosti potvrdila. Nechcete přece, aby pana Hromádku soudili jako čtyřnásobnýho vraha; nebo snad jo?“

„Ne… To jsem opravdu nechtěla.“

„Šlo vám o to, aby vám odpustil dluh?“

„Jaký dluh, proboha?“

„Pořád blbnete na kvadrát. Jste mu dlužna dvě stě tisíc, který vám půjčil na byt. Jenže byt nemáte a peníze taky ne. Zato máte jednoho špindíru, kterej vám nosí drogy, a peníze, co mu dáváte, utrácí naproti v hambáči s jinou, poněkud mladší. Tak jak to teda bylo, paní Trojanová?“

„No dobře, je to tak… Když už to všechno víte.“

„Řeknete to policii?“

„Já… Proboha, ale co tam mám říct?“

„Můžu vám poradit, co říct, a při troše štěstí se to nedostane dál. Prostě řekněte, že to byl vtip. Že jste mu sebrala ty botasky, obula si je a udělala dole na pěšině stopy už během večera. Dá se to stihnout za dvacet minut, kdy jste dejme tomu předstírala, že jdete na záchod na dvoře. Potom jste je vrátila na místo, znova se obula do svejch střevíčků a v noci jste sehrála tu scénu. Myslela jste, že ho tam pak dovedete a ukážete mu jeho vlastní stopy – a budete mu tvrdit, že vás musel přepadnout on. A až z toho bude dočista vedle, vysmějete se mu.

Jenže jste nepočítala s tím, že zavolám policii. Já sice vím, že jste mě o to sama požádala, ale nikdo se mě na to zatím neptal. Nemluvte o žádnejch odlitkách a podobně. Prostě jste chtěla na pana Hromádku jenom tak z fóru ušít boudu… A teď, když jste se dověděla, že ho zavřeli, honem jim uháníte říct, že pan Hromádka je jenom nevinná oběť vašeho trošíčku ujetýho smyslu pro humor, a že to svý oznámení berete zpátky.“

Podívala se na mě a řekla: „Ale to tam budu vypadat jako úplná kráva, pane Finku.“

Proti své vůli jsem se zasmál. „Vždyť byste tak vypadala, i kdyby byl ten váš plán vyšel,“ řekl jsem. „Chtěla jste přece, aby ho policie podezírala. Nebo snad ne? Jenom se divím, že vás nenapadlo použít skutečný boty. Kdyby nebylo těch odlitků, na nic by se nepřišlo a pan Hromádka by se bez vašeho statečnýho přiznání ven nedostal.“

„To vymyslel ten idiot,“ řekla.

Fajnová fasáda z ní opadávala čím dál rychleji.

Sebral jsem ze stolu Čárlího výpověď, vstal jsem a řekl: „Tak se obujte a vemte si kabelku. Odvezu vás tam. Až pana Hromádku pustěj, ten papír vám pošlu doporučeně. Dělejte si s ním, co chcete.“

25

„Paní Trojanová?“ podivil se Mašek. „Tak račte dál… Moh byste tu chvilku počkat, pane Fink?“ obrátil se ke mně. „Něco bych s váma potřeboval…“

„Je tady major?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, zatím nepřijel.“

„V tom případě počkám.“

Ne že by to bylo příjemné čekání. Nemám rád čekání v těchhle institucích. Je tam nevlídno, vesměs zamřížováno a málokdy tam bývá popelník. Tady taky nebyl.

Čekal jsem přesně hodinu a sedm minut a poslouchal vzdálené hlasy a cvakot psacího stroje. Pak se konečně otevřely dveře a vykráčela Gábi Trojanová s kapitánem v zádech.

„Neuvědomil jsem si,“ řekl jsem, „že musím paní Trojanovou hodit zpátky. Mám se zastavit potom?“

„Jste velice laskav,“ řekla Trojanová, „ale nemusíte se namáhat. Podívám se ještě po městě, něco si nakoupím a vrátím se vlakem. Nezapomeňte na ten dopis.“

„Nezapomenu. Na shledanou, paní Trojanová.“

Jenom kývla hlavou a spěšně odklapala po dlaždicích ke schodišti.

Vešel jsem do Maškovy kanceláře a zeptal se, jestli si můžu zavolat. Mlčky mi ukázal na telefon na stole.

Zavolal jsem na Tamberk a řekl Janovi, že přijedu asi kolem třetí. Pak jsem se posadil na židli před Maškovým psacím stolem.

„Moje babička,“ řekl, „ať jí dá pánbu nebe, by řekla, že je z toho tumpachová. Čím jste Trojanovou přesvědčil, aby sem šla a vybalila na mě tu svou povídačku?“

Pokrčil jsem rameny. „Rozhodla se sama, když jsem jí ukázal ty pražský noviny s Bestií z Tamberku. Snad si nemyslíte, že lže?“

„Já myslím,“ na to Mašek, „že to je pravda tak napůl. Jí se samozřejmě nehodí, aby přišla o tu roli… Doufám, že mi někdy povíte, jak to bylo doopravdy.“

„Pane kapitáne,“ já na to, „vždyť já ani nevím, co vám vlastně řekla.“

Mlčky mi podal papír s její výpovědí.

Řekla přesně to, co jsem vymyslel.

„Co vy na to?“ řekl Mašek, když jsem mu papír vrátil. „Známá herečka, samý nikoli a zajisté a najednou se zachová, s odpuštěním, jako úplná kráva.“

„Zachovala se statečně a Hromádku musíte pustit.“

„Přece víte, že o tom nemůžu rozhodnout já.“

„Vazební důvody pominuly, když Trojanová obvinění stáhla.“

„Už jsem kvůli tomu volal,“ řekl. „Musíme počkat, co na to major Ditrich.“

„Makovský si na tom náramně smlsne. Chystá žalobu na ten pražskej plátek a s radostí k tomu připojí nějakou tu presumpci neviny, únik informací a ochranu osobnosti. Major s tím bude mít spoustu starostí.“

„Mně to nevadí, já jsem tady malej pán, však víte. A že z toho pan Hromádka vypadne? Sláva vaší firmě. Nic jinýho jsem přece nechtěl.“

„Díky za uznání. Můžu si to připojit k inzerátu jako jeden z tisíců děkovnejch dopisů?“

„Víte, že vám to písemně nedám.“

„A co jste mi chtěl? Máte už ty dva?“

„Jenom jednoho.“

„Číňana?“

„Ne. Bělocha. Běžná kontrola ho zadržela na nádraží. Nějakej Bruno Šantroch, hlášenej na adrese ve Vrchlabí, ale tam se nezdržuje. Tvrdí, že na místo přišli asi kolem osmi ráno. Chtěli Pasteříkovi nabídnout nějaký zboží, a šli přes tu vedlejší parcelu jako vždycky. Pasteřík je prej požádal už někdy dřív, aby chodili tamtudy a nezvonili, že si jeho žena často ráno přispí, a zvonek zvoní v domě i v dílně najednou. Proto taky stačilo odvázat kus drátu, aby se člověk pohodlně dostal dovnitř tím plechovým plotem. Když na Pasteříka marně klepali, vlezli do dílny nedovřeným oknem. Potom našli mrtvolu… Řekli si, že by byli blázni, kdyby to nevyužili – zvlášť když tam našli klíče od domu.“

„Nevěděli, že je Pasteříková mrtvá?“

„Šantroch tvrdí, že ne. Mysleli si, že není doma, když tam neviděli její auto.“

„Co vám řek o Číňanovi?“

„Prej se mu ztratil, když utíkali. Ví toho o něm dost málo a ještě zatlouká, jak může. Snad je tu nějaký spojení na asijskej gang, kterej se ve velkým zabejvá šmelinou s kradenejma starožitnostma. Šantroch se bojí, že ho sejmou, kdyby mluvil. Nebude snadný to rozmotat.“

„S tím vám nepomůžu.“

„Však to po vás nechci.“ Sebral na stole svůj čibuk a podíval se do něj, jako by se divil, že je v něm díra. „Taky o to nejde,“ pokračoval. „Víte – ona je tu ještě jedna záhada. A to je záhada pár ekseláns.“

„Neříkejte. Z tý brokovnice se nestřílelo?“

„Střílelo. Evidentně je to zbraň, kterou si Pasteřík ustřelil hlavu. I krevní stopy a stopy všeho toho ostatního nasvědčují, že si to udělal sám. Ale i tak to má háček.“

„Neříkejte.“

„Jo. Na zbrani nejsou Pasteříkovy otisky.“

„Nejsou tam jeho otisky, nebo vůbec žádný?“

„Jsou tam otisky někoho jinýho.“

„Neidentifikovaný?“

„Jak se to vezme. Jsou to otisky někoho, kdo v tý dílně osahal kdeco, protože jsme je našli takřka všude. Nejsou to Pasteříkovy otisky a nejsou ani Šantrochovy. Ty tam samozřejmě jsou taky, ale vzhledem k tamtěm tak třetina, možná ani to ne.“

„Takže Číňanovy?“

„Nikdo jinej nepadá v úvahu. Dejme tomu, že vybíral cenný věci a Šantroch je jenom odnášel.“

„V domě jsou taky?“

„Tam jsme našli jenom Šantrochovy. Ten říká, že věci z baráku nosil on, čímž lze vysvětlit, proč tam Číňanovy nejsou. Ale ještě pořád se na tom pracuje.“

„Otisky na pušce jsou v přirozený poloze?“

„Přesně tak, jak maj bejt.“

„Takže přece jenom vražda. Třeba proto, že Pasteřík bral ten asijskej gang na hůl, nebo už toho o něm moc věděl.“

„Těžko říct. Samozřejmě že jsme tam našli ještě další otisky neznámejch osob, ale to se konečně dalo předpokládat. Chodili tam přece lidi.“

„Kolik jich tam udělal Pasteřík?“

„Je to zvláštní, ale dost málo.“

„Není to tak zvláštní,“ řekl jsem. „Udržoval si v dílně pořádek, jinak by tam nemoh pracovat. Byl pořádnej až extrémně, toho jste si jistě všimnul sám. Pokud tam denně vytíral a třeba luxoval a tak dále, setřel většinu vlastních otisků. Proto se tam taky ti dva lapkové tak krásně podepsali. Ty krevní stopy na pušce bych nebral v úvahu. Pokud vrah stál blízko a hned po výstřelu hodil pušku na podlahu, bylo to vlastně to samý, jako kdyby ji upustil sebevrah.“

Protože se Mašek pořád tvářil trochu podivně a vrtal se přitom zaujatě ve své fajfce, řekl jsem: „Nejhorší je, že s tím nehraje ten zapálenej a uhaslej doutnák. Kdyby byli chtěli dílnu zapálit, udělali by to těsně před odchodem. Když jsem je nachytal, na odchodu ještě zdaleka nebyli, a podle toho, co stačili zabalit a naložit, tam zase nemohli bejt dlouho. Určitě ne od půlnoci, spíš od těch osmi ráno, jak říká Šantroch. Na kanystrech s hořlavinama a na tý flašce s benzinem jste nic nenašli?“

„Našli. Číňanovy otisky.“

„Takže pokud by Pasteříka zastřelil Číňan, musel tam bejt předtím ještě jednou a Šantroch o tom neví. Samozřejmě zas není logický, že by se tam ráno vrátil s komplicem, když musel počítat s tím, že dílna shořela. Co nějakej svědek, kterej slyšel výstřel?“

„Myslíte, že jsme ho nehledali?“ řekl Mašek. „Jenže takoví svědkové se hledaj těžko, na ulici je vlastně pořád nějakej kravál. Pokud si někdo všimne výstřelu, myslí, že zas kluci blbnou s bouchacíma kuličkama, bouchnul vejfuk nebo kdovíco, a stejně si nepamatuje, kdy to bylo, protože se přitom nepodíval na hodiny. Ne, žádnýho svědka, kterej by slyšel výstřel, jsme nenašli. Zato ale jistej pan Ladislav Hosták tvrdí, že viděl Pasteříka, jak někdy kolem půl druhý v noci z pondělka na úterý chodí po dvoře.“

„Kdo je to, ten Hosták?“

„Pasteříkovic soused. Vrátil se z toho výčepu na rohu, něco tam slavili.“

„Odkud ho viděl?“

„Z okna klozetu v prvním poschodí.“

„Na ten Pasteříkův dvůr je za tmy vidět?“

„Je. Padá tam dost světla od veřejnýho osvětlení.“

„Takže v době, kdy měl bejt mrtvej, chodil po dvoře?“

„Ptal jsem se, jestli se doba smrti nedá posunout,“ řekl Mašek znechuceně. „Nedá. Mohlo se to prej stát dřív, možná už kolem desátý večer. Ale určitě ne po půlnoci.“

„I tak se můžou mejlit.“

„To jsem jim samozřejmě řek taky. Patolog se urazil. Povídal, abych byl tak laskav a přizpůsobil svůj čas jeho mrtvole a nechtěl na něm, aby přizpůsobil svou mrtvolu mýmu času.“

„Na svý mrtvoly si nedaj šáhnout,“ řekl jsem. „Mají k nim takovej otcovskej vztah.“

Povzdychl si. „Jenže to pořád není všecko.“

„Ježíšmarjá. Co ještě?“

„Objevil se nám tam Pasteříkův bratr Josef. Hlídka mi sem zavolala a já pro něj poslal. Že prej se dočet v novinách o smrti Pasteříkový a rozjel se za bratrem, i když se už delší čas neviděli, ani si nepsali. Přijel škodovkou, jakejch jezdí po městě tisíc. Co byste na to řek?“

„Jak se vůbec jmenoval náš Pasteřík, abysme si je nepletli?“

„Antonín.“

„Je Josef hodně podobnej Antonínovi?“

„No právě,“ kývl, „dost podobnej. Klidně moh přijet už v pondělí večer. V tý ulici parkuje plno aut jako všude jinde, každou chvíli někdo přijíždí a zase někdo odjíždí… Nikdo tomu nevěnuje pozornost. Ten mazavka odvedle moh na tom dvorku klidně vidět jeho.“

„Jenže jeho otisky tam nikde nejsou.“

„Ani jeden. Ověřili jsme si to.“

„Divil bych se, kdyby tam byly,“ řekl jsem. „Pokud by se rozhod zavraždit bráchu, určitě by na to šel v rukavičkách.“

„Jenže na pušce byly otisky Číňana.“

„V rámci kšeftu nebyl Číňan u Pasteříka prvně. Moh mít tu pušku v ruce někdy dřív, jenom tak. Skoro každej chlap, když si prohlíží pušku, s ní zkusí zamířit. Čech nebo Číňan.“

„To je stejně krkolomný jako tuhleto.“ Píchl troubelem čibuku do výpovědi Trojanové.

„Vzali jste bráchu k identifikaci těla?“ zeptal jsem se.

„Museli jsme. Nikoho jinýho nemáme.“

„Jak to dopadlo?“

„Hm… Doktor tu hlavu trošku slepil, ale stejně to vypadalo jako všecko možný, jenom ne jako Antonín Pasteřík. Takže spíš podle nějaký tý pihy a tak… Identifikoval ho, ale vynadal nám, že ho nutíme koukat na takový věci, když je evidentní, že v dílně se nikdo jinej odbouchnout nemoh. Pak jsem ho musel pozvat na panáka, protože se mu udělalo zle. Ale třeba to filmoval.“

„Kde je teď?“

„Nejradši bych si ho tady bejval nechal. Jenže na svědectví jednoho ochmelky, kterej ho v noci sotva zahlíd záchodovým okýnkem, mi nikdo rozkaz k zadržení nepodepíše, a zavřít ho na vlastní triko, to si nelajsnu. Tak jsem ho aspoň požádal, aby počkal ve městě, dokud nepřijede major Ditrich. Řek, že teda počká, i když nerad, pokud mu zaplatíme hotel. Neměl jsem jinou možnost, než na to kejvnout, i když mám obavy, že to půjde z mý kapsy stejně jako to štamprle hořký.“

„Bydlí daleko?“

„Ani ne, je to slabejch tři čtvrtě hodiny, jenže na vesnici by určitě byly problémy s nenápadným střežením. Tady na to stačí jeden člověk v civilu.“

„Co pohřeb? Nebude ho zařizovat?“

„Prej nebude. Ať prej se staraj příbuzný Pasteříkový.“

„Jaký příbuzný to jsou?“

„Nejsou žádný. Rodiče umřeli a sourozence neměla.“

„Copak on to neví?“

„Třeba ví. Je to strejček Skrblík. Funus je dneska drahej, zvlášť když jsou vlastně dva. Asi počítá s tím, že to nakonec zaplatí město.“

„Kde se ubytoval?“

„Nechtěl žádnej moderní hotel. Zavolal jsem do Zlatýho lva. Mně to vyhovuje, hlídač může pohodlně sedět v zahradní restauraci, odkud je na vchod vidět.“

„A co je s majorem, že tu ještě není?“

„Čtyři chlapi v kuklách včera večer pár kroků od parlamentu přepadli a zmlátili poslance Košťála. Vyhrožovali mu zabitím a nadávali mu do židovskejch sviní.“

„Taky mám zahnutej nos,“ řekl jsem. „Jsem snad proto Žid? A kdybych konečně Žid byl, co má bejt?“

„Nic, pokud nejste levej poslanec a neděláte si veřejně srandu ze všelijakejch těch ultra, který nemaj pro srandu smysl. O nějaký židovství, křesťanství nebo kdovíco vůbec nejde.“

„Major Ditrich honí ty zakuklence?“

„Celá pražská kriminálka je na nohou a vnitro zrovna tak. Jako kdyby už komunisti notovali v parlamentu pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý podlý svět.“

„Už jsem pár dní neviděl televizi.“

„Komunisti společně s lidovcema interpelovali ministra, aby policie věnovala větší péči případu růžovýho poslance, ačkoliv se párkrát navez i do nich. Jejich filosofie přece taky postrádá smysl pro srandu.“

Zeptal jsem se, kterou ideologii myslí, jestli komunistickou nebo křesťanskou.

„Obě,“ na to Mašek. „Koukejte, jako kluk jsem chodil na náboženství, naši byli z jižní Moravy… A jako policajt jsem ještě stihnul nějakej ten marxák. Katecheta byl hotovej inkvizitor a ten politruk nebyl o nic lepší.“

„Nezapomeňte, že těm, pro který byly tyhle věci kdysi vymyšlený, ani do srandy bejt nemohlo,“ řekl jsem. „Vždycky byli první na řadě, když se začalo házet lvům.“

„To už je ale sakra dávno.“

„Neříkejte, že dneska je to k popukání.“

„Přijde na to,“ řekl Mašek. „A jak kde. Někdy bych řek, že by teď nejradši házeli lvům nás. A když se nad tím zamyslíte…“

„Já se nad tím nezamejšlím,“ řekl jsem.

„Neadekvátně tvrdý zákroky ve všelijakejch klubech a hospodách, zatímco prostituci pardonujem; vrazi nám utíkaj od soudu přes hajzly, a když zrovna neutečou, soudce je pustí pro nedostatek důkazů. Násilníci se šetřej na volný noze. A tak dále, a tak dále. Pamatujete vy něco takovýho ze svý praxe…?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Jsme holt světoví,“ hartusil Mašek a svoje slova zdůrazňoval fajfkou, kterou mlátil do psací podložky. „Extrémistický bojůvky inzultujou poslance div ne rovnou v parlamentu a my se babráme s rozkrejváním miliardovejch úniků. Co chceme vlastně rozkrejt, když proti nám stojej ty zašantročený miliardy? Takovej velkozloděj si přece podplatí, koho chce. Ostatně proč vám to vůbec povídám, snad čtete noviny.“

„Poslední novinovej článek, kterej jsem čet, byla zpráva jedný z těch agentur pro průzkum veřejnýho mínění. Že prej štastnejch lidí je u nás sedmdesát sedm procent.“

Fajfce upadla hlavička a roztrousila popel po lejstrech na stole.

„Doprdelepráce,“ řekl kapitán Mašek.

„Takže major nepřijede?“ já na to.

„Major? Ale jo. Prej hned, jak se uvolní.“

Při veškeré úctě ke statečnosti poslance Košťála jsem doufal, že firma Ditrich & His Boys bude po atentátnících pátrat aspoň pět let.

„Kde je ten Zlatej lev?“ zeptal jsem se.

26

Bylo to kousek, tak jsem šel pěšky. Našel jsem svažitou Kostelní uličku a došel k příjemnému starosvětskému hotelu, kde otevřená zahradní restaurace pod korunami stromů sváděla k tomu, aby si tam člověk sedl, dal si pivo, na to vepřovou a pak ještě jedno nebo dvě piva, a s plným žaludkem a prázdnou hlavou jako přežvykující boží hovádko tupě civěl na sluneční skvrny chvějící se zlatě na ubrusech a jiskřící ve sklenicích.

Ani Maškův muž ve slunečních brýlích nic lepšího nevymyslel a klímal nad svým pivem, nenápadný jako oběšenec na stromě republiky.

Vešel jsem do chládku a našel recepci. „Pan Pasteřík u nás bydlí a klíč tu není,“ řekla mi šedovlasá paní recepční. „Támhle je telefon, pane. Tři sta jedenáct.“

Radši bych ho byl nachytal u piva.

Telefon byl diskrétně vzdálen od pultu a lehce maskován palmovím.

Zvedl jsem sluchátko a vytočil tři jedna jedna. Chvíli trvalo, než se ozval mrzutý hlas:

„Haló, Pasteřík.“

„Doktor Fink,“ řekl jsem. „Moh byste mi věnovat pár minut, pane Pasteřík?“

„A o co jako jde?“

„O tu nešťastnou záležitost s vaším bratrem.“

„Vy jste od policie?“

„Spolupracuju s ní.“

„Oni mi něco vzkazujou?“

„No tak, pane Pasteřík… Přece si o tom nebudeme povídat hotelovým telefonem. Nemůžete vědět, která pokojská zrovna špicuje uši. Vy jste ve svým pokoji, ale já mluvím z haly, kde je pořád plno lidí.“

Nebyla tam ani noha.

„Tak pojďte nahoru,“ řekl.

Vyšlápl jsem schodiště pokryté kokosákem, na třetím podlaží našel třistajedenáctku a zaklepal.

Dveře mi otevřel bratr zavražděného, který mu údajně byl tak podobný, že si ho s ním opivněný soused možná spletl. Ten soused vídal pana bratra přece jenom v lepším stavu, než jsem ho naposled viděl já; tudíž mi pan Josef Pasteřík nepřipomněl nikoho. Byl to tak zvaný špinavý blonďák s vodově bledýma očima, ani tlustý, ani hubený; prostě v letech, kdy se postava línějších jedinců stává poněkud neforemnou. Špatně oholenou tvář měl pomačkanou, jako by se právě vzpamatovával z odpoledního šlofíka; byl v košili a kalhotách s vytlačenými koleny a spuštěnými kšandami toho druhu, jaký najdete leda na obrázcích Vilímkova humoristického kalendáře z první republiky.

„Tak si sedněte, pane…“

„Fink, agentura Discret.“

Podal jsem mu svou firemní vizitku. Podíval se na ni, pak zašmátral v saku pověšeném na opěradle židle, vytáhl brýle, nasadil si je a prostudoval všechny ty žvásty včetně telefonních čísel, načež vizitku otočil a přesvědčil se, jestli není na druhé straně ještě něco.

„Jaká že agentura?“ řekl podezíravě. „Povídal jste, že spolupracujete s policií.“

„Ne tak docela.“

„Co tím myslíte, že ne tak docela?“

„Tím myslím, že se policii nesvěřuju, když si to klient nepřeje.“

„Jenže já nejsem váš klient.“

„Vy ne. Vaše zesnulá švagrová.“

„Neříkejte. Kamila si najala detektivní agenturu?“

„Chtěla diskrétně prošetřit nějaký úniky z konta.“

„Prosím vás. Ztrácely se peníze?“

Pokrčil jsem rameny. „Snad by se to tak dalo říct. Víte, nemám právo o tom mluvit; ale protože klientka je zesnulá a váš pan bratr právě tak, měl bych tu věc dořešit s vámi.“

„Proč se mnou?“

„Copak nejste jedinej zákonnej dědic?“

„To se neví. A kdybych byl, tak co?“

„Neměl byste přijít o ty zašantročený peníze.“

„Zašantročený… A kdo jako…?“

„Paní Pasteříková předpokládala, že peníze, co z konta zmizely, vyzved její manžel. Proto se obrátila na nás – nechtěla, aby z toho byl rodinnej skandál.“

„Tý by to bylo jedno.“

„Asi jí to tak docela jedno nebylo.“ Už jsem se začal bát, že si všimne, jak se mi práší od huby. „Víte, ono šlo o dost vysokou částku,“ dorazil jsem ho.

„Propána,“ povzdychl si, „to mi ani nepovídejte. A vy už víte, kde ty peníze jsou?“

„Přišli jsme na ledacos, ale pokud nám za práci nikdo nezaplatí, necháme to spát.“

„Takže vy už ty informace vlastně nepotřebujete.“

„K ničemu nám nejsou.“

Vychytrale se uculil. „Tak byste mi je snad moh dát, ne? Co říkáte?“

„Jsou to jen dílčí informace. Všelijaký podezření, nepřímý důkazy… a tak. Ty klientovi nesdělujeme, dokud nemáme definitivní výsledek, pane Pasteřík.“

„Hm… A vy byste v tom pokračovali pro mě, když vás najala moje švagrová?“

„Kdybyste převzal její finanční závazek.“

„Jakej závazek to je?“

„Dvacet procent.“

„Z čeho?“

„Z těch peněz, pokud je najdem.“

„Hm, no jo… Dvacet procent, to může bejt dost.“

„Taky to může bejt dost málo. Ale protože nám jde aspoň o uhrazení výdajů, snad by firma mohla jít na osmnáct.“

Zamrkal a řekl: „Co takhle deset?“

„Patnáct,“ řekl jsem. „Poslední slovo.“

„Tak dobře. Patnáct procent. Ale nic vám nepodepíšu. Třeba žádný zašantročený peníze nenajdete, a pak byste na mně chtěli, abych vám zaplatil za zbytečnou práci.“

„Jak myslíte,“ řekl jsem. „Budeme v tom pokračovat, a pokud to bude úspěšný, necháme si těch patnáct procent. Když to úspěšný nebude –“

„Nebudu vám nic dlužen.“

„Souhlasí. Ale musíte nám poskytnout informace, který potřebujem.“

„Jaký informace?“

„Třeba byste mi moh říct, co byli vlastně Pasteříkovi zač. Na to jsme se samozřejmě klientky ptát nemohli, i když jsme při prověřování některejch skutečností narazili na rozpory.“

„Byli to parchanti,“ řekl Josef Pasteřík.

„Váš bratr…?“

„Jo. Můj bratr. Samej pánbíček, kostelíček, ke zpovědi chodil… Pořádnej, čistotnej. Ale taky pěknej hamoun, jak už tihle pánbíčkáři bejvaj. Když vás moh ošidit, bylo mu jedno, jestli jste cizí, nebo vlastní brácha, pane. Jenomže tenkrát šlo o halíře… O blbosti. Teprv ta jeho megera tomu dala světovej rozměr. Darmo mluvit.“

„Vás taky ošidili?“

„Dostali jsme v restituci pár baráků, to snad víte. Tady v Jablonci. Měli jsme se s bratrem o peníze rozdělit napůl, taky to bylo pěknejch pár miliónů. Jenže mezitím si Tonda vzal tu mrchu. Kde myslíte, že ho klofla? Dělala v Realibu, to je realitní kancelář, který jsme svěřili prodej. V Liberci. Hned ten první den, když jsme tam podepisovali smlouvu, na nás dělala oči, a brácha do ní taky byl celej říčnej. Taková fešná, ani ne třicet… Proč myslíte, že se s ním sčuchla a vzala si ho? Byl mladší než já, to jo, ale jenom o dva roky, takže mu bylo skoro čtyřicet. A k tomu invalidní.“

„Chcete říct, že si ho vzala pro peníze?“

„A pro co jinýho? Z lásky? Prosím vás.“

„Proč to nezkusila s vámi?“

„Asi proto, že brácha byl v jistým smyslu trouba a poznalo se to na něm. Se mnou by bejvala vorat nemohla.“

„Jak vás teda mohla ošidit?“

„Ukecala mě, abych polovičku svýho podílu z prodeje těch baráků vložil do jejího kšeftu. Že mi to prej ponese víc než úroky u spořitelny. Jenže jsem do dneška neviděl ani findu, milej pane. A je to víc než dva roky.“

„Nevymáhal jste to?“

„Jak by ne… Vždycky se všelijak vykroutila. Posledně už jsem jí poslal jenom dopis, že ji dám k soudu, a na ten mi ani neodpověděla. Tak se nedivte, že jsem přijel, když jsem se dočet, že je po smrti. Myslel jsem si, že se s bráchou nějak domluvím, když u toho ona nebude. A vidíte – brácha to taky vzal zkrátka.“

„Kdy jste přijel?“

„Dneska kolem poledne. Ta bratrova smrt mi teda dodala, pane.“

„Díky tomu ale zdědíte všechno.“

„Prosím vás… Až se to spočítá a projedná u dědickýho řízení, zbyde z toho třetina.“

„Čím se živíte?“ zeptal jsem se.

„Já? To je nějak důležitý?“

„Ale ne… Jenom si říkám, jakou jste měl smůlu, že se bratr oženil s takovou hamižnou ženskou, a vy jste kvůli tomu možná přišel o svoje peníze.“

„A taky by mi sakra scházely,“ na to Pasteřík. „Já nejsem vejdělečně činnej. Baráček po rodičích v Brusicích sežral pěknejch pár, nová střecha, okna, fasáda, elektrický topení… Auto taky musí sem tam do servisu. Zbytek jsem uložil na čtrnáct procent a žiju z úroků.“

„Při dnešní drahotě vám asi moc nezbylo, co?“

„Svatá pravda. Ani ne celý tři milióny, pane.“

Pokud jsem to stačil rychle z hlavy spočítat, ten zatracený chlap měl kolem třicíti tisíc měsíčně. Tvářil jsem se, že mě jeho bída dojímá. „Víte, pane Pasteřík, on to pánbu stejně každýmu spravedlivě spočítá,“ řekl jsem.

Šlápl jsem vedle. Podíval se na mě podezíravě a zeptal se:

„Nejste vy u nějaký tý katolický partaje?“

„Ne. Proč?“

„Že sem taháte pánaboha.“

„To se přece jenom tak říká.“

„To jo. Víte, já na žádnýho takovýho pánaboha nevěřím. Když jsme byli kluci, byl jsem u našich lump, protože jsem si z toho dělal srandu.“ Zasmál se. „Znáte to… Říkal jsem, že pánbu je vůl, a vytahoval jsem se, že do mě žádnej blesk neuhodí. Naši na pánbíčka věřili a bráchu vám tak zblbli, že nakonec chodil ministrovat starýmu faráři do Kysic. A jezdil se tam zpovídat ještě teď, i když tam už ten starej paprika není. Jenže ten novej je možná ještě horší, protože tomu, co z tý kazatelny kecá, věří.“

„Dští oheň a síru na hlavy hříšníků?“

„Jo. To je takovej farář, že byste se skoro bál, aby nevzal tu jejich božskou spravedlnost do vlastních rukou. Křižák, pane. Fanatik. Moc rád bych věděl, co mu brácha v tý zpovědnici vykládal. Jaký ten moh mít hříchy? Hrál si s těma svejma starejma krámama, a s Kamilou už snad ani ne to… No, víte co.“ Udělal jednoznačné gesto.

„Jí bylo osmadvacet,“ řekl jsem.

„Právě proto,“ na to Pasteřík. „Měla jiný možnosti.“

„Váš bratr to od ní nevyžadoval?“

„Vím já? On byl docela jinej, i když jsme si byli podobný. Já měl holky už v sedmnácti, a když jsem mu vyprávěl, jak jsem tuhle a támhletu…“ Zahihňal se. „No, však víte. On se červenal jak drůžička, pane. Ještě když jsem přišel z vojny. Kdepak, ten aby něco vyžadoval od svý zákonitý manželky. Nejspíš si v tom stačil sám a ještě se z toho vždycky letěl vyzpovídat.“

„Ale nějakou ženskou snad předtím měl, ne?“

„To jo… To on se snažil. Chodil s tou Chleborádovou. Taky snad s Loudovic Hankou něco měl, protože se mě jednou ptal, jak to s ní má udělat.“

„Co jste mu poradil?“

Zařehtal se. „Co bych mu asi tak poradil, pane drahej? Řek jsem mu, jak to dělám já, a ať si nevšímá, že se bude cukat. To přece dělá každá, aby to nevypadalo, že se jí to líbí. Jenže on to nejspíš zvoral. No jo… Se ženskejma začal pozdě a pak zase brzo přestal. Všecko proto, že věřil těm flanďáckejm kecům. Kdepak nějaká bokovka, pane. To by bejval byl jeden z hříchů, co jsou v tom jejich desateru, a on by to snad bejval nepřežil.“ Zarazil se. „Vidíte… A takhle to nepřežil taky. Jenom je mi divný, že se picnul až po její smrti a ne předtím.“

„Třeba ji měl rád a byl trpělivej.“

Pasteřík pokrčil rameny. „Neřek bych tak ani tak. Nikdy jsme si o tom nepovídali. Když měl před svatbou, vypadal jako náramně šťastnej člověk. A ona, jako Kamila, se našim dovedla vemluvit. Však mně se taky vemlouvala, a bejval bych si dal říct.“ Naklonil se ke mně a prskavě zašeptal: „Jednou v síni jsem ji popad…“

„Nepovídejte.“

„Jak by ne, pane. A co myslíte, že udělala?“

Řekl jsem si, že mu měla jednu trhnout. Sám už jsem chvíli měl chuť to udělat. „Co udělala, pane Pasteřík?“ zeptal jsem se.

Jak jsme tak seděli proti sobě, plácl mě přes koleno.

„Pane, ta taky hned věděla, kam šáhnout.“

„Tak vy jste s ní –“

„Ale ne, to já bych bejval bráchovi neudělal. Vždyť to všecko jináč vypadalo růžově, pane. Takovýhle šáhnutí sem nebo tam, to přece nic neznamená. A ona by asi taky nešla do důsledků. Přece se k nám chtěla přivdat, aby zchramstla ty peníze.“

„Potom se teda vzali?“

„Jo. Svatba byla v Kysickým kostele. Jak to mezi nima bylo dál, čerti vědí. Jenom jednou, to bylo asi půl roku po tý veselce, jsem se s bráchou viděl; bylo to na pohřbu mámy. Kamila nepřijela a Tonda se v hospodě ožral jak Dán. Brečel mi na rameni a říkal, že nechce dělat hříchy, jenže musí.“

„Řek vám, jaký hříchy?“

„Hm… Už ani nevím. Nějak se to zamluvilo. Ale viděl bych to tak, že ona kvůli kšeftu nechtěla děti a nutila ho, aby jí to dělal nějak jinak, nebo aby si na to bral ochranu. A to oni berou jako hřích, vždyť o tom věčně kafrá i ten jejich senilní polskej páprda.“

„Myslíte, že kvůli tomu nakonec přestali docela?“

„Jsem si jistej, pane. Pro bráchu byl pánbu nejvyšší inštanc a jí to asi bylo šmafú, protože brácha stejně nebyl žádnej velkej samec. Sehnala si to holt jinde. A to bylo zase šmafú jemu. Aspoň nemusel hřešit.“

„Vy jste ženatej, pane Pasteřík?“

„Byl jsem,“ řekl. „Umřela.“

„Upřímnou soustrast. Děti jste neměli?“

„Neměli. Možná je to lepší. Co já bych teď s nima.“

„Váš tatínek bydlí u vás?“

„Umřel před rokem.“

„Ty domy v Jablonci byly po prarodičích?“

„Jo. Bejvaly dědečkovy. Když je našim vraceli, nechali to všecko přepsat na nás. Táta říkal, co prej by s tím dělali, a máma s ním souhlasila. Na vesnici byli spokojený a ty peníze nepotřebovali.“

„Ale nějakej podíl snad od vás dostali, ne?“

„Jakej podíl? Povídám, že nic nechtěli.“

„Vaši rodiče byli zvláštní lidi.“

„Proč? Docela obyčejný.“

„No, abych šel, pane Pasteřík. Pokud byste dostal nějakej nápad kolem úmrtí vašeho bratra… Nechám vám tady tu vizitku a připíšu vám telefon na Tamberk. Kdybyste volal a já tam snad nebyl, buď mi to vyříděj, nebo pro mě pošlou. Bydlím v tom menším penziónu pod vrškem.“

Napsal jsem telefonní číslo hotelu a poznámku:

Penzión Františka Vícha, Tamberk.

Pasteřík si vizitku vzal, vytáhl ze saka náprsní tašku a vizitku do ní zastrčil. „Co by mě tak mohlo napadnout?“ zabručel. „Hlavně mi dejte vědět, jestli ty peníze najdete. Napište si mou adresu a telefon, jo? Já žádný vizitky nemám, je to drahý.“

Napsal jsem si to a šel.

27

Z recepce jsem znova zavolal na Tamberk.

Jano s Lenkou už tam nebyli, ale Klimeš mi slíbil, že někoho pošle, aby vyřídil, že se vrátím k večeru. „A jak to jde?“ zeptal se. „Pan Jano mi nechtěl nic říct, že mi to povíte sám, až se vrátíte.“

„Můžete shánět Hanouska,“ řekl jsem.

„To jako proč?“

„Kvůli tomu kanci.“

„Neříkejte… Povedlo se vám to?“

„Počítám, že pana Hromádku zejtra pustěj.“

„Ježíšku. A jak jste to zaonačil, prosím vás?“

„Po telefonu radši ne, pane Klimeš.“

„No jo, samozřejmě. Hanousek je zrovna tady… Už se na tom pracuje. Kdyby snad nebyl divočák, bude srnčí. Tak zejtra?“

„Nechte to na sobotu, pane Klimeš. To mám svátek.“

„Dobrá, dobrá. Tuplovaná oslava.“

Zaplatil jsem za hovor a šel na parkoviště.

V přihrádce favoritu byly stejné mapy jako v dodávce. Otevřel jsem automapu České republiky a našel v seznamu obcí napřed Brusice, kde bydlel Josef Pasteřík, a pak Kysice, kam se jeho bratr Antonín jezdil zpovídat. Obě vesnice byly vedle sebe a nebyly dál než něco přes půlhodinku jízdy po úzkých okresních silnicích.

Byl to vcelku příjemný výlet; otevřel jsem si okénko a jel se sluncem za zády alejemi hrušní a švestek, které se za mých mladých let ještě daly jíst. Tu a tam jsem potkal osamělého cyklistu nebo auto s chvostem prachu. Asi na poloviční cestě jsem minul rozsáhlý rybník s chatovým motelem; na vodní hladině sebou plácal v bezvětří opálený chlápek na plachetním prkně a ze skluzavky padaly do vody vřískající děvuchy. Nad bránou se závorou byl nápis AUTOCAMPING DOBRÁ VODA.

Projel jsem asi šest nebo sedm vesnic a místní voříšci za mnou poštěkávali. Pak jsem v dálce zahlédl nafialovělý obrys Trosek a na nejbližší křižovatce zahnul podle směrovky KYSICE 4. Asi kilometr před vesnicí, když už bylo vidět makovici na věži kostela, jsem zastavil, zapálil si a chvíli se díval na okolní strniště.

Hlavou mi cválalo plno divných myšlenek.

Když jsem dokouřil, jel jsem dál, až jsem nakonec zaparkoval pod staletým kaštanem proti kostelu, vystoupil, našel na nejbližším čistě obíleném domě ceduli s příslušným nápisem a zazvonil.

Chvilku trvalo, než blýsklo kukátko; pak se dveře pootevřely sotva na píď a nějaký mladík za řetězem se zeptal: „Co pro vás můžeme udělat, pane?“

„Hledám pana faráře,“ řekl jsem.

„A co od něj potřebujete?“

„To bych radši řek jemu.“

„Pokud se snad chcete vyzpovídat,“ řekl s nepatrným pousmáním, „jsem taky kněz.“

„Pan farář tu není?“

„Ne, je mi líto. Musíte se spokojit se mnou.“

„A kde je?“

„Potřebujete to vědět tak nutně, pane?“

„Jo. Potřebuju s ním mluvit. Nemoh byste vyháknout ten řetěz a otevřít?“

„Víte, pane,“ na to ten mládenec, „v poslední době se stala řada zločinů právě na farách. Je skutečně smutné, že církev, která vždycky přispěchá ku pomoci, se musí hradit ve svých obydlích.“

„Požádejte o přeložení na Bouzov,“ řekl jsem.

„Pochopte to, pane… Neznám vás, nepatříte mezi naše farníky a já musím zachovat nutnou opatrnost.“

„To vás šlechtí,“ já na to. „Kde je farář?“

„Jako vždycky, pane. Jezdí za věřícími, kteří nemohou navštěvovat bohoslužby pro nemoc nebo z jiných důvodů. Též má povinnosti úřední, pochopitelně. Farnost má i svou ekonomickou základnu, že.“

„Kdy se vrátí?“

„Pravděpodobně dnes večer nebo zítra ráno.“

„To mám smůlu.“

„Pokud jste chtěl mluvit přímo s ním, pak ano.“

Vytáhl jsem z kapsy svůj průkaz. „Pane kaplane, nebo jakou šarži ráčíte mít,“ řekl jsem, „vyšetřuju jednu podobnou věc, jaký se v poslední době staly na farách.“

„Ano…? Ale jak vám v tom můžu pomoct, pane? Leda že bych se za vás modlil.“

„To můžete taky,“ řekl jsem. „Ale napřed mi laskavě ukažte matriku z dvaadevadesátýho roku. Rád bych si tam něco ověřil.“

„To je něco jiného…“

Konečně vyhákl řetěz. „Tak račte dál, pane.“

Ten vykutálený asketa nebyl na faře sám; jak jsme šli kolem nějakých pootevřených dveří, zahlédl jsem mladou jeptišku za psacím strojem. Jukla přes rameno, kdo to kráčí okolo, a já se na ni ďábelsky zašklebil.

„Tak prosím…“

Byla to docela obyčejná kancelář, jenom ten počítač mi nešel dohromady s krucifixem, protože moje představy o farách pocházely z Tří mušketýrů. Aspoň že ta matrika nebyla na disketě.

„Jde vám o narození, úmrtí, sňatek…?“

Řekl jsem, že o sňatek, a dostal jsem příslušnou knihu; zároveň mi ten mládenec úslužně nalistoval začátek roku, který jsem potřeboval.

Našel jsem to brzy; Antonín Bohuslav Pasteřík narozený v Brusicích těm a těm 17. října 1952 a Kamila narozená v Turnově 16. července 1967 nějakým manželům Votavovým; oddáni osmého ledna 1992.

„Nevadí vám, když si opíšu data?“

„Nic tajného na tom není, pane.“

„Toho pana Pasteříka znáte?“

„Ne, pane… Nejsem tady dlouho.“

Poznamenal jsem si data, poděkoval jsem a šel.

Do Brusic jsem to měl tři kilometry z kopečka kolem rybníka a dvěma menšími borovými lesíky. Vesnice to byla poněkud roztahaná, jako by tu nikomu nezáleželo na tom, kde svůj barák zrovna postaví. Na dost neúhledné návsi s kachním rybníkem a hospodou jsem zaparkoval u rozestavěného rodinného domku, kde se točila míchačka a dva chlápci v montérkách.

„Dobrý den,“ zahulákal jsem z okénka.

Něco mi odpověděli; potom jeden z nich popadl kolo míchačky a naklonil ji, zatímco druhý přidržoval vratké kolečko. Když malta dopleskala, zastavili soustrojí a obrátili se ke mně jako k vítanému přerušení práce. Jeden otevřel zednickou lžící pivo a druhý si zapálil. „Někoho hledáte?“ zeptal se.

„Kde tady bydlí pan Pasteřík?“

„Pepík Pasteříků? Támhleten barák s tím břízolitem. Jenže on dneska není doma a kdoví, kdy se vrátí. Umřela mu švagrová, tak jel za Tondou – teda za bráchou do Jablonce. To jste se minuli.“

Samozřejmě si všimli jabloneckého čísla favoritu.

„A nějaký Chleborádovi tu bydlej?“

„Chleborádovi…?“

„Už dávno ne,“ řekl ten s pivem. „Odstěhovali se někam ke Praze.“

„A – Loudovi?“

„Loudovi jo. Hledáte mladý nebo starý?“

„Jejich dceru Hanku.“

„No jo, Hanku… Ta přece učí v Borku.“

„Učitelka?“

„Jo… Co by měla bejt jinýho, když učí?“

„A kde je o prázdninách?“

„V Borku. Bydlí tam.“

„Kde je Borek?“

„To musíte rovně a támhle za hospodou to vemte na Doubkov. Za Doubkovem doleva na Koněplazy a potom přes Miřín.“

„Přes Kozí by to měl blíž.“

Řekl jsem, že mám automapu, poděkoval jsem a jel na Doubkov, pak na Koněplazy a tak dále.

28

Borek byla obec s velkokapacitním teletníkem, traktorovou stanicí, betonovým silem a kouskem nepovedeného sídliště ve stráni. Škola ve staré budově s obvyklým nápisem a státním znakem stála proti něčemu, co kdysi mohlo být malým zámečkem, než se na fasádě, oknech a střeše podepsal zub času a léta minulá.

Teď bylo kolem budovy lešení.

Podle květináčů s pelargoniemi v prvním patře školy jsem usoudil, že je tam byt místní učitelky. Když jsem přišel blíž, objevil jsem poštovní schránku a zvonek se jmenovkou HANA LOUDOVÁ.

Zazvonil jsem.

Nade mnou se vyklonila z okna ženská hlava: „Co si přejete?“

Měla brýle, dlouhé rovné hnědé vlasy a mohlo jí být něco kolem pětatřicíti.

„Rád bych si s váma o něčem promluvil, paní učitelko,“ řekl jsem. „Jestli máte chvilku času…“

„Vy jste pan Bušek?“

„Ne. Nějakej Fink z Prahy.“

„Vidíte… Já myslela, že jste pan Bušek.“

„Kdo je pan Bušek?“ zeptal jsem se.

„Otec jednoho žáka, který trápí zvířata,“ řekla. „Celý školní rok jsem pana Buška neviděla na třídní schůzce, je podnikatel, prý nemá čas. Napsala jsem mu dopis, že budu muset zhoršit jeho synovi známku z chování, pokud za mnou nepřijde. Vzkázal, že se zastaví, až se vrátí z dovolené. Byli s celou rodinou v Tunisu… Promiňte, asi moc mluvím.“

„Bejt Bušek,“ řekl jsem, „neměl bych na to, abych rozmazloval synáčka vejletama do Tunisu. Prázdniny by trávil u strejdy v Čeněticích jako já zamlada, netrápil by zvířata a poslouchal by na slovo svou paní učitelku.“

Usmála se. Její úsměv mi někoho připomněl a nevěděl jsem koho. „A co si přejete, pane Finku?“

„Lhát vám nebudu. Jsem soukromej vyšetřovatel jedný pražský agentury. Možná víte něco, co by nám pomohlo při vyšetřování jednoho případu.“

„Prosím vás… Já?“

„Pokud jste Hana Loudová.“

„To jsem. Počkejte… Dojdu vám otevřít.“

Když sešla dolů, překvapilo mě, jak je malá; sahala mi sotva pod bradu. Měla na sobě šedý učitelský plášť, ale protože ho měla v útlém pase stažený, vynikaly její pěkně modelované boky a poprsí, také nikoliv zanedbatelné.

„Jestli je to delší, pane Finku,“ řekla, „snad abyste šel nahoru. Můžu vám nabídnout čaj.“

Řekl jsem, že nevím, jak dlouhé to bude, ale že půjdu nahoru, protože čaj rád.

Byl to takový staromódní dům, který jistě postavili někdy za Marie Terezie, možná společně se zámečkem naproti. Schody, po kterých mě vedla, byly z prošlapaného pískovce a stropy byly klenuté. Všechno tu bylo vymalované bíle, jen dole, kde byly vysoké dveře dvou tříd, byl do výšky asi půl druhého metru olejový nátěr. Na stěnách visely zarámované dětské kresby.

Nahoře byla chodba s dvojími dveřmi; otevřela levé a gestem mě pozvala dovnitř.

„Učíte tady sama?“ zeptal jsem se.

„Ne… Naproti bydlí pan řídící učitel Voňka. Já dělám češtinu, čtení, psaní a dějepis… On zase matematiku, fyziku… To víte, tady musí učitel dělat, co je potřeba. Ale on tu přes léto není, jezdí k rodičům do Blanska.“

Zavedla mě do veselého pokojíku s psacím stolem, jídelním koutem, velkou knihovnou a s dalšími zarámovanými dětskými kresbami a kolážemi po stěnách. Na stole stála v keramické váze kytice zvonků, chrp, vlčího bobu a dalších lučních kytek, které sice znám, ale nikdy jsem nevěděl, jak se jmenují.

„Devatero lučních květů,“ řekl jsem, když mi nabídla židli a odsunula vázu stranou. „Od ctitele?“

„Ty jsem si samozřejmě natrhala sama.“

„Proč samozřejmě?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny a řekla: „Jdu postavit na ten čaj.“

Táhne se to se mnou od útlého věku. Ať přijdu kam přijdu, všude se vyskytne nějaká záhada. Tahle byla aspoň půvabnější, než ty z posledních dnů.

„Můžete mluvit,“ řekla odněkud. „Slyším vás dobře.“

Už ze zvyku bych byl radši viděl, jak se tváří.

„Mám čas,“ řekl jsem. „Počkám s tím až u čaje.“

Kdysi jsem za čaj považoval každou obarvenou vodu a pil ho z tlustých snídaňových hrnků. Pít čaj tak, jak se pít má, jsem se naučil mnohem později a velice rychle jsem se stal zapřisáhlým odpůrcem všeho, co se u nás za čaj vydává.

Vrátila se s dvěma šálky a talířky z tenkého porcelánu.

„Sladíte?“ zeptala se.

„Jak kdy,“ řekl jsem. „Vy asi pijete hořkej.“

„Ano.“

„Pak já taky.“

Chvíli nato přinesla i konvici a nalila do šálků, napřed mně a pak sobě. Posadila se na protější židli. Jako slušně vychovaná učitelka na mě nenaléhala a čekala.

„Pamatujete si na Antonína Pasteříka?“ řekl jsem.

Není pravda, že někdo naráz zbledne, v očích se mu objeví panika a tak dále. Málokdo z lidí má tak živou a pohotovou mimiku a ještě míň je těch, kteří ji dovedou pohotově přečíst. Přesto se mi zdálo, že ji můj dotaz trochu vyvedl z míry.

„Tonda Pasteřík,“ řekla. „Ano… Má bratra Pepíka, ten bydlí v Brusicích. Já jsem taky z Brusic, víte? Mám tam rodiče a bratra s rodinou.“

„Co víte o Tondovi?“

„Dost málo. Někdy před dvěma léty se oženil… Vzal si nějakou podnikatelku, slyšela jsem. Mají v Jablonci firmu… Ale jakou, to taky nevím. Snad obchod?“

„Vy nečtete noviny?“

„S hanbou se přiznávám, že ne,“ řekla. „Nemám tady ani televizi, jen rádio. Kvůli večerním koncertům. Zprávy neposlouchám, ve světě je tolik hrůz… Tady voní květiny, bzučí včely a děti jsou milé a bezprostřední.“ Zřejmě si vzpomněla na lempla Buška, protože dodala: „Až na malé výjimky, samozřejmě.“

„Vy na tom svým Starým Bělidle neučíte občanskou výchovu?“ zeptal jsem se.

Usmála se s mučednickou trpělivostí. „Tu učí pan řídící učitel,“ řekla. „Proč jste se mě ptal na ty noviny?“

„Protože Pasteříkovi jsou po smrti,“ řekl jsem. „O paní Pasteříkový byla zmínka v novinách.“

„To je smutné. Nějaká nehoda?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Mohl byste mi o té – nehodě… říct něco víc?“

Řekl jsem jí, co se říct dalo. Pila přitom čaj a jen občas tiše vzdychla.

„Ale – co s tím mám společného já?“ zeptala se.

„Vy jste Pasteříka znávala důvěrně, jak jsem slyšel.“

„Odkud víte, že jsem se s Tondou znala… důvěrně?“

„Od jeho bratra.“

„A – co vám ještě –“

„Nic. Jenom to, že Tonda chodil s nějakou Chleborádovou a potom s Hankou Loudů. To je všecko.“

„A vy o tom chcete slyšet…?“

„Chci, abyste mi řekla, co obnáší to slovo chodila.“

Chvilku na mě mlčky hleděla přes okraj šálku, který držela v prstech obou rukou. Byly to úhledné drobné prsty s krátce ostříhanými nehty. „Jistě víte,“ řekla, „že na vsi není tolik příležitostí jako ve městě.“

„Dejme tomu,“ řekl jsem.

„Bylo mi sedmnáct a jemu třiadvacet.“

„To je dost velkej rozdíl – v těch letech.“

„Byl hodný a nebyl ošklivý. Uměl pěkně vyprávět.“

„O čem vám vyprávěl?“

„On… Spíš filozofoval. Byl pobožný a mně to svým způsobem imponovalo, protože… to tehdy nebylo v módě. Věřící byli lidem spíš k smíchu – a taky jim to působilo problémy.“

„Vy jste věřící?“

„Ale ne… Nejsem. Ani tenkrát jsem nebyla. Měla jsem po maturitě a chystala se na pedagogickou fakultu. Snad právě proto pro mě bylo zvláštní o těch věcech slyšet od někoho, kdo je bere vážně.“

„Pořádal vám přednášky z teologie? Neříkejte, že vám nepovídal taky o jinejch věcech.“

„Leda o svém koníčku… Spravoval staré telefony a rádia. Ale tomu já nerozumím. O ničem jiném jsme se nikdy nebavili. Potom jsme se rozešli… Tím to skončilo.“

„Přestalo vás to bavit?“

„Ne… Já myslím, že to zavinil Pepík.“

„Jeho bratr?“

„Ano… Byl docela jiný než Tonda. Žádnou nenechal na pokoji, taky byl na vojně… Tondu na vojnu nevzali.“ Na okamžik se odmlčela. „Víte,“ řekla potom, „těžko se mi o tom mluví a nevím, k čemu by vám bylo, kdybych se vám s tou historií svěřila.“

„Paní učitelko,“ řekl jsem, „pomohlo by mi to hodně.“

„V čem, když je po smrti?“

„Pochopte, já ho nikdy neviděl živýho. Musím vědět, co byl za člověka, abych z toho moh vyvodit, proč vlastně umřel, rozumíte? Snad jste se učila psychologii?“

„Ano… I když jen v rámci budoucího povolání.“

„Samozřejmě vás nutit nemůžu.“

„Pokud vám to pomůže… Řeknu vám to. Je to dávno a nikomu to neublíží.“ Znova se usmála a zvedla konvici. „Ještě čaj, pane Finku?“

V té chvíli mě popadla nezřízená chuť se na to všechno vykašlat, dopít čaj a pozvat ji na podvečerní procházku po nejtišší pěšince v lukách. Říkal bych jí Haničko, sluníčko, skočil bych do rybníka a natrhal bych jí kvetoucí lekníny-stulíky jako v Krakatitu inženýr Prokop doktorovic Ančí. Proč jsem musel to hodné stvoření trápit nějakými prastarými historiemi?

Jenže právě tak bych se byl mohl ptát, proč jsem si vybral takové zatracené povolání.

„Předpokládáte,“ řekla, „že se mnou nechodil jen proto, aby mi vyprávěl o náboženství. Máte pravdu, i když jste ho neznal a neznáte ani mě.“

Mlčel jsem, díval se na ni a ne a ne přijít na to, koho mi připomíná. Měla světle hnědé pokojné oči, jaké mají antilopy.

„Problém byl v tom,“ pokračovala, „že Tonda si nevěděl rady. Víte… Já si to nedovedla představit, bylo mi teprv sedmnáct… Ale čekala jsem na to a chtěla jsem to. Myslím, že to pochopil, a protože mě nechtěl zklamat, svěřil se nejspíš bratrovi. Rozumíte, jistě to nevím.“

Věděl jsem to já, ale řekl jsem jenom: „Pravděpodobný to je, pokud se najednou zachoval nějak nepatřičně.“

„Nevím, jestli to bylo nepatřičné, pane Finku. Zachoval se podivně… a já taky.“

„Nemusíte mi to říkat, jestli vás ty vzpomínky trápí.“

„Ale ne, teď už to dopovím. Jednou jsme byli na procházce, bylo to k večeru, u rybníka… Připadal mi nějaký jiný a nenapadlo mě, že by to mohlo být pro to, co mu snad poradil Pepík. Možná že jsem ho i trochu provokovala, vždyť jsem byla hloupá sedmnáctiletá holka. A pak najednou… Máte pravdu, těžko se o tom mluví.“

„Vrhnul se na vás?“

„Víte, bylo léto. Měla jsem na sobě jenom bílé tričko, volně přes sukni, nic pod ním…“ Sklopila oči a mírně se začervenala. „Už tehdy jsem vypadala jako dneska, jenže které děvče si to v tom věku uvědomí?“

„Příroda to dělá naschvál,“ řekl jsem. „Jistě jste už dětem vyprávěla o pestíkách a bliznách, a jak je to s motýlkama a zajíčkama.“

„Byla jsem prostě hloupá,“ řekla s podmračeným obočím. „On mě prostě najednou za to nešťastné tričko popadl a vyhrnul mi ho přes hlavu. A nakonec mi ho docela stáhl. Dovedete si představit, jak mi bylo?“

„Snažím se. Nikdy vás takhle žádnej chlap neviděl, a najednou jste nahoře bez. Dneska tak ženský choděj na plovárnu, ale tenkrát to musela bejt hrůza.“

„Ano… To máte pravdu. Já z toho byla takřka v šoku, ani jsem se nezakryla rukama. A on toho využil. Surově mě popadl, bolelo to.

A já najednou dostala vztek. Vytrhla jsem se mu, křičela jsem a sebrala ze země ulomenou větev… Chovala jsem se jak nepříčetná. Uhodila jsem ho… A co myslíte, že udělal?“

„Vzal vám ji a zahodil?“

„Ne. Padl na kolena, sepjal ruce a začal se modlit.“

„Neříkejte.“

„Ano. Klečel, modlil se… a nebránil se, když jsem ho tloukla tou větví, až jsem ji o něj zlomila. Nakonec jsem se toho všeho zděsila a dala se na útěk… Byla jsem skoro u vsi, když jsem si uvědomila, že jsem polonahá. Bála jsem se tam jít znova, ale nemohla jsem přece takhle… Tak jsem se pomalu vracela, až jsem došla na dohled… toho místa. On už tam nebyl… Našla jsem svoje tričko potrhané a zašlapané v blátě. Možná že potom taky dostal vztek a vybil si ho takhle. Měl se zlobit na sebe a ne na mě, nemyslíte?“

„Samozřejmě. Co jste udělala pak?“

„Trošku jsem tričko přemáchla v rybníku, oblékla si ho mokré a šla domů. Od té doby jsem s Tondou už nikdy nikde nebyla, nemluvila jsem s ním, vyhýbala jsem se mu, dokud neskončily prázdniny. Odjela jsem na pedagogickou fakultu, bydlela jsem na koleji… Pokud jsem jezdila do Brusic, snažila jsem se Tondovi vyhnout.“

„Co ta Chleborádová?“

„Andrea… To nevím. Neposlouchala jsem klepy. Snad mezi nimi něco bylo, ale Chleborádovi se odstěhovali. Andrea byla jiná než já, chodila s kluky už na národce a kdyby se jí stalo to co mě, jistě by to zvládla líp.“

„Líp než vy těžko.“

„Pane Finku, jste první mužský, kterému jsem to řekla. Pokud chcete vědět, co to se mnou udělalo…“

„To mi říkat nemusíte.“

„Měl byste to vědět.“

„Jak myslíte.“

„Od té doby… jsem neměla nikoho. Nemůžu říct, že by se mi tu a tam nějaký chlapec nebo později muž nelíbil. Ale nikdy jsem tu hráz nedokázala překročit. Vždycky vidím Tondu, jak mě surově popadl, a jak se potom modlil, když jsem ho začala bít tou větví. Je to nenormální…“ Křečovitě se usmála. „Ale já vlastně nevím, co je normální.“

„Každej průměrnej sexuolog by vám to vysvětlil, kdybyste k němu byla upřímná, jako jste byla ke mně.“

„Já se toho bojím.“

„To je pitomost, Haničko,“ řekl jsem. „Kvůli jednomu zapšklýmu pánbíčkáři si chcete zkazit život? Sama říkáte, že o týhle stránce lidskýho života nemáte zdání; nevíte, jak krásný zážitky vám může přinést, o co všechno vás obohatí, jak z vás udělá docela jinýho člověka.“

„Nebo mě utrápí.“

„Je lepší prožít tisíc nešťastnejch lásek, než neprožít žádnou. To jsem nevymysel já.“

„Ale mluvíte z vlastní zkušenosti?“

„Samozřejmě.“

„Tak mi povězte o takové lásce, která obohatila váš život a udělala z vás docela jiného člověka i přes to, že byla nešťastná.“

Pověděl jsem jí to; když jsem skončil, nebyl už v čajové konvici ani hlt a barvy za oknem zešedly soumrakem.

„To bylo krásné a smutné,“ řekla.

„A vy ráda posloucháte krásný a smutný věci.“

„Ano… Třeba ty večerní koncerty.“

Bylo půl deváté, když jsem se usadil ve voze.

„Ne abyste si to s tou návštěvou sexuologa rozmejšlela až do září,“ řekl jsem z okénka. „Zase vás začne zlobit kluk Bušků, budete sázet pětky a opravovat sešity a na sebe si čas nenajdete.“

Usmála se.

Najednou jsem věděl, odkud ten úsměv znám.

„Víte, že vypadáte jako Mona Lisa?“ řekl jsem.

„Jestlipak víte, jak vypadáte vy?“

„To nevím.“

„Jako Fanfán Tulipán po dvaceti letech,“ řekla se smíchem.

„Po čtyřiceti,“ řekl jsem. „Adios, Haničko.“

Jel jsem směrem k zarudlému západu, nad kterým zářila první večerní hvězda. Než jsem dojel do Jablonce, byla jich už plná obloha, ale ve světlech města zmizely.

29

Zaparkoval jsem na obvyklém místě a z pouličního automatu zavolal byt kapitána Maška. Ozval se mi dívčí hlas na pozadí hlučné muziky a hlaholu nějaké omladiny. „Naši nejsou doma,“ řeklo to děvče, nejspíš Maškova dcera. „Šli do dancingu.“

„Jsem cizinec,“ řekl jsem. „O jakej dancing frčí?“

„Dýza pro dospěláky, cizinče.“

„Prokristapána,“ já na to. „A kde to je, slečno?“

Vyprskla, zaječela někam mimo telefon „buďte zticha, jo?“ a popsala mi cestu celkem srozumitelně.

Poděkoval jsem, zavěsil, našel jsem ten zapadák a svedl kratší bitvu s biletářem, který se choval křepce jako starý sokol a nelíbilo se mu moje džínové kvádro. „My, pane,“ řekl, „dbáme na to, aby nám sem nechodili páskové a máničky.“

„Jste jednou nohou v devatenáctým století, Fügnere,“ řekl jsem mu. „Páskové a máničky dávno vymřeli.“

„S někým si mě pletete,“ odpověděl s bezděčným humorem. „Dejte si čelem vzad.“

Měl jsem dvě možnosti: buď na něj vytáhnout legitimaci, nebo ho rovnou zastřelit. Zkusil jsem to první a řekl mu, že někoho hledám; pustil mě dovnitř, ale upozornil mě, že si na mě dá pozor. „U nás nemaj žádný podezřelý živly co dělat,“ dodal.

„Možná byste se divil,“ řekl jsem mu a šel dál.

Byl to celkem slušný podzemní bar bez laserů a rambajzu, kde se na nevelkém parketu pár dvojic pokoušelo zapomenout na svoje kila a vrásky. Vysloužilý diskžokej ve slepeckých brýlích přes celý obličej ládoval soustrojí poněkud omšelými hity krotké disco muziky a u barpultu hřadovali připostarší kovbojové a jejich paničky.

Našel jsem kapitána Maška v jednom boxu, kde právě ve společnosti dvou dam a jednoho pána pojídal hůlkami jakési nudlovité jídlo zalité tmavohnědou omáčkou. Když mě spatřil, zatvářil se, jako by objevil ve svém talíři kuchařův useknutý prst. „Co vy tady?“ řekl.

„Na tomhle neveselým světě je plno věcí, který mi nedaj spát,“ řekl jsem. „Promiňte, že ruším vaše čínské činění. Dobrý večer, dámy a pane.“

„To je pan Fink z jedný pražský agentury,“ představil mě Mašek.

„Moje žena… manželé Dolinovi.“

„My se trochu zmáčkneme,“ řekla paní Dolinová, boubelatá brunetka s brýlemi. „Však se vejdete, pane Fink.“

„Jak by ne,“ přidal se její stejně obrýlený manžel. „Jen si k nám sedněte. Umíte nějaké ty diskotanečky? Dámy by měly změnu.“

Paní Mašková neřekla nic; byla to upjatá dáma s blond účesem a bledýma očima, které si mě chladně změřily.

„Omluvte mě,“ řekl jsem. „Mám dřevěnou nohu. Nedělejte si kvůli mně nepohodlí. Jen si v klidu dojezte ty svý žížaly. Potřebuju prohodit pár slov tady s panem kapitánem… Počkám u baru.“

„Žížaly…?!“ řekla znechuceně paní kapitánová.

Rychle jsem se vytratil a našel si volné štokrle na užší straně barpultu, kde nikdo neseděl. Objednal jsem si kolu a zapálil si dalšího velblouda.

Samozřejmě si ke mně vzápětí přisedla obstarožní hetéra, která tomu sokolníkovi u dveří musela solit nejmíň devadesát procent, že ji sem pustil. „Jsi stejně osamělej jako já, milouši,“ zašeptala s upířím úsměvem. „Není to osudová náhoda?“

„Sesbírej si ty zuby a drž se k jihu, rampepurdo,“ já na to. „Nepoznáš poldu?“

„A do prdele,“ řekla. „Už slepnu.“

Chvíli nato přišel Mašek a posadil se vedle mě. „Žádnou radost jste mi neudělal,“ řekl. „Chodím sem s manželkou čas od času, aby si trošku užila. A vy mi sem vlezete jako slon do Langweilova modelu starý Prahy. Co prej to mám za divný známosti, povídala.“

„Přines jsem vám Bestii z Tamberku,“ řekl jsem.

„Neříkejte,“ na to kapitán. „Kde ji máte? To abych si snad výjimečně dal jednu skotskou.“

„Dejte si co chcete. Já to platím.“

„Z Hromádkovejch peněz,“ řekl potřásaje hlavou. „Tu vaši sebejistotu bych chtěl mít.“

„Vy mě neberete vážně, kapitáne.“

„Jak bych moh?“ zasmál se. „Netvrdíte, že jste identifikoval pachatele těch mordů?“

„Samozřejmě. Mám vám ho naservírovat s ledem nebo se sodou?“

Kývl jsem na barmana a přes Maškův mlčenlivý nesouhlas jsem objednal skotskou Black & White, protože dražší neměli. Počkal jsem, až si dá první lok. „Tak prosím,“ řekl. „Byl bych rád, kdyby to netrvalo moc dlouho.“

„Shodli jsme se na eskalaci brutality?“ řekl jsem.

„Samozřejmě. I když tady není tak výrazná, popřít se nedá. Často začínají jako exhibicionisti… Teprv později to zkoušej jinak. Ten náš už poprvně zabil, i když se dá připustit, že to nemusel mít v úmyslu.“

„Jenže ono to nebylo poprvně.“

„Cože? Chcete říct, že jste objevil případ, kterej tomu předcházel?“

„Jeden jistě, druhej možná a další nejsou vyloučený. V tom jistým se pachatel pokusil o sedmnáctiletou pannu, ze který serval tričko. Děvče se ale nedalo a pustilo se do něj ulomenou větví. V tu chvíli ho agresivita přešla – samozřejmě jen zdánlivě –, nebránil se a klečel se sepjatejma rukama, dokud o něj dáma tu větev nepřerazila na dva kusy a neutekla. Potom potrhal a podupal aspoň to tričko.“

„Hm… To zní věrohodně. Včetně toho trička, který se pro něj stalo zástupným objektem sexuálního aktu. A co ten nejistej případ?“

„Snad podobnej, ale neprokázanej. Rodina toho děvčete se odstěhovala neznámo kam. Třeba právě proto.“

„A to první se odehrálo –?“

„U rybníka poblíž Brusic. Ta statečná holčina je dneska učitelkou v Borku… Jmenuje se Hana Loudová a už sedmnáct let z toho má trauma.“

„Stalo se to před sedmnácti lety…?“ na to kapitán. „To už je ale dost dávno.“

„O dalších případech sice nevíme,“ řekl jsem, „ale to neznamená, že se nestaly. Oběti to většinou zamlčej, aby si na ně lidi neukazovali. Zvlášť na vsi.“

Mašek usrkl ze své sklenice. „Mám snad hádat, jak se ten chlap jmenoval?“ řekl.

„Vydržte, ještě jsem neskončil.“

„Manželka mě zblázní.“

„Všichni ženáči jsou masochisti,“ řekl jsem. „Jinak by se neženili.“

„Neděláte z nouze ctnost?“

„To je výsledek mejch studií. Nikoli teorie šedá. Zkušenost muže, jenž od filosofie nahých kolen dospěl k filosofii revmatismu.“

Řekl jsem si, že příšerně kecám.

„Příšerně kecáte,“ na to Mašek. „Jen aby to nebyla podobná bouda jako s Trojanovou.“

Nechal jsem jeho narážku odplynout s průvanem. „Tu Němku zabil jednatřicátýho května,“ řekl jsem.

„Jo. A co?“

„Jednatřicátýho května má svátek Kamila.“

„Snad jo. Aha. Kamila Pasteříková. To je náhoda.“

„Vypadá to tak. Jenže kdyby se našla podobná souvislost i u druhýho a třetího případu, už by to jako náhoda nevypadalo.“

„To ne. Jenže takovou souvislost neobjevíte. Kdyby existovala, dávno by se na ni přišlo.“

Vytáhl jsem z kapsy jeho seznam, na který jsem si poznamenal data na kysické faře. „Ta souvislost kupodivu existuje,“ řekl jsem, „jenomže jste na ni nemohli přijít, dokud byla Kamila Pasteříková naživu. Druhej případ se totiž stal šestnáctýho července. A to měla narozeniny.“

„Narozeniny?“ řekl Mašek. „Probůh. A co měla devátýho ledna? Výročí biřmování?“

„Devátýho sice nic, ale osmýho ledna ve dvaadevadesátým se Pasteříkovi brali.“

„Odkud to máte?“

„Z farního úřadu v Kysicích. Taky tam stojí kostel, ve kterým zbožnej Antonín Pasteřík jako kluk ministroval a ještě nedávno tam jezdil ke zpovědi.“

Mašek si lokl skotské a řekl: „Doháje, člověče… To už asi opravdu není náhoda.“

„Není. Pravděpodobnost, že to náhoda je, může bejt tak jedna k miliónu.“

„Tím mi naznačujete, že vrah je mrtvej Pasteřík?“

„Nenaznačuju. Tvrdím to.“

Zamyslel se a pak řekl: „Něco jsem vám zatajil.“

„Předpokládal jsem to.“

„Proč jste to předpokládal?“

„Museli jste přijít na jejich divnej vztah stejně jako já. Měli jste stejný podmínky… Dokonce lepší, protože jste si mohli řádně prohlídnout nejen barák, ale taky místo Pasteříkovy sebevraždy. Takovou možnost já neměl.“

„Co myslíte, že jsme tam vykoukali?“

„To, co já. Já vám totiž zase zatajil, že jsem si prohlíd barák, než jsem vás zavolal. Omlouvá mě, že jsem v tu chvíli ještě nevěděl o mrtvole v dílně.“

„Co jste tam objevil?“

„Spíš byste se moh ptát, co jsem tam neobjevil.“

„Dobře. Jako bych se ptal.“

„Neviděl jsem jedinou stopu, že by tam s Pasteříkovou žil nějakej manžel,“ řekl jsem. „Postel měla širokou, ale jen s jedním nočním stolkem. Ve skříních nebylo nic, co by moh nosit chlap.

V koupelně byl jen jeden zubní kartáček a žádný holení. A tak dále.“

„Vzadu za mrtvolou jste nebyl?“

„Ne. To jsem si samozřejmě nedovolil.“

„Měl tam v podstatě zařízenej byt,“ řekl Mašek. „Nic moc, spíš takovej ajnclík, ale on byl skromnej. Stačila mu jedna nevelká místnost, kam se vešla almara, postel, sprchovej kout, lednička, kredenc a plynovej sporák. Ve skříni jsme našli tři košile, dvoje spodky, tři páry ponožek, jedny lepší střevíce, vázanku, klobouk a jedinej oblek. V šupleti měl nějaký doklady… V kredenci bochník chleba a balíček špaget, v ledničce dvě vajíčka a u postele budík. Jinak už tam kromě plynovýho radiátoru nebylo vůbec nic.“

„To jenom potvrzuje, že spolu ti dva manželsky nežili. Něco takovýho mi naznačil i jeho bratr. Což ale neznamená, že se o svou zákonitou manželku nesnažil… Jenže ona si ho vzala jen pro peníze. Nechtěla s ním nic mít a neuvědomila si, že v něm pěstuje komplikovanej komplex neukojený vášně, která nemá k nenávisti daleko.“

„Jak vysvětlujete ty data?“

„Jen si představte, jak ráno v den jejího svátku pospíchá k její posteli s kyticí, probudí ji, ona na sobě má nějakou sexy noční košilku – a pošle ho někam i s pugétem. On by ji samozřejmě zabil už tenkrát, kdyby se nebál pánaboha – a jí. Před touhle hroznou myšlenkou uteče do lesa, potuluje se tam… Načež narazí na tu německou turistku. Co se tam asi stalo? Neovlád se… Porazil ji na zem a vyhrnul jí svetřík, jako kdysi dávno tričko tý sedmnáctky. Jenže to přehnal; když začala křičet, tlačil jí svetr na obličej… Třeba ani nepoznal, že je mrtvá, když si odreagovával komplex z vlastní manželky.“

Mašek mlčel a nepřítomně zíral do skleničky.

„A ještě něco,“ řekl jsem. „Krátce nato umřela Pasteříkova matka.

Po pohřbu se opil a svěřil se bratrovi, že ho manželka nutí páchat hříchy… Josef myslel, že švagrová prostě nechce děti a nutí Antonína k praktikám, který se nesrovnávaj s jeho vírou. Jenže ono mohlo jít o vraždu.“

„Taky nemuselo. Co ty dva další případy?“

„Narozeniny ve dvaadevadesátým přišly moc brzy po tom vražedným svátku. Šest neděl bylo málo na to, aby se odhodlal k další vraždě. Mezitím mu zemřela matka. Taky loňský první výročí svatby proběhlo bez komplikací. Třeba byla Pasteříková delší dobu pryč, nebo byl nemocnej… Měli jsme tu chřipkovou epidemii. Nebo prostě jenom nenašel žádnou osamělou ženskou, utahal se ve sněhu a pustil to z hlavy. Důvodů může bejt spousta, třeba i to, že někdy v tý době umřel starej Pasteřík a on to moh považovat za výstrahu z nebes. Ale nejpravděpodobnější je, že jeho agresivita ještě neměla ty pravý grády a strach před věčným zatracením byl silnější.“

Mašek si ulízl whisky. „Na její další svátek se ale zase nic nestalo.“

„Co byste nechtěl? Opakovalo se to při jejích narozeninách a znova letos v lednu při výročí svatby. Jo – nenašli jste u Pasteříků ty lyže?“

„Nenašli.“

„Psaly o nich noviny?“

„Nějaká zmínka o svědectví toho běžkaře byla.“

„Tak je spálil.“

„Já nevím,“ řekl, „mně to připadá moc fantastický.“

„Co sakra chcete? Eskalace brutality, i ty intervaly, co se zkracujou. Květen devadesát dva. Potom celejch čtrnáct měsíců nic až do loňskýho července, kdy měla narozeniny. Pak šest měsíců do letošního ledna…“

„Kde to zkracování intervalů končí. Ani letos v květnu, ani v červenci se nic nestalo.“

„Třeba jste oběť nenašli.“

„Prosím vás… Nikdo nehlásil, že by se někdo ztratil.“

„A co když to byla nějaká šlapka? Kdyby si zajel například do Dubí u Teplic, naložil bezprizornou Ukrajinku a pak ji se šutrem na krku potopil do některýho z těch oprámů, co tam všude jsou – dodneška byste o ní nemuseli vědět. Kdo by se po ní sháněl? Leda pasák, a ten by její zmizení určitě nehlásil.“

„Jenže ta šlapka existuje pouze ve vaší hlavě.“

„Kdyby ale opravdu existovala, máme to od ledna do konce května necelejch šest měsíců – a pak už ani ne tři. To už se konečně osmělil natolik, že se odvážil na skutečnej objekt svý nenávisti – nebo sadistický vášně. Se svým pánembohem už si hlavu nelámal, snad dokonce věřil, že má morální právo trestat manželku za nedodržení manželskýho slibu… Ostatně si myslím, že tak jako tak nebyl odpovědnej v plný míře. Asi by ho stejně zavřeli nadosmrti do cvokárny.“

„Proč by ji zabil mimo kritický data?“

„Můžeme vědět, čím ho vyprovokovala? Třeba ho vytáčela pořád.

Dovedu si představit, jak mu věčně leze do toho jeho bejváku a s nosem nahoru říká: Bože, ty tady máš smrad… Proč si nevyvětráš, když děláš s těma ředidlama? A tak dále. Znám spoustu normálních chlapů, ze kterejch se nestanou vrazi vlastních semetrik jen proto, že se nechtěj nechat zavřít. Inteligenti se rozvedou, nebo si opatřej milenku, a ostatní si to odreagovávaj pivem a fotbalem.“

Mašek pokyvoval a žmoulal přitom v hrsti sklenici, ve které pomalu roztával led. Kývl jsem na barmana.

„Ne, já už nebudu,“ řekl kapitán a postavil sklenici na pult. „Jen mi to dopovězte, ať můžu jít za ženou.“

Třeba měl taky čas od času chuť tu svou blondýnku s věčně pohoršeným pohledem něčím bacit.

„Jaký krevní stopy jste našli na tom palouku?“ zeptal jsem se.

„Vůbec žádný.“

„Tak co bych vám ještě povídal,“ řekl jsem. „Pravděpodobně to udělal doma. Ještě ji dokázal odvézt a pohodit v lese, ale pak už nemoh dál. Svědomí udělalo svý. Rozhod se pro sebevraždu, když jste mu v márnici názorně předvedli, jak ji zřídil.“

„Krev na podlaze nebyla jenom jeho,“ řekl Mašek.

„Byla tam i její krev?“

„Ano. Zabil ji tam. Šaty na ní přitom nejspíš roztrhal. Pak mu asi připadalo neslušný, že je nahá… Ale nenapadlo ho vzít v domě něco z jejího šatníku. Snad se bál, aby mu to něco nepřipomnělo… Tak prostě vytáh z pytle ty starý silonový šaty.

Měl tam takový pytle dva, kupoval ten odloženej textil ve sběrně a používal ho na čištění a na úklid. Nekupoval si normální hadry a utěrky, takhle to bylo lacinější. Byl šetrnej.“

„Šetrná, pořádkumilovná a zbožná Bestie z Tamberku. Zní to jako špatnej vtip, co?“

„Vůbec je to špatnej vtip,“ řekl Mašek. „I při veškerý úctě k vaší hypotéze. Ty data, to je hezkej kousek detektivní práce… Ale není to důkaz, že Pasteřík zabil i ty tři před ní. Ještě pořád to může bejt náhoda, i když třeba jen jedna z miliónu, jak říkáte.“

„Krindapána! To přece není hypotéza. Napřed vraždil náhražky – buď proto, že se vlastní ženy bál, nebo spíš proto, že se děsil vraždy manželky před tváří hospodina. Až už mu to nepřišlo, protože to bylo silnější než on. Konečně udělal, co vlastně chtěl udělat dávno. A když si dopřál to pravý potěšení, zhrozil se sám sebe a odbouch se na místě, kde to proved. Co vám na tom neštimuje?“

„Štimovalo by to, kdyby to byla sebevražda.“

Řekl jsem: „Cože?!“

„Byla to vražda,“ řekl Mašek. „Někdo ho zastřelil, ale ne tou brokovnicí; nějakým koltem, devítkou. Teprv potom se to pokusil zamaskovat brokovnicí a ještě požárem. Střelu jsme našli v opěradle toho křesla, co na něm Pasteřík seděl… Byla to třistasedmapadesátka magnum. Jistě víte stejně jako já, že taková střela, notabene zblízka, proletí hlavou jako obyčejným pumlíčem.“

Nemůžu říct, že by mi to nedalo pecku. „Prosím vás,“ zablekotal jsem, „jestli ten váš neznámej pachatel chtěl vydávat vraždu za sebevraždu, proč ta brokovnice? Moh tam zrovna tak pohodit revolver, ne?“

„Jestli ho má legálně…?“

„To je pravda, to by se tam moh rovnou podepsat.“

„Tak, tak,“ na to Mašek. „A teď mě omluvte – manželka už mě postrádá moc dlouho.“

30

Pelášil jsem nočním městem s jazykem na vestě.

Všechno bylo dočista jinak, a jak, to jsem věděl jenom já. Což je pro tak starou a unavenou hlavu poněkud šoking, zvlášť když si ještě k tomu uvědomuje možné procento omylu.

Bylo deset pryč a v recepci Zlatého lva se nudil chlápek snad ještě utahanější než já. „Pan uááá Pasteřík,“ řekl zároveň s bohatýrským zívnutím, „promiňte, už u nás nebydlí.“

„Cože?!“ já na to. „Jak to myslíte?“

„Asi před dvěma hodinama mu někdo volal… Hned nato se odhlásil.“

„Zaplatil?“

Recepční zalistoval knihou hostí. „Je tady objednávka od okresního oddělení policie. Bylo to na fakturu.“

„Nenechal tu nějakej vzkaz?“

„Ne. Nic.“

„Můžu si zavolat?“

Ukázal mi na telefon na pultě. „Přes nulu,“ řekl.

Vytočil jsem číslo hotelu na Tamberku. Telefon zvedl pan Škach.

„Ne, nikdo vás nevolal,“ řekl na můj dotaz. „Slečna a pan Jano tu byli na večeři. Dali si jenom smaženej květák, představte si.“

„To je ale škandál,“ řekl jsem. „Ještě tam jsou?“

„Ne, už odešli.“

Zavěsil jsem a vytočil další číslo.

Chvíli trvalo, než mi v dancingu Maška sehnali.

„Pasteřík zdrhnul z hotelu,“ řekl jsem mu, když se ohlásil. „Ani toho vašeho stopaře jsem tam neviděl.“

„Aha,“ na to Mašek, „zapomněl jsem vám to říct. Ale vy jste se neptal. Prověřovali jsme si, kde se pohyboval v kritický době. Nemoh bejt v Jablonci, protože byl dva dni v Praze. Jezdí tam na dražby zapomenutejch věcí, co bejvaj na Wilsoňáku. Spal u jednoho podobnýho vašnosty a teprv dneska ráno se dověděl o vraždě, když ho ten známej upozornil na zprávu ve včerejších novinách. Byl v Praze vlakem, taky se vlakem vracel. Domů dojel dnes před polednem a teprv potom se vydal autem za bratrem. Zavolal jsem mu do hotelu, že netrvám na jeho dalším pobytu. Hlídku jsem samozřejmě odvolal.“

„Kolik bylo, když jste tam telefonoval?“

„Volal jsem z domova těsně před odchodem sem. Tak asi kolem osmý hodiny. Ještě něco?“

„Ne. Pozdravujte tu svou papundeklovou Prahu.“ Něco mi odpověděl, ale já už zavěsil.

„Máte tady seznam?“ zeptal jsem se recepčního.

Nebylo právě nejjednodušší najít, co jsem potřeboval, ale nakonec jsem číslo objevil. Po vytočení telefon vyzváněl hezky dlouho a já měl rouhavé myšlenky na tu mladou jeptišku. Pak konečně ve sluchátku cvaklo a hlas rozespalého kaplana se mě zeptal, co si přeju.

„Byl jsem u vás dnes odpoledne,“ řekl jsem. „Ten člověk z agentury Discret.“

„Vzpomínám si,“ řekl. „Hledal jste důstojného pána.“

„Jo. Ještě se nevrátil, mladý muži?“

„Ne, pane,“ řekl. „Ještě se nevrátil.“

„Můžete mi říct, kdy odjel?“

„V pondělí odpoledne.“

„To už je čtvrtej den pryč?!“

„Je to tak, pane. Čtvrtý den.“

„A to je normální?“

„Víte, pane… Těžko říct, co se dá označit slovem normální. Spíš bych řekl, že to není obvyklé. Bývá pryč nanejvýš dva dny. Ale jistě má své důvody…“

„Čím jezdí?“

„Obyčejnou škodovkou sto dvacet… Jako skromný a pokorný člověk.“

„Barva, číslo.“

„Prosím vás, proč bych vám měl –“

„Je to důležitý,“ řekl jsem. „Našli jednu takovou škodovku nabouranou a zraněnej řidič má ztrátu paměti.“

„Ach,“ udělal jako ženská a já si uvědomil, že je mnohem mladší, než jsem si myslel. „Je to bílý vůz, pane. Poznávací značka je JCN 0412.“

„Jak vypadá pan farář?“

„Střední postavy, spíš hubený… Je střídmý, postí se.“

„Oči, vlasy…?“

„Oči modré, vlasy… Řekl bych neutrální, pane.“

„Tak to není on. Auto taky ne. Jo – co myslíte tím, že je skromnej a pokornej? Slyšel jsem, že dokáže dštít síru a plameny na hlavy hříšníků.“

„Pane,“ na to kaplan, „skromnost a pokora před tváří boží přece nevylučují nesmiřitelnost se zatvrzelými.“

„Díky za vysvětlení. Vraťte se klidně do svého prostého lože a nehřešte více.“

Něco zablekotal a já zavěsil. Pak jsem se ještě chvíli dohadoval s recepčním ohledně zaplacení všech těch hovorů, zaplatil je a vypadl.

Načež jsem nasedl do favoritu, zapnul si pás, nastartoval, nechal město za zády a jel někam tam, kde nad zvlněným temným obzorem vycházel měsíc.

Přemýšlel jsem přitom o síře a plamenech.

31

Osmadvacet minut nato jsem zaparkoval na malém vyštěrkovaném plácku na okraji Brusic, zřejmě používaném jako parkoviště, kde už stál starý otlučený wartburg a vrak trabanta. Vzal jsem si ze skřínky baterku, zamkl vůz a vydal se podle domků, za jejichž okny blikaly televizní obrazovky. Tu a tam na mě zaštěkal pes, ke kterému se jeden po druhém přidali ostatní z široka daleka.

Došel jsem na náves, kde žlutě svítila okna hospody; nesl se odtamtud hlahol z pivních hrdel a zvuk harmoniky. Bíle omítnutý dům, který mi odpoledne ukázali zedníci, byl tichý a temný.

Došel jsem k plotu z hustého drátěného pletiva, jehož jednotlivé díly vyplňovaly mezery mezi sloupky z bílých cementových cihel.

Blikl jsem si baterkou na poštovní schránku na dvířkách. JOSEF PASTEŘÍK.

Chvíli jsem váhal, co dál. Potom jsem zmáčkl tlačítko zvonku.

Bylo to zbytečné, v žádném okně se nerozsvítilo, ani když jsem zmáčkl znova a držel na tlačítku prst.

Branka nebyla vysoká. Opřel jsem se o sloupek a přelezl ji.

Chodníčkem z keramických dlaždic jsem došel až k domovním dveřím zaskleným matovým sklem.

Stříška nad nimi vrhala dolů černočerný stín.

Ty zatracené dveře byly nové a samozřejmě neměly kliku, jen knoflík; i kdyby byly odemčené, stejně bych je neotevřel.

Obcházel jsem dům po úzkém vybetonovaném pásu a zkoušel přízemní okna jedno po druhém, až jsem zase došel na místo, odkud jsem začal. Krucifix!

Obešel jsem dům ještě jednou. Na jeho zadní straně bylo až u země malé okénko, které mohlo vést někam do sklepa. Mělo kovový rám a pancéřové sklo. Do podobných rámů se sklo zasazuje tak, že se prostě přimáčkne na sklenářský tmel natlačený do úhlu rámu, a pak se zevnitř přihnou plechové úchyty. A protože se takové jednoduché okno zevnitř potí, bývají úchyty po čase zrezivělé, zvlášť když je okno natřené jen základní barvou. Což byl právě tenhle případ.

Svlékl jsem bundu, použil ji jako tlumič zvuku a zkusil jsem do skla kopnout, což nebylo právě nejjednodušší, protože jsem přitom musel přidržovat bundu oběma rukama.

Sklo se na jedné straně viklalo; byl to snad milimetr, možná ani to ne, ale když jsem si lehl na záda a opřel se pořádně nohou, najednou to křuplo a sklo zalezlo dovnitř skoro o centimetr. Dál už to bylo poměrně snadné; zastrčil jsem do mezery prsty obalené kapesníkem a tak dlouho jsem sklem viklal, až se zrezivělé plechové úchyty ohnuly natolik, že se sklo dalo vysadit úplně.

Natočil jsem tabulku úhlopříčně, vytáhl ji ven, opřel o zeď a posvítil jsem si dovnitř baterkou.

Okénko vedlo na příkré schodiště, které doleva klesalo k rohu zdi a vpravo stoupalo k historickým kazetovým dveřím s mosaznou klikou.

Oblékl jsem bundu a nasoukal se dovnitř nohama napřed. Pak jsem vyšlápl těch pár schodů ke dveřím, vytáhl waltra, stlačil kliku dolů a strčil do dveří loktem.

Pootevřely se.

Otevřel jsem je docela a vešel někam, kde to páchlo česnekem a ještě něčím, snad krémem na boty.

„Pane Pasteřík,“ řekl jsem.

Odpověděl mi jen tikot elektrických hodin.

Neznámé domy vydávají i spoustu neznámých zvuků.

Ale tenhle až na ty hodiny mlčel.

Jenom od hospody sem doléhaly hlasy a harmonika.

Blikl jsem baterkou, objevil na stěně u dveří čtvercový vypínač a hlavní pistole jsem ho zmáčkl. Jediné světlo v ošklivém plochém tělese na stropě zasvitlo mdle a neochotně, jak to dělají jen ty nejslabší žárovky.

Přímo naproti mně viselo na věšáku sako, které měl Pasteřík v hotelu pověšené přes opěradlo židle.

Na malé poličce vedle věšáku stál červený telefon a pod ním byl botník s vycíděnými perky a párem kostkovaných bačkor. Opatrně jsem to všechno obešel a strčil do dalších dveří, za kterými tikaly hodiny.

Měl jsem na vybranou: buď si všude svítit baterkou a vzbudit pozornost nějakého náhodného svědka, nebo si rozsvítit, jako bych v tom baráku bydlel. Což bylo praktičtější a koneckonců i bezpečnější, jen jsem se nesměl procházet kolem oken.

Proti dveřím, ve kterých jsem stál, zřejmě okno nebylo; matný přísvit světel zvenku padal dovnitř zleva. Nahmatal jsem vypínač, rozsvítil další ušmourané světlo a rozhlédl se po nezajímavé kuchyni s elektrickým sporákem, stolem se dvěma židlemi a jednoduchou kuchyňskou linkou; místnost se od dveří dala přehlédnout celá, takže jsem zase zhasl a šel zkusit vedlejší dveře. Tady to podle koberce vypadalo na obývák, a protože metr od prahu už koberec mizel ve tmě, bylo snad okno zakryté závěsem.

Našel jsem vypínač, rozsvítil a stanul na prahu pokoje, který se tvářil tak žoviálně, až ponoukal k plácání po zádech. Byl směšný jako mužský striptýz a šklebil se svými umaštěnými pysky jako přistižený šmírák.

U stěny naproti dveřím byl gauč plný vyšívaných oválných polštářů s třepením. Na gauči se válela skoro metrová loutka tanečnice z černého sametu, měla rudé korále a sukni z barevné trávy a její hadovité končetiny se od sebe lišily jen tím, že ty dolní byly zahnuté jako dvě hole pro pozemní hokej.

Stála tam ohavná křesla ze čtyřicátých let s opěrkami pro ruce z ohýbané překližky a pomačkanými potahy ze strakatého kartounu; na jednom se válel chuchvalec špinavého kapesníku.

Na umakartové desce nehezkého nízkého stolku, plné drobečků, stály dva tlusté porcelánové hrnky, bílé s červenými srdíčky a světle hnědými proužky od bílé kávy na vnitřních okrajích. Vedle nich ležel na kusu mastného papíru zbytek rohlíku se slupkami od salámu a pomačkaným staniolovým obalem taveného sýra.

Na stěně nad gaučem visely dva velké zasklené obrazy: jeden nabízel oněmělému diváku harémovou krásku, která na sobě měla jen průsvitné, široké a plandavé turecké kalhoty. Ruce měla nad hlavou, v jedné držela něco jako tamburinu, a její zuby s odhalenými dásněmi se cenily v pološíleném úsměvu. Na druhém obraze byla, kdo nevěří, ať tam běží, poněkud šilhavá Brigitte Bardot s napůl vyplazeným jazykem, pro změnu dole bez; jednu ruku měla laškovně zastrčenou mezi hubenými rozkročenými stehny a ve druhé třímala duhové lízátko. Teprve pohled zblízka odhalil, že oba obrazy jsou uhnětené barevnými křídami pečlivě rozmazávanými prstem, a oba mají v pravém dolním rohu signaturu J. Pasteřík.

Kristova noho!

Naproti gauči byla zasklená knihovna nacpaná usmolenými knížkami, vesměs prastarými, a v její dolní části byly stohy všech možných salátů od Rodokapsu a Večerů pod lampou až po Cats a hodně staré Playboye.

V rohu naproti dveřím byl prapodivný krb z něčeho, co vypadalo jako obarvený beton. Na jeho římse sedělo asi osm nebo deset panenek barbie, vesměs s laškovně roztaženýma nohama a bez kalhotek.

Vpravo u okna stál staromódní psací stůl. Nedalo mi to a šel jsem se podívat do zásuvek. V jedné jsem našel hromadu ohmataných pornografických fotografií, snad ještě ze starého Rakouska. V té druhé byly různě velké krabičky, a když jsem jednu otevřel, našel jsem v ní protektorátní korunu uloženou ve vatě. Do dalších jsem se nedíval a vytáhl jsem prostřední šuple. Ležely tam nějaké dopisy a modré desky zavázané tkanicemi.

Rozvázal jsem tkanice a desky otevřel.

Byly v nich staré rodné a zánovní úmrtní listy, nějaké parte, osvědčení o státním občanství, pojistná smlouva, vojenská knížka, vysvědčení a výuční list, který potvrzoval, že Josef Pasteřík se řádně vyučil instalatérem se specializací topenář-vzduchotechnik.

Taky tam byla nadvakrát přeložená listina s hlavičkou liberecké realitní kanceláře REALIB, která potvrzovala, že pánové Josef a Antonín Pasteříkovi pověřují firmu prodejem čtyř objektů v Jablonci nad Nisou, čísla popisná a tak dále.

Podíval jsem se ještě na datum smlouvy, podepsané za Realib jednatelkou Kamilou Votavovou, složil jsem papír, strčil ho do kapsy, zavázal tkanice a vrátil desky do šuplíku. Pak jsem opustil ten roztomilý koutek a našel v předsíni ještě jedny užší prosklené dveře.

Byla to koupelna spojená s klozetem. Vana vypadala, že se v ní nedávno někdo koupal, a na skleněné poličce ležel holicí strojek plný ještě nezaschlé pěny.

Zavřel jsem dveře a vyšlápl úzké schodiště do podkroví. Nahoře byl kamrlík se všemi možnými starými krámy a v protějších dveřích jsem našel nemoderní ložnici se dvěma šatníky, manželskými postelemi a nočními stolky z ořechového dřeva. Na všech knoflících a zámcích visely zelené hedvábné střapce. Jeden šatník byl pootevřený a nějaké složené a vyžehlené prádlo leželo na podlaze. Postel blíž k oknu byla rozestlaná a všecko tam páchlo naftalínem.

Vrátil jsem se dolů. Josef Pasteřík jako by byl doma, ale přesto nebyl k nalezení…

Byly tu ještě schody, které vedly do suterénu. Otevřel jsem dveře, kterými jsem přišel, rozsvítil další bludičku a sešel dolů.

Nejdřív jsem uviděl regály se zavařeninami a několika láhvemi laciného vína, jaké se prodávají v obchodech se zeleninou. Pak jsem si všiml něčeho, co viselo na stěně a zřejmě souviselo s elektrickým topením. Stál tam taky špalek na štípání dříví a u jedné stěny byla pečlivě srovnaná rozštípaná březová polínka.

O pár kroků dál byly pootevřené dveře.

„Pane Pasteřík,“ řekl jsem ještě jednou a naposled.

Když se nic neozvalo, strčil jsem do dveří pistolí a sáhl dovnitř, abych našel vypínač. Pak jsem rozsvítil.

Byla to holá místnost, ve které stála jenom stará vířivá pračka a vedle ní ždímačka.

Na protější obílené stěně byly tmavé cákance a pod nimi ležel obličejem dolů Josef Pasteřík. Měl na sobě košili a kalhoty se šlemi, zřejmě tytéž, které jsem na něm viděl v hotelovém pokoji číslo 311.

Jenomže tam neměl v týle zaseknutou sekeru.

32

Vyběhl jsem nahoru.

Číslo kysické fary jsem si ve Zlatém lvu opsal ze seznamu, takže jsem se nemusel zdržovat hledáním.

Tentokrát telefon vyzváněl ještě déle, až jsem se z toho zpotil v podpaží. Ale pak se kaplan přece jen ozval.

„Mládenče,“ řekl jsem mu, „tady je zase ten dotyčnej, co vás už dneska vzbudil jednou.“

„Ano,“ řekl ten vyrovnaný a trpělivý služebník boží, místo aby mě někam poslal. „Máte snad nějaké zprávy o důstojném pánovi?“

„Nemám ani jednu,“ řekl jsem. „Ale mám pro vás pár pokynů, kterejch byste se měl úzkostlivě držet. Tak poslouchejte: Po okolí pobíhá šílenec a s největší pravděpodobností přijde k vám na faru. Neotvírejte, i kdyby se vám třeba zdálo, že se vrací pan farář. Taky se neukazujte v okně, protože ten cvok má revolver.“

„Prosím vás… Nepřeháníte to?“

„Ne. Vemte rozum do hrsti a pánaboha nechte stranou. Ten blázen je vrah. Mohlo by se stát, že se vám vyzpovídá ze smrtelnýho hříchu, a až mu dáte rozhřešení, udělá z vás mrtvolu. Tak to vidím já a vím o tom víc než vy. Chápete? Vy jste jenom samý bůh láska jest a s každým hříšníkem máte svatou trpělivost. Jenomže já jsem polda a viděl jsem víc mrtvejch než vy. Proto vám taky volám. Zamkněte se a neotvírejte, nechoďte k oknu, prostě dělejte, že nejste doma ani vy, ani ta vaše slaďoučká řádová sestřička.“

„Pánbůh s vámi,“ řekl, „snad si nemyslíte, že je tady? Sestra Klára je pomocná administrativní síla a jen jednou týdně dojíždí na faru z kláštera v Turnově.“

„Jsem neznaboh a rouhám se kudy chodím,“ já na to. „Měl jsem vás v podezření, mladý muži. Omlouvám se, ale zároveň se vám divím. Jí taky, samozřejmě.“

Neřekl nic.

„Uděláte to, jak jsem vám řek?“ zeptal jsem se.

„Nevím, pane,“ řekl. „Odmítnout svatou zpověď bych neměl. Snad mě Pán v pravou chvíli osvítí.“

„Jo. Jen abyste už přitom nebyl bradou vzhůru.“

Přerušil jsem spojení. Kdo chce kam… a tak dále.

Vytočil jsem další číslo; tentokrát jsem čekat nemusel.

„Slyším,“ ozvalo se vzápětí.

„Tady Fink, ten pražskej privátní policajt,“ řekl jsem. „Víte kterej, strážmistře?“

„Ano. O co se jedná?“

„Sežeňte kapitána Maška. Řekněte mu, že Josef Pasteřík leží ve vlastním sklepě a v hlavě má sekeru až po topůrko. Je to bíle ohozenej barák na návsi v Brusicích, kousek od hospody, číslo šedesát čtyři. Barák je zamčenej, ale zezadu je uvolněný sklo ve sklepním okně.“

„Josef Pasteřík, Brusice šedesát čtyři, náves, bílej dům poblíž hospody, sklepní okno zezadu,“ opakoval. „Voláte odtamtud?“

„Jo. To není všechno.“

„Znamenám si.“

„Ať okamžitě vyhlásí pátrání po bílý škodě sto dvacet. Espézet: J jako Josef, C jako Cyril, N jako Norbert, nula čtyři jedna dvě.

Řidič je s největší pravděpodobností ozbrojenej a moh by střílet bez varování.“

„Jécéen nula čtyři jedna dvě. Čekáte na místě?“

„Zatím jo. Ale nevím, jestli tady budu, až přijedou.“

„Měl byste tam počkat.“

„Mám jiný starosti,“ řekl jsem a položil sluchátko.

Potom jsem se vrátil na sklepní schodiště, vylezl jsem ven, jakžtakž vrátil sklo do okenního rámu, oběhl dům, znova přelezl vrátka a doklusal zpátky k autu. Pár vteřin jsem jen tak seděl, pak jsem si zapálil a rozjel se do Borku přes Doubkov a Koněplazy.

V oknech s pelargoniemi se nesvítilo a domovní dveře byly zamčené. Zazvonil jsem. Potom jsem zazvonil znova. A ještě jednou do třetice…

Začalo mě mrazit, když se konečně nahoře pohnula záclona a pak se otevřelo okno. „Kdo je to?“ zeptal se rozespalý hlas.

„Fanfán Tulipán, slečno učitelko,“ řekl jsem. „Strašně moc se vám omlouvám.“

„Vždyť je pomalu půlnoc,“ řekla.

„Máte pravdu. Nechcete se oblíknout a sejít dolů?“

„Propána… Proč, pane Finku?“

„Věříte mi?“

„Já nevím… Proč bych vám neměla věřit?“

„Protože nevěříte chlapům vůbec.“

„To jste mě špatně pochopil.“

„Dobře. Tak se oblíkněte, zabalte si pyžamo, ručník a kartáček na zuby a pojďte dolů. A pospěšte si.“

„Promiňte, ale snad byste mi měl říct –“

„Haničko,“ řekl jsem, „jste v nebezpečí. Nemůžu tady zůstat a hlídat vás, a než bych to vysvětlil nějakýmu odvážnýmu traktoristovi, mohlo by bejt pozdě. Odvezu vás někam, kde vás nikdo nenajde.“

„Souvisí to snad –“

„Mám vás děsit podrobnostma? Věřte mi, že to myslím smrtelně vážně. Dnes v noci tady zůstat nemůžete.“

„Hned jsem dole, pane Finku.“

Zapálil jsem si další cigáro a chodil sem a tam kolem auta. Večer byl stříbřitý a chladný; hvězdy se ztrácely ve svitu měsíce.

Vonělo seno a někde kuňkaly žáby.

A odněkud se blížilo zlo, které se utrhlo ze řetězu.

Protože mi najednou začaly cvakat zuby, sedl jsem si do vozu, kde bylo přece jen o něco tepleji. K tomu jsem pustil rádio a chytil tam nějakou symfonii.

Konečně vyšla ze vrat školy Hanička Loudová ve svetru s jeleny, džínsech a s taškou v ruce.

„To je Brahms,“ řekla.

„Kdo?“ já na to.

„Ta hudba.“

„Aha. Odpusťte nevzdělanci.“

„Vám se snadno odpouští,“ řekla. „Nevšiml jste si?“

„Jen se mě na nic neptejte,“ řekl jsem. „Poslouchejte si toho svýho Brahmse a myslete si třeba, že jste se vydala na noční výlet se strejdou, kterej vás choval na kolenou, když jste byla malá. Když jste byla větší, pouštěl s váma draka a jednou vás taky vzal na lochnesku a koupil vám tureckej med.“

Řekla: „Mě nemusíte uklidňovat, pane Finku.“

„Tím líp. Jen mi slibte, že se nebudete ničemu divit.“

„Dobře, nebudu.“

Přesto se asi divila, když jsem po čtvrthodině jízdy zahnul ze silnice k závoře motelu Dobrá Voda.

Z dřevěného domečku u brány vyklusal mladík v modrobíle pruhovaném tílku a bílých nohavicích do zvonu; zvedl závoru a ukázal na malé parkoviště.

Zatočil jsem tam a zastavil.

„Mluvíte jenom islandsky,“ řekl jsem.

„Proč?“

„Slíbila jste, že se nebudete ničemu divit.“

Neřekla nic, jenom zamrkala.

„Chcete se u nás ubytovat?“ zeptal se pruhovaný mládenec, když jsem vystoupil. „Můžete dostat dvoulůžák nebo čtyř… Tam máte víc místa, ale je to dražší.“

„Stačí dvoulůžkovej,“ řekl jsem. „Některý věci můžeme nechat ve voze.“

„Tak račte dál… Já si vás napíšu. Dělám tady správce a říkaj mi Bob.“

Otevřel jsem Haničce Loudové dvířka a řekl s tvrdým přízvukem:

„Gom hvér, Gunhild, gom hvér.“

„Paní je cizinka?“ zeptal se Bob, když jsme vešli do baráčku, kde úřadoval a zřejmě i spal. V rohu mu běžela televize se ztlumeným zvukem a na stolku pod ní byl talíř s nedojedenou večeří.

Znaveně jsem kývl. „Je tu na dovolený… Neteř. Sestra v osmačtyřicátým emigrovala a vzala si Islanďana.“

„Pane jo. Až z Islandu,“ řekl a uznale vycenil chrup.

Hana Loudová se na něj podívala, taky se usmála a pak se tázavě podívala na mě.

„Med kvér doga,“ řekl jsem. „Ites lang vej to Ísland.“

Usmála se ještě jednou a řekla: „Ys. Abher Ček guntry…“ Načež dodala se zoufalou snahou, aby jí ten sympatický středoevropský mariňák porozuměl: „Ček guntry krásny, super.“

Tím toho srdečného mládence natolik okouzlila, že ani nechtěl doklady. „Napíšu si jenom číslo auta,“ řekl. „Tady se mi zapište… Dám vám šestnáctku, ta je z těch volnejch chatiček nejlepší a funguje tam elektrický topení.“

Napsal jsem do knihy hostí: Pavel Vodsloň, Jablonec n. N. a Gunhild Finnbogátsdóttir, Reykjavík, Ísland.

Mládenec nám dal klíče a ukázal, kudy mám jet.

„To bych teda nevěřil, že umíte tak pěkně islandsky,“ řekl jsem, když jsem zastavil u chaty se zavřenými okenicemi a číslem šestnáct pečlivě namalovaným nad dveřmi ze světlého dřeva.

„Neměl byste se divit, když se nesmím divit já,“ řekla. „A teď – co, pane Finku?“

Odemkl jsem chatu. „Račte,“ řekl jsem. „Rozsvítím, až zavřeme dveře.“

Trochu zaváhala, ale vešla.

Zavřel jsem, nahmatal vypínač a rozsvítil.

Byly tam dvě ustlané postele, noční stolky, skříň a dokonce toaleta se sprchovým koutem. „To není nejhorší,“ řekl jsem.

„Využijte místního komfortu podle přání. Pokračujte ve spánku a pokud možno nikomu neotvírejte, dokud se nevrátím.“

„Jedete pryč?“

„A co jste čekala? Že se tady s vámi utábořím?“

Stála proti mně, malá a bezmocná, se svým úsměvem Mony Lisy, brýlemi a velkými ňadry pod svetrem s jeleny, jaké se nosí na Islandu. „Myslela jsem, že mi teď vysvětlíte…“

„Dobrou noc,“ řekl jsem a poněkud urychleně vypadl.

Sotva jsem dojel k bráně, vyrazil Bob ze svého domku jako myš z díry. „Něco neklape, pane Vodsloň?“

„Já ještě někam musím,“ řekl jsem. „Rád bych, aby se neteř řádně vyspala, dneska jsme toho objezdili až pánbu brání. Trosky, Valdštejn, Kost, Hrubou Skálu…“ Podal jsem mu okénkem srolovanou stovku. „Mrkněte tam občas, ať ji nikdo neruší. Znáte lidi.“

„Díkes, pane Vodsloň… Okej, dám bacha. Ale tady je klídek, když není nějakej táborák nebo taneční párty.“

„Nevím, za jak dlouho se vrátím.“

„Bob nikdy nespí,“ řekl a zazubil se.

Když jsem zastavil na brusické návsi, v hospodě ještě svítili, i když okna domků okolo zhasínala jedno po druhém. Jinak se tu nic nezměnilo.

Vešel jsem do zakouřeného výčepu, kde pár mazavků zpívalo s harmonikou Cikán, černý cikán, v koutě hráli čtyři dědkové mariáš a o stůl dál se parta mládenců naparovala u piva před dvěma kráskami v kožených bundách, na které by si určitě žádný místní úchyl nepřišel.

„Tak co?“ otočil se ke mně od krajního stolu jeden ze dvou zedníků, se kterými jsem mluvil odpoledne. „Jestlipak jste našel Hanku Loudů?“

„Ale jo,“ řekl jsem. „Máte tady volno?“

„Vemte si židli,“ na to zedník.

„Dostanu tu ještě něco k jídlu?“

„Guláš má starej Mizera furt. S chlebem.“

Vytíral jsem zbytek guláše chlebovou kůrkou, když se venku ozvaly a vzápětí ztichly motory dvou automobilů.

33

„To vám teda pěkně děkuju,“ řekl mi kapitán Mašek, když se jeho parta pustila do rutinní práce v dalším domě s mrtvolou dalšího Pasteříka (Discret – vraždy až do domu) a my se spolu usadili v jeho voze. „Dnešní den vám nezapomenu a manželka teprv ne.“

„Proč se radši nestanete podnikatelem?“ řekl jsem. „Je to takové pokojné povolání.“

Popadl se za uzel kravaty a škubl s ním sem a tam, aby ho povolil. „Nevím,“ řekl, „mám-li považovat zrovna za štěstí, že major Ditrich je zaneprázdněnej tím poslaneckým případem. Kdyby byl tady, rozčiloval by se s váma sám. Proč jste sem vlastně jel?“

„A proč jste sem vy nejel?“ řekl jsem.

„Můžete mi říct, proč bych sem měl jezdit, když jsem ho sám poslal domů?“

„Třeba proto, abyste ho hlídal.“

„Před kým?“

„Vás ještě pořád nenapadlo, proč vrah u Pasteříků dělal všechny ty nesmysly s brokovnicí a doutnákem a tak dále?“

„Co jinýho by mě mělo napadnout, než že tím chtěl zamaskovat vraždu? To je přece evidentní.“

„Samozřejmě. Ale čí vraždu?“

„Přece Antonína Pasteříka.“

„Nebyl bych si tak jistej. Mohla to bejt mrtvola kdejakýho chlápka střední postavy s modrejma očima a vlasama neurčitý barvy. Kdo vám potvrdil, že je to právě Pasteřík? Jenom jeho bratr Josef, a ten ho už dva roky neviděl. Navíc ho podle podoby identifikovat nemoh… Říkal jste, že podle nějaký pihy. Každej má někde nějakou pihu. Nepovídejte, že si pamatujete všechny pihy vlastní manželky. Pamatovat si takový věci u bratra je ještě míň pravděpodobný. On vám kejvnul, protože se na mrtvolu nechtěl dívat, a protože samozřejmě podleh stejnýmu omylu jako my. Že v tom baráku jinej mrtvej nemá co dělat. Sám vám to přece říkal.“

Kapitán Mašek mlčel.

Sáhl jsem do kapsy a podal mu smlouvu o zprostředkování prodeje čtyř jabloneckých domů firmou Realib. Rozsvítil si na to a přečetl si smlouvu odshora dolů.

„To přece víme,“ řekl. „Kde jste to vzal?“

„Tam.“ Ukázal jsem na dům, v němž teď svítila všechna okna. „V Pasteříkově šupleti. Ničeho jste si nevšim?“

„Leda toho, že to za Realib podepsala Kamila Votavová. To je Pasteříková za svobodna. Ale to snad není žádnej objev. Tam se s ní přece její budoucí manžel seznámil, vím to od jeho bratra.“

„Podívejte se na datum.“

„Dvacátýho srpna devadesát jedna.“

„V sobotu to bylo přesně tři roky,“ řekl jsem.

Mašek vypadal, že by mě nejradši něčím praštil.

„Není toho na vás trošku moc?“ zeptal jsem se.

„Na koho by sakra nebylo? Samozřejmě že je toho na mě moc. Ten zatracenej Hromádka. Blázinec, co nám tu nadělal major. Pak ta vaše Trojanová. Ještě k tomu jsem ženě slíbil ten flám… Krucinál, proč tohle ženský nechápou… No dobře, ať je po vašem. Data jednotlivejch případů vždycky nějak štimujou se vztahem těch dvou, včetně posledního. Ale co mi to říkáte, prosím vás, proč by ten mrtvej neměl bejt Pasteřík?“

„Mělo nám bejt jasný, že to není on. Jak by moh chodit po dvoře v půl druhý v noci, když už byl pár hodin po smrti? Leda že bysme věřili na duchy.“

„Chcete říct, že on sám?“

„Samozřejmě. Protože mrtvej byl někdo jinej. Pasteřík ho nejdřív odprásknul koltem. Potom mrtvolu převlík do svejch hadrů a zohavil jí hlavu brokovnicí, aby nebyla k poznání. Načež si uvědomil, že kromě broků se najde taky střela, a že to bude podezřelý… Ale nemoh ji najít. Tak se rozhod, že to nejlíp zamaskuje požárem, protože ve spáleništi nikdo kulku hledat nebude –, vždyť se poblíž spálenýho těla najde spálená brokovnice. Jde o tutéž kamufláž jako při vraždě Pasteříkový.

V obou případech to taky není dotažený do konce, jako by se vrah potácel mezi vlastní lhostejností k důsledkům a strachem z prozrazení, horečnou aktivitou a útlumem.“

Z hospody vyšlo pár místních mazavků; zastavili se a nejspíš vedli řeči o policajtech u Pepíkova baráku.

„A kdo ten mrtvej podle vás byl?“ zeptal se Mašek.

„Majitel tý bílý škody sto dvacet, po který jsem chtěl vyhlásit pátrání.“

„Zatím jsem neměl čas zjišťovat majitele.“

„Patří faráři z Kysic.“

„Někdo mu ji ukrad?“

„Možná Pasteřík. Jenže až po tom, co z něj udělal tu mrtvolku s ustřelenou hlavou.“

Mašek řekl: „Panebože.“

Bylo to celkem na místě.

„Mělo nás to napadnout už dávno,“ pokračoval jsem. „Copak jsme nemluvili o tom, jak se chodil zpovídat ze svejch hříchů ke známýmu faráři, u kterýho jako kluk ministroval? Ten starej pán se jeho smrtelnejma hříchama trápil, až se utrápil. Zpovědní tajemství pro něj bylo nedotknutelný… Snad doufal, že svýho bejvalýho ministranta přivede na správnou cestu, snad se těžce rozhodoval, jestli má tajemství porušit, když Pasteřík zabil tu druhou… Kdopak ví. Byl ze starý školy a odnes si tajemství Bestie z Tamberku na nebesa. Potom ale v Kysicích nastoupil novej farář, kterej k tomu měl přece jen modernější přístup. Když se mu Pasteřík zpovídal z tý vraždy pražský lyžařky, nebo snad z květnový nebo dokonce červencový vraždy, o který sice nevíme, ale připouštíme ji, řek mu nejspíš rovnou, že takovej hřích spadá taky pod jiný soudy, než je ten poslední. Nevím, čím se podle katolický církve dá před
bohem odčinit vražda; třeba účinnou lítostí a kajícným doznáním lidský spravedlnosti. K tomu si uvědomte, že ve chvíli, kdy se Pasteřík zpovídal, vůbec nemusel vědět, že kněz za mřížkou už není jeho starej farář, na kterýho byl spoleh.“

„Ten mladej ale taky nic neoznámil.“

„Ne. Ale pravděpodobně mu dal nějakou lhůtu.“

„A – čekal? Věděl o vraždě… a čekal?!“

„Samozřejmě. Čekal a žral se, dokud se místo zprávy o Pasteříkově přiznání nedočkal zprávy o vraždě jeho manželky.“

Mašek vytáhl z tašky svůj čibuk a hledal sirky. Půjčil jsem mu zapalovač. „Taková zatracená motanice,“ řekl a zuřivě zabafal.

„Máte pravdu,“ řekl jsem, „byl to dost komplikovanej případ. Ti dva chmatáci, nerváky s majorem, podezřelej Hromádka… A potom – já musel dělat pro klienta. Jinak bych byl bejval začal o Pasteříkově zpovědníkovi přemejšlet dřív. Jenže bych mu byl už stejně nepomoh.“

„Myslíte, že jel sám za Pasteříkem?“

„Vím, že je od pondělka neznámo kde. Řek mi to kysickej kaplan. Typ auta a espézetku mám taky od něj.“

„Jestli je ten mrtvej opravdu kysickej farář… Proč nešel rovnou za náma? Já to nechápu.“

„Chtěl, aby se Pasteřík přiznal sám. Asi mu řek, že ví, jak to bylo se smrtí jeho ženy, a že oznámí policii fakta i o tý předešlý vraždě, pokud to Pasteřík neudělá sám do zejtřka nebo třeba do neděle… Tak nějak. To už ale Pasteřík nebyl tou ovečkou v chrámu páně, protože se zbavil komplexu ze svý vlastní ženy. V tý chvíli už myslel jen na to, jak si zachránit vlastní kejhák. A protože se farář ukecat nedal, musel jít k čertu. Nebo snad k pánubohu, co já vím.“

Z domu vyšel poručík, kterého jsem znal už ze soboty. Došel k vozu, naklonil se k okénku a podal kapitánovi Maškovi velkou hnědou obálku. „Jeho náprsní taška,“ řekl. „Včetně dokumentů z psacího stolu v obejváku.“

„Máte otisky ze sekery?“ zeptal se Mašek.

„Jo, máme. Předběžně jsem je porovnal. Jsou taky na jednom hrnku v obývacím pokoji.“

„Jsou to některý z těch –“

„Pravděpodobně jsou to ty, který jsme označili písmenem čé jako Číňan.“

„Pokračujte,“ řekl Mašek.

Poručík kývl a vrátil se do domu.

„Číňan,“ řekl Mašek. „Číňan. Není to k posrání?“

„Jasně, jakejpak Číňan,“ řekl jsem. „Ty otisky, který byly nejen na pažbě pušky, ale prakticky všude kromě hnízdečka paní Kamily, patřily jejímu manželovi. Otisků mrtvýho tam bylo jak šafránu a nás to netrklo.“

„Proč zabil svýho bratra a proč neutřel vražednej nástroj, když si dal takovou práci s kamufláží těch předešlejch dvou mordů?“

„Protože je magor,“ řekl jsem. „Chvílema prostě neví, co dělá. Sem přijel, protože si myslel, že mu starší brácha pomůže. Obrátil se na něj jako za starejch časů, kdy si nevěděl rady s holkama. Jenomže bráchu to samozřejmě ani nenapadlo… Dal mu najíst a pak ho odved dolů do prádelny, aby si tam vypral zakrvácený kalhoty nebo sako nebo vestu, co já vím. Byl to ještě větší škrt než bratr a ze svýho šatníku by mu nedal ani fusekli, od který se druhá předloni ztratila. Jenomže to bylo až po tom, co se chudák Toník u hrnku s culifindou a tavenýho sejra vyznal staršímu a zkušenějšímu bratříčkovi Pepíkovi ze svýho nešťastnýho zbabranýho života. Jestli přišli dolů a Josef mu řek něco jako: tady si to přeper a vypadni, s tím já nechci nic mít, Toník si snadno spočítal, že ho brácha shodí, hned jak vytáhne paty z jeho baráku. Sekera byla na dosah ruky. Pak si našel něco na převlečení nahoře ve skř íni, vykoupal se a oholil, možná vybral bráchovu prkenici…“

Mašek najednou ožil a vytáhl anténku vysílačky. „Haló, Tomáši… Slyšíš mě? Přepínám.“

„Slyším. Přepínám.“

„Byli jste v garáži? Přepínám.“

„Zatím jsme neobjevili klíče. Přepínám.“

„Jdu tam, konec,“ řekl Mašek a zastrčil anténku. „Pojďte se mnou… Podíváme se do garáže.“

Šel jsem za ním a v hlavě se mi převalovala myšlenka, kterou mi přetrhl v nejlepším.

Před domem se k nám přidal poručík.

Garáž měla vjezd z úzké a obloukovité postranní uličky končící slepě o pár metrů dál. Bylo to vlastně za domem, zpředu nebylo garáž vidět a do uličky jenom tehdy, když člověk přešel kolem jejího ústí. Z jedné strany se táhl plot Pasteříkovy zahrady a z druhé byla jen zeď vedlejšího stavení, bez oken a dveří.

Mašek posvítil baterkou na zámek dvoukřídlých vrat.

„Obyčejnej dozičák,“ řekl poručík.

„Odemkni to.“

„Jo… Hned to bude.“

Zatímco poručík cinkal paklíči, zeptal jsem se Maška, co hodlá v garáži najít.

„Divil bych se, kdyby nesebral jeho auto,“ řekl. „Zatím to není hledanej vůz… Jestli má pas, moh by zkusit hranice. Německo, Rakousko…“

„Myslíte vlastní pas?“

„Vlastní nebo bratrův. Jistá podoba tu je.“

„Tak – a je to,“ řekl poručík.

Otevřel vrata garáže a posvítil dovnitř. Mašek se přidal se svou baterkou.

V garáži stála bílá škodovka JNC 0412 z Kysic.

„Můžeme odvolat pátrání,“ řekl Mašek. „Měl ji někde ulitou a tady si ji vyčenžoval za bratrovu. Její espézetku máme a jeho za chvíli taky. Tomáši… Jdu dovnitř telefonovat. Počkej tady.“

„Čí že to měl bejt bratr?“ zeptal se mě poručík, když se kapitán vzdálil.

Vysvětlil jsem mu to pár větami.

„To jsou teda věci,“ řekl poručík. „Nejdřív zlikviduje všecky, co o těch jeho prasárnách něco vědí, a pak si vyrazí na cestu kolem světa. Tihleti saďouři maj vždycky náramný štěstí, takovej Mrázek jezdil na kole střílet lidi za bílýho dne a nikdy ho přitom žádnej ani nezahlíd.“

V tu chvíli se mi v hlavě spojily oba konce té přetržené myšlenky. „Vy jste prohlížel papíry v tý náprsní tašce, než jste ji dal do obálky?“ zeptal jsem se.

„Jo, zběžně. Peníze tam nebyly, jenom všelijaký starý paragony, jízdenky z vlaku a tak. Proč?“

„Byla mezi nima taky moje firemní vizitka s připsaným telefonem a adresou na Tamberk?“

„Určitě nebyla. To bych si všimnul.“

Kapitán Mašek se nevracel.

„Skočím si pro něco do vozu,“ řekl jsem.

Poručíkovi to bylo jedno. Sotva kývl hlavou.

Všichni Maškovi zbrojnoši byli v baráku, jen u branky jeden ze šoférů vysvětloval chlapům, kteří šli z hospody, že se vůbec nic neděje, a že si můžou jít klidně lehnout.

Usadil jsem se za volantem favoritu a nastartoval.

Ve světle dálkových reflektorů se kroutila úzká silnička lemovaná trním a hložím a gumy vydávaly v zatáčkách vysoký protivný jekot.

Řítil jsem se přízračnou měsíční nocí a myslel na to, že Bestie z Tamberku přece jen ještě nezlikvidovala všechny, kdo o ní a jejích zločinech něco věděli.

Nejvíc jsem toho totiž věděl já.

Když jsem zaparkoval před hotelem na Tamberku, podíval jsem se po ostatních vozech, co tu stály.

Žádná škodovka mezi nimi nebyla.

Cestou dolů jsem byl díky tomu přece jenom o něco klidnější.

Penzión přede mnou ležel v měsíční záři jako zakletý přístav dávné legendy.

Bylo mi trošku žinantní mlátit na dveře takového přístavu, ale jinak bych se dovnitř nedostal. Myslel jsem přece, že tu budu sám, a jedny klíče mi stačily. Vykráčel jsem po dvou schodech ke dveřím a zabouchal.

Lenka musela mít lehké spaní, protože jsem takřka vzápětí uslyšel šátravé kroky jen napůl obutých adidasek. „Kdo je to?“ ozvalo se za dveřmi.

„Fink,“ řekl jsem. „Ten slavnej detektiv.“

Čekal jsem nějakou podobnou průpovídku, ale Lenka asi byla přece jen rozespalá. Neodpověděla, odemkla a otevřela dveře. Překvapilo mě, že na sobě má jen tričko, pod kterým jí mezi stehny vykukoval tmavý trojúhelníček. „Elvíro, Elvíro,“ řekl jsem. „Probuďte se, mažte nahoru a buď se slušně oblíkněte, nebo se radši vůbec nevracejte.“

Podívala se na mě divným pohledem. Někde za ní se ozvalo odkašlání. Nemohlo napadnout nic jiného, než že se Lenka a Jano díky mé nepřítomnosti domluvili až příliš. Překvapilo mě, že mě to pohoršuje; a protože jsem nechtěl, aby to na mně poznala, vešel jsem do dveří, zavřel je za sebou a zamkl. „Proč sakra nerozsvítíte?“ řekl jsem. „Snad abych toho probůh neviděl ještě víc?“

Najednou mě oslnilo světlo silné baterky.

„No tak, Jano, neblbni,“ řekl jsem.

„Otoč se ke zdi a dej ruce nahoru, ty zatracenej fízle,“ odpověděl mi neznámý hlas. „Rozsviť, Kamilo. A řekni mu, že ho picnu, jestli se o něco pokusí.“

34

Doprdele, já idiot, říkal jsem si. Doprdele! Co jsem to za debila, že jsem vlez tomu cvokovi do pasti? Jenomže klnout si do debilů a idiotů mi nebylo nic platné, když jsem stál u zdi s rukama nahoře a nechal si šmátrat po těle. Ledaskoho můžete nakopnout do šimpánu, i když stojí za vámi, můžete si ho přehodit přes hlavu, nasadit mu páku na nohu a třeba mu ji zlomit v koleně; jenže to všechno můžete udělat jenom v případě, že nevíte o koltu s náboji magnum, který vám může vystřelit játra z těla nebo udělat tak velkou díru do hlavy, že ji pak můžete používat jako rukávník.

Vytáhl mi z pouzdra waltra. „Tu máš, Kamilo,“ řekl a cvakl pojistkou. „Dej mi na ni pozor.“

„To víš že jo, Toníku,“ řekla Lenka.

„Tak ty seš ten hajzl, co mi o něm vypravoval Pepík,“ na to Pasteřík.

„Zatím ho nech naživu, Toníku,“ řekla Lenka. „Ať ti nejdřív pěkně poví, o co mu vlastně jde.“

Měl jsem dojem, že jsem se zbláznil. Byl jsem tuhý jako golem, kterému zahodili šém do rybníka. „Tak se otoč, ty prevíte,“ řekl Pasteřík.

Mohl bych říct, že na mě hlaveň jeho revolveru zírala jako ústí tunelu, který vede do věčnosti.

Nezírala.

Prostě jsem jenom viděl, jak na mě míří koltem a nemohl jsem dělat nic víc, než se připitoměle usmívat.

Taky jsem samozřejmě viděl, jak na mě mým vlastním waltrem míří Lenka. Jak stála u zdi jen v tom svém tričku a s napůl obutými adidaskami na nohou, vypadala jako náramně rafinovaná fotka z kalendáře Playboye – taky proto, že mhouřila jedno oko.

„Co kdybysme si šli sednout ke krbu, Toníku?“ řekla.

„To bysme mohli,“ řekl Pasteřík. „Ale on bude stát.“

„Jasně, Toníku. Není to žádnej host. Jenom obyčejnej hloupej fízl.“

Pasteřík se zasmál vysokým pištivým hlasem. „Teda, Kamilo,“ řekl, „ty seš ale pěkně vyčůraná holka, co?“

„Jako ty ne, Toníku,“ řekla. „Kam se na tebe hrabu.“

„Ale jo,“ pochichtával se, „však uvidíme, co dovedeš. Ráno to v posteli bejvá nejlepší. Pepík to povídal.“

„Ještě není ráno.“

„Ale bude, Kamilo, bude. Tak mazej, fízle.“

Vešli jsme do salónu. Lenka rozsvítila a Pasteřík mi pořád neochvějně mířil mezi oči. Vypadal skoro jako jeho bratr Josef, měl stejné vlasy jako mokrou slámu a bezbarvé oči, byl jen o něco subtilnější. „Tady si stoupni,“ řekl. „Tuhle ke zdi. My se pěkně posadíme k tomu našemu rodinnýmu krbu.“

Posadil se a ukázal Lence na druhé křeslo. Jak ho obcházela, poplácal ji po zadku jako kobylu.

„Ale Toníku,“ řekla, „no tak… Nech to na ráno, jo?“

„To víš, že jo,“ na to Pasteřík. „Až ráno v posteli.“

„Teď si budem povídat.“

„No jo… Teď si budem povídat. A o čem?“

„Pověz mu to o tý Němce,“ řekla Lenka.

„To se ti líbí, Kamilo?“

„No jéje,“ řekla. „Je to náramný, Toníku.“

„Tak hele, fízle,“ začal Pasteřík, „to bylo tak: Kamila měla svátek. Jenže se ráno sebrala a odjela někam pryč. Zapomněla na to, že jo, Kamilo?“

„No jo, zapomněla jsem na to,“ řekla Lenka. „Kdybych bejvala věděla, že pro mě máš takovej krásnej dárek, Toníku…“

„Jo, dárek. Já myslel, že na mě budeš hodnější, když ti dám ty korále. Proto jsem tě taky šel hledat. Ta Němka vypadala skoro jako ty…“ Najednou se zarazil. „Já myslel, že budeš žárlit.“

„Taky že jo, Toníku. Nejradši bych ji zabila.“

Zase se příšerně zachichotal. „Jenže tu už nezabiješ, je po smrti. Copak jsi to nečetla v novinách? Tenkrát to bylo prvně, co o mně psaly noviny. A od tý doby už kolikrát… Vlastně jsem slavnej člověk, když o mně píšou. Říkaj mi Bestie z Tamberku, představ si.“

„Taky jsem na tebe pyšná.“

„Bylo to s ní pěkný, Kamilo. Vyhrnul jsem jí svetřík a popad jsem ji… Ta sebou házela. A najednou začala křičet: hilfe, hilfe. To dělaj všecky ženský, brácha mi to říkal. Tak jsem ji trošku zmáčknul, tu hubu jsem jí zacpal… Pak jsem šel domů a dal jsem ti ty korále, pamatuješ?“

„Takový krásný korále, Toníku.“

„Kde je máš?“

„Přece doma. Tady jsme jenom na výletě.“

„Jo, jo. Na výletě.“

„Tak povídej dál, Toníku.“

„O tý fotografce?“

„No, o tý fotografce. To je taky povedený.“

„Jo… Však jsi to taky zavinila ty. Koupil jsem ti zlatej prstýnek s briliantem a tys mi za to ani nepoděkovala. A když jsem ti chtěl dát pusu, tak jsi mi řekla, že mi je cejtit z huby a že máš moc práce.“

„Asi jsem opravdu měla moc práce, že jsem na tebe mohla bejt tak zlá. Však já ti to ráno vynahradím.“

„Ty mrško jedna.“

„A jak to teda bylo s tou fotografkou?“

„Ale… Ona povídá: Nemoh byste si stoupnout semhle, já bych přes vás vyfotila ten západ slunce? A já že jo. Vyfotila mě a já jí povídám: Jestlipak víte, kdo já jsem? Já jsem ten vrah, co loni zabil tu Němku z Lobelky. A ona se začala smát, že prej vůbec na vraha nevypadám. Tak jsem vytáhnul ten kus kabelu, co jsem měl v kapse, a bacil jsem ji do hlavy. Hned se poroučela. Ta nevypadala jako ty, Kamilo. Byla hubená. Ale stejně se mi to s ní líbilo. Potom se začala budit, tak jsem ji praštil ještě jednou pořádně. Odtáh jsem ji kus dál a zaházel listím. Jo – a ten foťák jsem jí vzal a zahodil do přehrady. Jako to tvý pitomý auto.“

„A policajti na nic nepřišli, viď?“

„Kdepak. Ani u tý lyžařky… Jenom ty svý lyže jsem potom musel spálit, když psali v novinách, že si jich ten běžkař všimnul. A víš, co bylo nejlepší?“

„Copak, Toníku?“

„Ta holka letos v květnu. Pročpak jsi se mnou nechtěla oslavit svůj svátek, Kamilo?“

„Vždyť já chtěla, Toníku.“

„Ty seš tak prolhaná nestyda… Zamkla ses v baráku, abych za tebou nemoh.“

„On mi zapad zámek, Toníku.“

„Aha. Zámek ti zapad. A já blbec jel až do Varnsdorfu, abych moh ten tvůj svátek oslavit. Sebral jsem tam jednu… Praštil jsem ji v autě, protože chtěla peníze. Pak jsem nevěděl, co s ní. Jestlipak víš, kde je, Kamilo?“

„To nevím, Toníku,“ řekla Lenka.

„Přece v těch základech, co jsem vykopal. Nejdřív byla jenom zaházená hlínou… Teď už je na ní beton.“

„Jéžiš, Toníku… To by mě teda bejvalo nenapadlo.“

Hlas se jí trochu třásl. Snad i zimou. Zato těžký revolver v Pasteříkově ruce se ani nehnul.

„A jak to bylo dál?“ zeptala se.

„Co dál? Dva a půl roku jsem tě takhle uháněl, ty potvoro jedna. Pořád jsem tě někde musel hledat. Když jsi měla svátek, narozeniny, když jsme měli výročí… Nebylo ti mě líto? Bylo ti to fuk. A ten mizera farář chtěl, abych se přiznal. K čemu? Picnul jsem po něm a bylo to. Jenom samý otčenáše a zdrávasy a účinnou lítost na mě zkoušeli, flanďáci. Proč jsem jim vlastně věřil? Copak vůbec je nějakej pánbu? Žádnej není, protože kdyby byl, nemusel bych tě bejval hledat po všech čertech.“

„Už jsi mě přece našel, Toníku.“

Byla chyba, že to řekla.

Pasteřík se po ní podíval. „Víš co, Kamilo,“ řekl. „Já toho zatracenýho fízla picnu rovnou a nebudem čekat na ráno. Mně se s tebou chce teďka.“

Zachytil jsem Lenčin pohled. „Počkej, Toníku,“ řekla. „Já vím něco lepšího… Nech ho, ať se kouká. Ten bude mít vztek, že může jenom čumět.“

Pasteřík se dal do smíchu. „Neříkal jsem, že jsi vyčůraná holka?“ zařičel. „Ty máš teda nápady!“

Znova na mě utkvěla pohledem. Pak vstala a přistoupila k Pasteříkovi, jako by si mu chtěla sednout na klín. „Tak dej pryč ten revolver, Toníku,“ řekla. „Přece to se mnou nebudeš dělat s revolverem v ruce?“

Už jsem se připravoval ke skoku, když Pasteřík smýkl Lenkou tak, že upadla. „Jdi ode mě, ty huso pitomá!“ zaječel. „Na nic se nebude koukat. Žádnej takovej fízl mi Kamilu očumovat nebude. Já ho musím picnout.“

Vstal, udělal dva kroky a namířil mi znova mezi oči.

Měl jsem sotva vteřinu na to, abych se k něčemu rozhodl, ale dřív než ta vteřina uplynula, třeskl výstřel.

Jenže ne z koltu, ale z mého waltra.

Viděl jsem, jak Pasteříkovi klesla ruka s revolverem; jaksi udiveně se na mě podíval, kolena pod ním povolila a zhroutil se na podlahu jak balík hadrů. „Kamilo,“ bručel, „Kamilo…“ Skočil jsem k němu a vykopl mu z ruky ten jeho zatracený kolt.

„Jéžišmarjá,“ řekla Lenka, „snad není mrtvej?“

„Jak by moh bejt mrtvej, když mluví?“ řekl jsem.

„Vždyť já ani nevěděla, jestli je to nabitý,“ na to Lenka. „Kdyby to bejvalo nevystřelilo…“

Najednou se rozvzlykala a skácela se mi do náruče.

„No tak, děvenko,“ řekl jsem a pohladil ji po vlasech. „Už je po všem. Seberte se, prosím vás.“ Vzal jsem ji za ramena a trochu s ní zatřásl.

Couvla o krok a stála proti mně v tom svém příliš krátkém tričku a bosa, jak jí napůl obuté adidasky spadly, když ji Pasteřík srazil na zem. „Jsem ráda, že jste pochopil ty mý trapný řeči,“ řekla. „Takovejch cvoků už jsem pár viděla. Kdybych mu bejvala odporovala, byl by agresivní. Takhle se to dalo zvládnout.“

„Nefanděte si,“ řekl jsem. „Kdybyste neměla v ruce mýho waltra, a kdyby ho bejval Pasteřík neodjistil, když vám ho dával, byl jsem teď v pánu a mohla jste plakat na mý mrtvole. Ale nejspíš byste dlouho neplakala.“

„Myslíte, že by mi ten váš pitomej revolver dal jen tak do ruky, kdybych nebyla sestra z psychiatrie a nezpracovávala ho tady předtím dvě hodiny?“

„Není to revolver, je to pistole. Proč jste nevystřelila dřív? Mohla jste nám oběma ušetřit spoustu nervů.“

„Za prvé jsem chtěla, aby vám opakoval všechno, co předtím vykládal mně. Za druhé… No, pořád jsem čekala, že po něm skočíte a tu bouchačku mu seberete.“

„Svatá prostoto! To by neudělal ani Marlowe.“

„A potom,“ řekla, „copak si sakra myslíte, že je to ňáká sranda, střílet po lidech?“

„To není člověk, Lenko. Je to Bestie z Tamberku.“

„Ale nevypadá na to. Když přišel s tím, že od vás nese vzkaz, sbaštili jsme mu to i s navijákem. Jéžiš… pan Jano. On ho zavřel ho do sklepa.“

„Zdravýho?“

„Snad jo. Jenom ho praštil po hlavě, když lez dolů.“

„Dojděte do špajzu a přineste prádelní šňůru.“

„Rozkaz, šéfe.“

Když ji přinesla, svázal jsem Pasteříkovi ruce za zády. „Teď jděte nahoru,“ řekl jsem. „Nejdřív si sakra oblíkněte aspoň kalhotky a pak sem přineste tu svou lékárnu. Koupil to někam nad lopatku a zůstalo to vpředu pod klíční kostí. Krvácí. Něco s tím udělejte.“

Odklusala nahoru a já šel zvednout poklop v chodbě před dveřmi salónu. „Jano,“ zavolal jsem do tmy. „Vylez. To jsem já.“

„To je dost,“ odpověděl. „Nemoh bys rozsvítit?“

Šel jsem k řadě vypínačů a jističů na desce u dveří a zmáčkl vypínač s nápisem SKLEP.

„Jak jsi na tom?“ zeptal jsem se.

„Až na tu bouli jakžtakž.“ Jak lezl nahoru, obrátil ke mně obličej se stružkami zaschlé krve. „A co Lenka, je v pořádku?“

„Já nevím,“ řekl jsem.

35

Bylo ospalé nedělní ráno, slunce pozlatilo mlhu stoupající z luk a kapky rosy se třpytily na babím létu.

„Jak ses tady měl?“ řekl Franta Vích. „Ani jsem nebyl doma, jedu sem rovnou z Alp, abych tě zastih. Á… Člověk holt musí začínat pořád znova, co?“

„To je Lenka Valešová.“

„Těší mě. Spěcháte, že máte zabalíno?“

„No… Vlastně jo. Veze nás Hromádka.“

„Rejža? Seznámili jste se…“

„To víš, příležitostí bylo dost… Tady jsou klíče. A – ještě jednou děkuju, Franto.“

„Ale co… Není zač. Hlavně že sis to tu užil.“

„To jo,“ řekl jsem. „To teda sakra jo. Nestavíš se někdy v Praze?“

„Počítám, že tak začátkem prosince.“

„Tak dej vědět.“

„To víš že jo. Zavolám.“

Potřásli jsme si rukama.

Když jsme se s Lenkou rousali mokrou trávou nahoru k hotelu, řekla: „Nebolí vás po včerejšku hlava? Mě trochu jo.“

„Já toho snad moc nevypil,“ řekl jsem. „A pokud jo, tak jsem to eliminoval tím kancem. Dal jsem si dvakrát a ještě jsem s fořtem a s Maškem ochutnával v kuchyni.“

„To měl pan Jano smůlu, že musel pryč už v pátek.“

„Nemůže odmítat kšefty, tolik jich zase nemá.“

„Ta učitelka je fajn.“

„Pomlouvaly jste mě hodně?“

„No jéje. Určitě vám nad tím kancem v kuchyni zvonilo v uších. Pojedete sem na tu poslední leč?“

„Nevím, Lenko. Nejspíš ne. Víte, jak v Praze zapadnu do toho stereotypu, ztratí se mi celej Tamberk v mýtickejch mlhách dávnověku – včetně svý Bestie. Jestli sem pojedu, tak leda jako svědek k soudu.“

„Byl to chudák, víte.“

Zastavil jsem se a vzal ji za lokty. „Rád bych se vás na něco zeptal, Lenko.“

„Ježíšku… Na co?“

„Když jste s ním byla ty dvě hodiny…“ Nevěděl jsem, jak to říct.

Podívala se mi do očí, pak zacukala koutky úst a nakonec se dala do smíchu. „Ne… Vy fakt myslíte, že –“

„A co si mám sakra myslet? Byla jste dvě hodiny pohromadě se sadistickým masovým vrahem skoro nahá a mlčela jste o tom i před kapitánem Maškem. Respektoval jsem to, protože jsem vás chtěl ušetřit kdovíjakejch nechutnejch podrobností. Nechtěl jsem se vás na to ptát. Jenže bych se na to ptal sám sebe a nadosmrti. Vždyť to byla moje vina, že jste musela zažít tu hrůzu.“

„Nemám vám co povídat,“ řekla. „Nejdřív měl co dělat s vaším kolegou. Potom se dlouho vykecával. Svlíknout jsem se nakonec musela, když pořád mával tím koltem. To mi taky bylo strachy na zvracení a málem jsem se… Jenže vy jste zrovna přišel. Tak už si s tím nelamte hlavu.“ Na okamžik se odmlčela a potom dodala:

„Já myslela, že se zeptáte –“

„Hola, hola,“ zavolal shora Hromádka, který se nám vydal naproti.

„To je dost, že jdete… V jedenáct mám slezinu ve Filmovým klubu, měl bych režírovat nějakej původní českej thriller.“

„Co Karolína Světlá?“ zeptal jsem se.

„Sponzora nět, Kliftóne.“

Čtvrthodinku jsem s Lenkou mlčky proseděl na zadním sedadle režisérova mercedesu. Netušil jsem, na co myslí, a nechtěl jsem se jí ptát, jakou otázku ode mě čekala. V nějaké nezajímavé liberecké ulici si řekla o zastavení. Hromádka šel odemknout kufr a vyložit Lenčinu bagáž. Vystoupili jsme.

„Tak se mějte,“ řekla mi.

„Nevzpomínejte na mě ve zlým, Lenko… Jo – a ještě jednou díky za nějakej ten rok života navíc.“

Přitiskla se ke mně a zašeptala: „Proč už mi sakra neříkáte Elvíro, Marlowe?“

Potom už jsem ji nikdy neviděl, ani o ní neslyšel.

Major Ditrich o mě zájem neprojevil. Ani k soudu do Jablonce jsem nemusel; když jsem takhle nějak koncem září zavolal kapitánu Maškovi, dověděl jsem se od něj, že Pasteřík se v nějaké nestřežené chvilce ve své nemocniční separaci oběsil.

Samozřejmě o mně psaly noviny a pár redaktorů i redakcí jsem poslal někam. I tak to byla slušná reklama; díky návalu všech možných nových případů jsem v podzimních plískanicích na svoje letošní léto rychle zapomínal.

Bestii z Tamberku mi naposled připomnělo svatební oznámení, které přišlo na mou firemní adresu do žižkovské ulice Rimského-Korsakova koncem listopadu:

Hana Loudová a Čestmír Voňka dovolují si oznámit všem přátelům a známým, že vstoupí ve stav manželský na radnici v Jablonci nad Nisou dne…

Poslal jsem nějaké nic neříkající blahopřání s devaterem lučních květů, za které mi nikdo nepoděkoval.

Libouchec, srpen 1996 – březen 1997

Obsah:

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

32

33

34

35